Tržní prostředí, etika a lidé

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Těžko uvěřit, že představitel demokratické země s tak velkými humanistickými tradicemi, tak starou historií použije pro lidi výraz: „antilidi“.

Osudný výrok! Po lidské stránce dovedu pana prof. Klause pochopit, že na svých knihách pracuje, že hlavou mu běží hodně otázek, které možná zůstanou ještě dlouho nezodpovězeny.

A že se nechce vzdát lidsky a odborně svému lidskému údělu. Že si chce zachovat zázemí pro svou intelektuální činnost a že se mu nechce prostě jen tak odejít z té hlučné, často harlekýnské scény, jakou je česká politika. A že si uvědomuje, co to znamená – najednou položit práci a odejít ze všeho jako obyčejný člověk. Jeho knihy čtu, možná, že většina lidí má jiné problémy, a tak je nevyhledává. Já osobně dovedu pochopit, že rok před skončením mandátu je těžké v určitém věku najít jiné působiště a psaní knih je jedno z východisek, jak se toho přestat bát. Všechno chápu – ale člověk v jeho postavení musí být prostě připraven na otázky v době, kdy země, místo, aby prosperovala, tak chudne – z jakých zdrojů se platí náklad. Jeden z problémů, proč ubylo v ČR autorů je, že vydání knih ve slušném stylu je příliš drahé a pro mnoho lidí nerealizovatelné. Já přesto věřím, že po nějakém čase se lidé k těm myšlenkám vrátí a budou je studovat. Stojí za úvahu …

Šetřili bychom, ale k čemu?

Naříkat nad čím dál horšími vztahy v naší republice je nošení dříví do lesa. Vítězoslavné zvolání „Češi, šetřete!“ od pana ministra Drábka po návratu ze Švýcarska může být bráno jako provokace vůči těm, kteří sotva dýchají na konci každého měsíce. A tak zaniká i pochvalné mručení pana Nečase, že další generace bude vděčná za škrtací politiku. Možná, o tom nepochybuji, pokud ovšem se nějaká narodí. A pokud se narodí, v jakých podmínkách bude vyrůstat. Budou si svítit svíčkami nebo loučemi, až se budou učit číst a psát, aby si pak užívali blahobytu? Ale tomu nikdo neuvěří. Všichni vědí, že jsme v nesnázích a že za to nemůže jen „prostopášnost“ lidí, kteří se neuměli vyrovnat s cenou peněz a rozhodli se, že si budou „užívat.“ Dlouhodobá kocovina ze zklamaného očekávání, že bude líp, v lidech probouzí hněv. Za celou dobu se nepodařilo vybudovat v naší zemi slušnou životní úroveň, jaká byla slibována na začátku, a nikdo nebude věřit tvrzení, že v roce 2037 se platy dorovnají na dnešní úroveň Západu. Otázka je, kde Západ v té době bude.

Etika v mezilidských vztazích vyhořela

„Hlídací psi demokracie“ (media) masírují denně veřejnost. Každý výrok významných lidí musí být hned uveřejněn a hned na něho reagováno. A hádky pokračují. Na ně není nikdo zvědavý. Ale je nutné udělat pořádek v zákonech a vyhnout se zbytečnému úřadování, souzení, konflikty se státními orgány. Lidé nevěří v justici, v policii, ve spravedlnost a ochranu. A to je snad větší problém pro státníka, než dotaz, kolik peněz získal na náklady knih a kolik peněz dostal například za přednášku. V situaci, v jaké se mnoho lidí nachází, to je pochopitelný dotaz od novináře, který potřebuje nějaký tahák, aby se taky uživil, a není třeba ho urážet. Je to prostě jeho práce. I když její etický rozměr je všelijaký. Jenže, bohužel, důraz na etiku jsme zavrhli, protože do tržního hospodářství nepatří. Mezi triádu – poptávka, nabídka a cena – se etika už nevejde. V současné situaci, kdy padají firmy, se už ani nehledá. Právo a etika také nemají styčné hranice, a tak když jsme ji odepsali z běžného života jako nutný předpoklad k životu v demokracii, proč ji najednou hledat u lidí, kteří fungují podle nastavených pravidel? Chovají se tržně – čím větší trhák, tím lépe se uplatní na předních stránkách novin, a tím lépe jsou noviny prodejné. Na etické povídání nejsou lidé, jedoucí v tramvajích, autobusech a ve vlaku do práce, zvědaví.

Mnoho lidí musí počítat s životními zvraty

Konec jedné práce může znamenat začátek nové. A třeba stejně prospěšné nebo dokonce více prospěšné. Rozumní lidé jsou na ty věci připraveni. Pro některé myšlenka na odchod z veřejné činnosti je noční můrou. Být politikem není žádná slast a málokomu se podaří za sebou zanechat čistý stůl. Ale taková politika je, chce to kus odvahy a samozřejmě vyzrálou osobnost, která si uvědomuje, že každé slovo a gesto je to, na čem záleží. Jen neztrácet nervy. Mnoho novinářů vyrostlo po sametové revoluci a jsou to děti své doby. Nemají jiné vzory, než ty, které před sebou vidí a jiný náhled na svět než ten, v kterém žijí. Co takhle jim ten dojem vylepšit a nechtít po novinách jen trháky a senzace? Třeba by z nich vypadlo něco hodně překvapivého!

♣

George Simeon, slavný autor povídek o komisaři Maigretovi, pocházel ze střední vrstvy, žádné velké peníze na studia nebyly. A tak se rozhodl, v mladém věku, že se stane spisovatelem. Odjel do Paříže. Konkurence byla veliká a nemohl se uplatnit. A tak jednou ráno se vydal k Seině a uviděl stát na nábřeží muže v klobouku a plášti, se zdviženým límcem a s lulkou. A dostal literární nápad! Začal psát detektivky. Napsal i několik krásných románů, které však nebyly čteny tolik, jako právě ty maigretovky. Každý den ráno začal tím, že si ořezal tužky, položil na stůl svazek papírů a psal. A jednoho dne také tak učinil a zjistil, že už nemá o čem psát. Složil tužky a papíry do stolu, šel na zahradu, vzal nůžky a začal ošetřovat stromy a růže …

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet