Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová ANONYM. „Tak ahoj, mami! Já se zase stavím po neděli!“ Maminka se zatvářila smutně. „Proč? Zítra je přece teprve pátek!“

„Mám zítra volno! Dneska jdeme s Magdou na jeden večírek a zítra si chceme přispat.“
„A kde bude Lukášek?“
Matce se nespokojeně nakrabatilo čelo. Podivil jsem se.
„Kde by byl? Přece jako vždycky. U sousedů.“
Jana s Petrem, kteří bydleli vedle nás, měli stejně starou dceru s Lukáškem, obě děti byly jako dvojčata a navíc spolu chodily do stejné školky. Navzájem jsme si vypomáhali s večerním hlídáním. Občas spal Lukášek u nich, a když chtěli někam jít oni, udělali jsme pro ně totéž zase my.
Děti tohle přespávání milovaly a občas se stalo, že nás dokonce prosily, abychom už zase někam šli! Maminka ale nepřestávala krčit čelo.
„Jako kdyby neměl babičku!“
„Mami! Přece nechceš, abych Lukáška vozil přes celou Prahu!“
Ani to mamince nestačilo a hudrala dál.
„Myslela jsem, že přijdeš zítra. Mám zaděláno na buchty. Mohl bys vzít i domů, na sobotu…“
Rozesmál jsem se.
„Magda pekla buchty včera, mami! Byly vynikající! Byly! Protože jsme si poslední brali dneska ke snídani!“
Maminka pochybovačně zakroutila hlavou.
„Prosím tě… a dala vykynout kvásek? Já ji znám. Má plnou hlavu té své školy a všechno dělá frk mrk!“
„Ale no tak, mami!“
Poslední dobou se stávalo, že maminka byla na Magdu nespravedlivá, ale myslím, že si to ani neuvědomovala. Hned také svoji kritiku zmírnila.
„Já vím, že to dělá dobře, ale přece jenom…“
Objal jsem ji.
„… buchty od maminky jsou buchty od maminky, viď? Ale máš pravdu! Opravdu je včera udělala frk mrk! Koupila buchty v prášku, bylo u toho sušené droždí, to zamíchala do té směsi na buchty, udělala těsto a mísu dala do peřin. Pětkrát jsme si zahráli s Lukáškem Člověče, nezlob se!, a pak Magda udělala buchty! Mami, byly vynikající! Jako od tebe!“
Dal jsem jí pusu a utíkal na metro.
Pracoval jsem dvě stanice od bytu rodičů, a když jsem měl chvíli čas, zaběhl jsem k nim. Zvlášť poslední dobou. Maminka byla totiž první rok v důchodu a nudila se. Táta pořád ještě pracoval a tak maminka byla doma celé dny sama. Jednou nám dokonce navrhla, abychom náš byt a jejich byt vyměnili za jeden velký.
„Mně a tátovi jeden pokoj bohatě stačí, vy byste měli celý byt a o kuchyň bychom se s Magdou dělily. Stejně bych vařila já! A uklízela bych! Všechno bych dělala! Magda by se nemusela o nic starat!“

Když nám to nabídla, otec zvedl oči ke stropu.
„Mámo, jestli se doma nudíš, tak jdi někomu dělat hospodyni! Budeš mít co dělat a ještě za to dostaneš peníze!“

My jsme to také odmítli. I když Magda vycházela s mými rodiči výborně, společně jsme bydlet nechtěli. Stavovali jsme se u našich většinou o víkendech a pak jsme jeli za Magdinými rodiči do Kolína. Několikrát tam s námi byli i moji rodiče, ale otec byl rád, že si o víkendu odpočine a maminka s námi sama jet nechtěla.

Chápal jsem, že jí bude chvíli trvat, než si na důchod zvykne. Ale zasluhovala si ho. Celý život stála za pultem, úplně zdravá nebyla a tak si žádnou práci nehledala, ale doma se přece jenom nudila. Snažil jsem se k ní zajít alespoň dvakrát třikrát týdně a maminka se na moje návštěvy upnula.
Když jsem viděl, jak nedočkavě čeká, kdy přijdu, začal jsem k ní každý den chodit na obědy. Dával jsem jí peníze, které bych stejně za obědy utratil. Sice nechtěla, ale když viděla,
že na tom trvám a jinak bych k ní nechodil, souhlasila.
Popovídali jsme si, maminka se zeptala, co mi má uvařit druhý den a zdálo se, že je spokojenější. I já byl spokojený. Neměl jsem výčitky, že je sama a že je jí smutno.
Pouze jedna věc mi začala trochu vadit. Maminka se poslední dobou navážela do Majdy. Když jsme přišli spolu, chovala se k ní jako med, ale jen jsem přišel sám, hned začala.
Jako teď s těmi buchtami.

Dal jsem jí pokaždé najevo, že mi to vadí, ale ona to zkoušela pořád. Mrzelo mě to. Ne kvůli Magdě, ale kvůli mamince. Nikdy by mě nenapadlo, že se takhle změní. A také jsem si říkal, že být na mém místě jiný chlap, začne o tom, co jeho matka říká, přemýšlet, začne si říkat, co když máma má pravdu a ta moje manžela je opravdu špatná…

Prostě mě to na maminku mrzelo. Ale říkal jsem si, bůhví, jací budeme my, až nám bude přes šedesát…
Když mi asi za týden přišel ten anonym, v duchu jsem se mamince omluvil. Hudrá na Magdu, ale naštěstí jenom přede mnou. A to je všechno. Ale člověk, který napsal tyhle sprostoty o Magdě a poslal mi je, takový člověk je zrůda!

Shodli jsme se s Magdou, že to musel psát někdo, kdo zná poměry ve škole. Nějaká bývalá učitelka, nebo některý z rodičů. Magda totiž dělala druhý rok ředitelku na základní škole. Když končila mateřskou dovolenou, přihlásila se do konkursu na škole kousek od nás. Prošla vítězně. Do toho konkursu se přihlásily snad všechny učitelky ze školy. Ale vyhrála to Magda.

Byla na škole nejmladší a byla snad i nejmladší ředitelkou široko daleko. A byla dobrá. Moc dobrá. Škola začala mít už po půl roce takové úspěchy, že se o ní psalo i na stránkách největších deníků.
„Nejvíc mě mrzí, že ten člověk může denně chodit kolem mě. Baví se se mnou! A pak po večerech lepí tyhle jedy!“

Magda smutně ukázala na stůl, kde ležel ten anonym. Byl složený z výstřižků z novin. Kdyby se to netýkalo mé ženy, tak bych se tomu i zasmál.
VAŠE manželka Je PROSTITUTKOU. Rozvod- uděláte dobře. Protože PAROHY máte. Ona má MILENCE. A ne jednoho. Už dlouho! Myslíme to s vámi
dobře! Rozhodněte se správně!
Druhý den jsem to přinesl ukázat mamince. Přečetla si to a pak pochybovačně pokývala hlavou.
„Radku… a co když… co když má ten anonym pravdu?“

Nevěřícně jsem na ni koukal.
„Mami! To přece nemyslíš vážně?! Že by Magda…?“
Maminka pokrčila rameny.
„Víš, co se říká? Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu! A nezdá se mi, že by se někdo takhle s něčím patlal jen tak. Pro nic za nic.“
Praštil jsem vzteky do stolu a vstal jsem.
„Tohle už nikdy neříkej, mami! Já Magdě věřím! A nebudu věřit nějakému psychopatovi! Co čekáš, že udělám? Že se snad s Magdou rozvedu kvůli tomu, co sesmolil nějaký magor?!“

Maminka začala plakat. Chvíli jsem nad ní stál a pak jsem si zase sedl.
„Já vím, mami. Tys nikdy žádný anonym nedostala. Tak si myslíš, že anonym musí mít pravdu. Ale to je blbost. Možná, že někdy pravdu má, ale v tomhle případě ne.“
Maminka už nic neřekla a přinesla mi jídlo. Neměl jsem chuť jíst, skoro všechno jsem nechal a odešel jsem.

Druhý den jsme už o tom nemluvili a za pár dnů už bylo všechno jako dřív. U nás doma i u maminky.
A pak přišel druhý anonym.
VÍŠ s KÝM Byla v divadle? sama ne. Neřekla pravdu. lhala.
Když si to Magda přečetla, vzdychla. Z legrace jsem se jí zeptal, s kým v tom divadle vlastně byla. Před týdnem jsme totiž chtěli jít do divadla, měli jsme lístky, ale já nakonec nemohl jít. Tak šla Magda sama.
„Chtěla jsem ten tvůj lístek vrátit v pokladně, ale nakonec jsem ho prodala jedné starší paní. Ale děsí mě, že ten člověk ví, že jsem byla v divadle a sama! Bez tebe! Nikoho známého jsem tam neviděla!“
„A kdo seděl vedle tebe z druhé strany?“
„Dvě studentky. Široko daleko žádný chlap. Ale o přestávce jsem se bavila s bývalým žákem a s jeho rodiči. Ale ti by přece…“

Nebylo to nic příjemného. Už jenom to, že jsme se o tom hajzlovi bavili, místo aby Magda třeba povídala pohádku Lukáškovi. Ten anonym zalezl do naší rodiny a obtěžoval nás jako hřebík v botě. Pořád jsme ho cítili. Seděl s námi u televize, ležel s námi v posteli, snídal s námi. Přestal jsem se těšit domů, protože jsem se bál, že tam na mě zase bude čekat.

Maminka si všimla toho, že jsem nervózní a zamlklý, ale o anonymu se nezmínila. Čekala, až začnu sám. A také že jsem začal. Potřeboval jsem se vypovídat.
Vyposlechla mě a pak mě pohladila po ruce.
„Je to těžké. Ale nechápu, proč jsi z toho tak špatný. Přece Magdě věříš, ne?“
„Samozřejmě, že Magdě věřím! Ale vadí mi, že nějaký hajzl sleduje moji rodinu!“

Den před tím mi totiž přišel další anonym.
Zástupce dělá VE ŠKOLE konečně muž! TVOJE manželka je ředitelka a VYBRALA si HO! Nebyla by žena DO ŠKOLY lepší? PROČ muž? NEVÍŠ? PŘEMÝŠLEJ!
Magda si opravdu vybrala za svého zástupce muže. Byl to mladý kluk, který sice do školy nastoupil před pár měsíci, ale Magda si ho obhájila. Několikrát jsem se s ním setkal. Bylo vidět, že si ti dva spolu rozumí.

On Magdu obdivoval a hovořil s ní s velkým respektem…
„Třeba se do ní zamiloval. Nejdřív ji obdivoval a pak se zamiloval.“
Nechápavě jsem se na maminku podíval a pak mi došlo, že jsem myslel nahlas.
„Ale ne, mami! On se bude ženit. Proto ho také Magda chtěla za zástupce. Chtěl ze školy odejít kvůli penězům. Jako zástupce bude mít plat přece jenom o trochu vyšší. A chlapi jsou ve škole potřeba. “
Maminka vzdychla.
„Jsem ráda, že máš na všechno výmluvu. To je dobře, že tě ten anonym nenahlodá.“
„To mě tedy nenahlodá, mami! Ale na nervy mi jde, to ano! A Magdě také!“

Maminka se podivila.
„Magdě také?“
„Ano, Magdě také! Mami, copak ty bys byla klidná, kdyby táta dostával sprosté anonymy o tobě?“
Maminka se uraženě zvedla.
„Ano! Já bych klidná byla! Já mám čisté svědomí! Na mě nikdy žádné anonymy nechodily! Nikdy!“
Bylo mi jasné, že oba mluvíme o dvou různých věcech.
Já Magdě věřil a stejně jako jí, vadilo i mně, že někdo cizí má přehled o všem co dělá, kam chodí, s kým se stýká. Nikdy mě nenapadlo, abych třeba jenom na okamžik zaváhal a řekl si, co když ten člověk má pravdu a moje žena mi je opravdu nevěrná a on se mě snaží varovat? Nikdy. Ani Magdu nenapadlo, aby se přede mnou ospravedlňovala. Proč? Věřili jsme si.

Ale maminka brala anonym jako zprávy od někoho, kdo ví víc než já a používá této cesty, aby mě informoval o špatných stránkách mé ženy.
Otec, ten to bral rozumně.
„Hochu, házej to do koše. Já bych takovýho hajzla utlouk, kdyby se mi dostal do rukou! Nečtěte to a hotovo!“
S tím jsem nesouhlasil.
„Tati, a co když je to nějaký psychopat, který najednou začne vyhrožovat, že něco udělá Lukáškovi? Potom bych to musel ohlásit na policii.“
Táta se rozčílil.
„Být vámi, nahlásil bych to už teď! Však oni si poradí! Dneska se už pozná podle maličkostí, kdo to posílá! Však oni by ho našli!“
„Také jsem na to myslela,“ přiznala se Magda a maminka se zhrozila.
„Magdo, neblázni, holčičko! Vyšetřovali by u tebe na škole a znáš to, jak to chodí! Zbytečně by se všechno zveličilo, vyneslo by se to mezi děti a ty by doma říkaly, že u vás na škole byla policie kvůli anonymům… A už by se dělaly drby!“

S tím jsme souhlasili všichni. Nezbývalo nám, než se obrnit a vydržet, až to toho lepiče anonymů přejde.
Ale nepřecházelo ho to.
Zhruba každý desátý den jeden sesmolil. A vždy byl dokonale informován, kde Magda byla, co dělala, s kým se sešla. A vždy ji urážel a špinil. Zajímavé bylo, že do mě se nestrefil ani jednou. A o Lukáškovi zatím nepadlo také ani slovo.

Maminka viděla, že mě to přece jenom trápí, i když jsem o tom před ní příliš nemluvil a jednou mě dost překvapila. Sedla si ke mně a vzala mě za ruku.
„Radku, chtěla jsem ti říct… víš, kdyby se přece jenom ukázalo, že ty anonymy mají v něčem pravdu… já vím, že ty víš, že ne! Ale kdyby přece jenom… chtěla jsem ti říct, že k nám se můžeš kdykoli vrátit.“

Vytřeštěně jsem na ni koukal.
„Mami, jak to myslíš?“
Pochopil jsem, jak to myslí, a zhrozil jsem se toho, co mě v tu chvíli napadlo.
Maminka pokračovala.
„Klidně se na mě zlob, ale kdyby měl ten anonym pravdu, tak přece s Magdou nebudeš? Rozvedli byste se! Tak jsem chtěla, abys věděl, že tady můžeš být! A kdybys soud zažádal o Lukáška, mohli byste tady být oba! Starala bych se o vás, to přece víš!“
Koukal jsem na maminku a bylo mi strašně smutno. Pak jsem přikývl.
„Dobře, mami. Ale to se nestane. Nikdy. Magda mi je věrná a máme se rádi. A teď, co nám chodí ty anonymy, tak se máme ještě radši.“
Za týden přišel další anonym.

Tvoje žena V Brně ZAHNULA TI s náměstkem! Ministryně školství má náměstka! Tvoje žena s ním strávila noc! Lhala! Auto se mu NErozbilo! V hotelu byli v jednom pokoji spolu!
Tenhle anonym jsem Magdě neukázal.
Tenhle anonym totiž psala matka.

A nejenom ten. Psala i ty před tím. Teď jsem to věděl na sto procent. O tom náměstkovi jsem si to totiž vymyslel. Vymyslel jsem si, že Magda jela na schůzi do Brna, kde byl i náměstek ministryně, který ji pak vzal autem do Prahy. Cestou se mu ale rozbilo a tak
zůstali spát v hotelu.
Tohle všechno jsem si vymyslel a řekl jsem to před ní. Před nikým jiným jsem to neříkal.
Za dva dny měla narozeniny. Přišli k nám s tátou, protože Lukášek byl nastydlý a tak Magda udělala oslavu u nás. Když jsme jí dali dárečky a ona je rozbalila, prohlédla a poděkovala, přinesl jsem ještě jeden balíček.

Byly v něm všechny její anonymní dopisy.
Původně jsem chtěl, aby si to rozbalila před námi všemi. Chtěl jsem ji potrestat za těch dlouhých šest měsíců, kdy nás svými anonymy trápila. Ale pak jsem uviděl svého tátu a vzpomněl jsem si, jak říkal „Já bych takovýho hajzla utlouk, kdyby se mi dostal do rukou!“, viděl jsem Magdu, která ji měla ráda a nic netušila, koukal jsem na Lukáška, který se k ní tulil a rozmyslel jsem si to.
„Tohle si rozbal, až budeš sama. Slib mi to. Až budeš sama, tak si to rozbalíš, ano?“

Vzdorovitě našpulila pusu.
„Ne! Rozbalím to teď! Nemám před nikým žádné tajnosti!“
Položil jsem ruku na balíček a mrkl na Magdu.
„Mami! Je to tajné! To ti přivezla Magda minulý týden z Brna! Koupila to v hotelu, kde spala!“
Magda se rozesmála.
„Ty lháři! Já jsem v žádném Brně nebyla! A v hotelu jsem spala naposledy v létě na dovolené!“ Vzala Lukáška do náruče a ukázala na mě.
„Lukášku, takhle vypadá sedmilhář!“
Matka zbledla. Podívala se na mě. Viděl jsem v jejich očích strach. Pak přikývla a balíček schovala do tašky. Když jsme zůstali sami, Magda se mě zvědavě zeptala, co to bylo.
„Staré dopisy, které psala v patnácti letech svému spolužákovi. Dostal jsem se k nim náhodou a nechtěl jsem, aby je rozbalovala před tátou… “
Od toho dne se pár věcí změnilo.
Anonymy přestaly chodit.
A já přestal chodit na obědy.

Navštěvoval jsem rodiče s Magdou a s Lukáškem, to ano, ale sám jsem tam už nikdy nepřišel. Táta pochopil, že se mezi námi něco stalo, ale nezeptal se mě na to. Možná to tuší. Před týdnem mi říkal, že uklízel půdu a našel tam staré lepidlo a staré nůžky, že to tam možná nechal bezdomovec, co tam občas přespává a že to vyhodil do popelnice.
A ona? Nikdy mě už k sobě nepozvala.

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.