Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová OŠKLIVÉ KÁČÁTKO. Mořské vlny narážely v pravidelném rytmu do nedaleké pláže, cikády vyřvávaly, ale to vzdychnutí jsem slyšela až na balkon, kde jsem si hověla v křesle, s nohama na stole.

„Co je,“ zavolala jsem do pokoje, kde se Markétka oblékala na seznamovací večírek. Ticho.
„Markétko! Slyšíš mě?“
Chtěla jsem vstát, ale vtom se Markétka objevila v balkonových dveřích.
„Jdi sama. To nemá cenu. Nikam nejdu. Vypadám příšerně.“ Omluvně se na mě usmála a pak bezmocně rozhodila rukama.

„S tím nic nenaděláš! Podívej se na mě! A stejně se mi nikam nechce. Budu si číst. A bude mi fajn. Jenom bych tě otravovala. Mamka mi s sebou nabalila spoustu knih… Jdi sama, Kamilko. Odpočinu si po cestě a zítra se půjdeme vykoupat… už se těším na moře…“

Vstala jsem a protáhla se kolem Markétky do pokoje.
„A co ti ještě tvoje mamka říkala? Aby ses tvářila jako umučení, aby se náhodou do tebe někdo nezakoukal? Komu by pak tvoje mamka říkala, že je úplně nemožný, co?“ Markétka se zaculila.
„Moje mamka mě náhodou zná víc než ty. Ne! Ne!“

Když viděla, jak jsem se nasupila, zvedla v omluvném gestu ruku.
„Já vím, že ty mě znáš víc než mamka, ale každá mě znáte jinak! Ty mě znáš z práce a mamka mě zná odmalička jako nemožný ošklivý střevo! Já už to mám prostě v povaze! Neumím se bavit! A ani mě to nebaví, bavit se! Pochop, Kamilko, já se prostě neumím bavit! A jakým právem bych měla otravovat lidi, kteří přijeli na dovolenou?“

„Ty se umíš bavit! A nebudeš nikoho otravovat!“ Cedila jsem vztekle mezi zuby a rázovala po pokoji.
„Nikoho, pamatuj si to! Jsi příjemná, chytrá, vzdělaná, máš náročnou práci a jediný, co ti chybí, je pitomý sebevědomí!“

Koukala jsem na ni, jak stojí proti mně v nemožné šedivé sukni pod kolena a v bílé blůzičce s krajkami přes prsa a vůbec jsem se nedivila, že nechce nikam jít. Kdybych tohle měla na sobě já, taky bych nešla na večírek, ale šla bych se rovnou utopit do moře!

Sedla jsem si na postel a dala hlavu do dlaní. Markétka si sedla vedle mě.
„Kamilo… já vím, co chceš. Ty chceš, abych si tady někoho našla. Ale mně úplně stačili ti dva, co jsem už měla. Je to pět let a ještě dneska mi je z nich špatně! Vykašlali se na mě oba z jediného důvodu! Jsem úplně pitomá a strašně ošklivá. Strašně! A můžeš mi stokrát říkat, že mám náročnou práci a že jsem chytrá a já nevím, co ještě na mě vidíš… ale tím nic nezměníš na faktu, že jsem prostě nemožná! A nechci se nikomu vnucovat! Nikomu.“

Zvedla jsem hlavu.
„Markétko, proč jsi sem jela?“
„Protože tě mám ráda a těším se, že tady budeme dva týdny spolu. A protože jsem u moře ještě nikdy nebyla… A hlavně jsem ti nechtěla kazit radost, když jsi to všechno tak hezky vymyslela.“
Při své poslední větě se na mě zářivě usmála a já se na ni přestala zlobit. Vzdychla jsem si. Musím něco vymyslet…

Markétka nebyla ošklivá. Žádná žena není ošklivá. Ale musí umět zvýraznit to, co je na ní hezké! A i když Markétka nic nezvýrazňovala, protože o svých kladech nevěděla, přesto v sobě měla něco, co nás k ní přitahovalo.

Byla to vynikající kolegyně, kamarádka, uměla poslouchat, uměla poradit, měla smysl pro legraci. Ale jak šlo o to, aby se projevila jako žena, stáhla se do sebe a odmítla se angažovat v čemkoli, co se týkalo mužů, vztahů, lásky či sexu. Ve vteřině se stala bezpohlavní.

Věděla jsem, že za to může její mamka, která byla chodící komplex jenom proto, že se na ni otec Markétky vykašlal ještě před tím, než se Markétka narodila. A ona pak bohužel už nikdy nepotkala jiného chlápka, který by ji oslovil třeba jenom kvůli tomu, aby se zeptal, kudy se dostane na nádraží.

To se tak někdy přihodí, že prostě ženská nemá štěstí a mamku Markétky to jenom utvrdilo v tom, že je ošklivá a špatná. A tenhle svůj mindrák přenesla velmi zdárně i na svoji dceru.

A tak jsem se letos zjara rozhodla, že pojedu s Markétkou k moři. To by bylo, aby se
tam s někým nedala dohromady! I kdyby to bylo jenom na těch pár dnů, co tam budeme!
Všechno jsem zařídila a Markétku jsem postavila před hotovou věc. Akorát jsem jí neřekla jednu maličkost.
Že je ten zájezd určený pro seznámení osamělých mužů a žen.
A teď jsme konečně tady a Markétka začíná zlobit.

Dobrá, něco vymyslím. Rozhodla jsem se, že ji nebudu nutit. Ráno moudřejší večera. Usmála jsem se na ni.
„Tak dobře. Čti si.“

Viditelně si oddychla.
„Ani nevíš, jak se těším zítra k moři!“ Ujišťovala mě o své dobré vůli a já si v duchu řekla, aspoň že to! Taky by mi mohla říct, že z pokoje nevytáhne celých čtrnáct dnů paty, aby přečetla všechno, co jí mamka zabalila!
A tak jsem na seznamovací večírek vyrazila sama.

Parta ze zájezdu se ukázala být naprosto fantastická.
Nemyslete si, že když se řekne seznamovací zájezd, že tam jedou zakomplexovaní lidé, kteří se bojí promluvit a počítají s tím, že jim někdo přivede ideálního partnera ke stolu! Kdepak. Podle mě jsou to lidé, kteří nemají čas starat se během roku o to, aby navázali nějaký vztah, ale protože tuší, že by asi přece jenom, měli se sebou něco podniknout, zaplatí si seznamovací zájezd, protože kdyby nic jiného, v klidu si tam odpočinou.

Nebudou kolem nich šťastné rodinky s dětičkami a tím odpadnou stupidní otázky.
Kdepak máte manžela?
To vás pouští sám?
To vás manželka pustila samotného?
To se o vás nebojí?
A co děti? Tato otázka je pro podobné lidi opravdu vrchol „rozkoše“…
Parta ze zájezdu se ukázala být naprosto fantastická.

Bylo nás patnáct. Osm mužů ve věku pětadvacet až čtyřicet let a sedm žen v podobném věkovém složení. Chyběla moje sedmadvacetiletá Markétka, která si na pokoji
četla…
Večírek se protáhl do ranních hodin, a když jsme se kolem čtvrté hodiny rozcházeli
do svých pokojů, všichni jsme si svatosvatě slíbili, že si budeme užívat slunce a moře a
vzájemné sympatie si budeme projevovat opravdu jenom tehdy, když budou oboustranné.

Ráno mě probudil křik.
„Proboha! Proboha! Co budu dělat?! Co já budu dělat?“
Násilím jsem otevřela oči. Markétka pobíhala po pokoji v příšerné noční košili po mamce, otevírala skříň, šuplíky ve stolku, svůj prázdný kufr, koukala pod postel…
„Co se stalo,“ zarazila jsem její pobíhání a ona se zastavila, podívala se na mě a slzy jí tekly po tvářích.
„Nezlob se, že jsem tě vzbudila, Kamilko! Ale byl tu zloděj! Zmizely všechny moje šaty! Všechno! Zbyla mi jenom tahle noční košile!“

Vymrštila jsem se z postele.
Začaly jsme prohlížet pokoj a zjistily jsme, že Markétka opravdu nemá co na sebe. Kromě její garderoby se naštěstí z pokoje nic víc neztratilo! Moje věci se neztratily jenom proto, že jsem bordelář, a když jsem včera všechno vytáhla z kufru a položila to na křeslo, že to rozvěsím do skříně, zapomněla jsem na to, hodila na to velkou osušku a šla na ten seznamovací večírek…

Ředitel hotelu nás nepotěšil. Náš pokoj byl v přízemí a nechaly jsme přes noc dveře na balkon odemčené, i když nás v prospektu upozorňovali na krádeže a na nutnost zamykat a zamykat a zamykat!
„Jedu domů…“

Markétka vzlykala a vsadím se, že by opravdu nejraději odjela.
„Prdlajs,“ vyjela jsem na ni naštvaně. „A už neřvi! Zajdu za holkami z našeho zájezdu a za chvíli tu máš garderobu, o jaké se ti nesnilo!“
„Ne!“ Markétka ke mně vztáhla v hrůze ruce.
„Ne! Já nebudu nosit nic cizího! Mamka mi připravila všechno do barvy! Mám svůj styl! Ne! Já jedu domů!“
„Kuš a čekej,“ nařídila jsem jí a zmizela jsem.

Parta ze zájezdu se ukázala být naprosto fantastická.
Během deseti minut snesli Markétce garderobu, o jaké se jí nesnilo! Ke sbírce se přidali i pánové a přinesli Markétce tři trička, jedny džíny, dvoje kraťasy a dvě volné bílé košile.
Nahrnuli se všichni do našeho pokoje a Markétka se rázem stala středem pozornosti. Nemohla proti tomu vůbec nic dělat. Musela uznat, že být na jejím místě někdo jiný, podělila by se s ním o svou garderobu také.

Mezi námi- ten zloděj musel být buď slepý, nebo praštěný. Anebo ty Markétčiny věci ukradl pro svoji staropanenskou tetu! Fakt, jinak si to nedovedu vysvětlit!

Když jsem to Markétce řekla a všichni jsme se začali chechtat, upřela na nás své laní oči a smutně pokývala hlavou.
„Kdyby to slyšela mamka!“
Tato věta se stala heslem našeho zájezdu.
Kdyby to slyšela mamka, říkali ke konci našeho pobytu všichni portugalští číšníci a všichni naši sousedé na pláži, kteří byli odevšad, jenom ne z Česka.

Parta ze zájezdu se ukázala být naprosto fantastická.
Markétka pod reflektory jejich zájmu rozkvétala jako růže. Co chvíli k nám někdo vletěl na pokoj a „naštvaně“ se dožadoval (a), aby si Markétka vzala ke snídani (k obědu, k večeři, na pláž, na procházku, na trh, na taneček) právě to, co jí půjčil on (a).
A Markétka, vděčná za to, s jakou ochotou ji naše parta oblékla, se snažila všem vyhovět a měnila se nám před očima.

Ráno přišla ke snídani jako uličník v šortkách, s bílou košilí uvázanou v pase na uzel. K obědu přišla dáma v bílé úzké sukni a v černé rozevláté průhledné blůze- sice pod ní měla černý vršek od plavek, ale stejně vypadala jako nahá a když se u večeře objevila v červených minišatech s výstřihem, ve kterém její opálená ramena přitáhla pohledy všech mužů kolem, ucítila jsem u srdce sladké bodnutí.
Ty můj milý zloději, děkuji ti! Tohle nebyla zlodějna! To byl dobrý skutek!
Parta ze zájezdu se ukázala být naprosto fantastická.
K
dyž se totiž začal kolem Markétky stále častěji vyskytovat jeden mladý muž z vedlejšího hotelu, parta se stáhla, aby ho nepostrašila. Byl to Čech, byl z Kladna, jmenoval se Martin a byl tady na dovolené se svou sestrou a s jejím manželem.

Netrvalo dlouho a Markétka s Martinem začala chodit na dlouhé procházky a vracívala se k ránu.
Den před odjezdem od nás všech dostala darem všechny věci, které jsme jí půjčili. Strašně nám děkovala. Že prý jí ten nový šatník přinesl štěstí.

A pak odešla s Martinem na poslední procházku po pláži, aby si upřesnili, kde se v Praze sejdou.
A fantastická parta ze zájezdu potřebovala vyřešit jeden problém.
Kam dáme tu příšernou garderobu, kterou jsme Markétce před čtrnácti dny šlohli? Nakonec jsme si řekli, že si každý něco vezmeme.
Pro štěstí.
Toho není nikdy dost…

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.