Důchodce a duchovní život – Odpuštění

Autor článku: František Benda Odpuštění je rozhodnutí mysli, které dělá spouště lidí potíže. Zdánlivě se příčí zdravému rozumu: kdosi překročil základní zákony lidského soužití – a to mu má jen tak projít? S tím se mám smířit já, postižený, celá obec, celý národ, celé lidstvo? To přece nemůže nikdo myslet vážně.

Odpustit znamená neokázale a pokud možno v tichosti stáhnout svou spravedlivou obžalobu. Ale nejen stáhnout, ale víc se k ní ani v nejtajnějších myšlenkách nevracet.

Historie zná celou řadu vzorových velkomyslných odpuštění, zpravidla ovšem s následujícím pokáním hříšníka a jeho postupným napravením. Takové případy jsou provázeny oblažujícím pocitem katarze, která zasáhne obě strany: poškozeného i viníka. Jako názorné příklady jsou ovšem skvělé.

Tatáž historie se ale také netají s případy zcela opačnými, kdy hříšník, jemuž bylo milostivě odpuštěno, se za zády všem zúčastněným spokojeně vysmál, a nejen že ve svých spádech pokračoval, ale svého nově nabytého postavení dokonce licoměrně zneužil.

Je tedy zřejmé, že i s odpouštěním, jako s každým emočním médiem, je dlužno zacházet velmi opatrně.
Často se zde mluví o lásce, která k odpuštění vede. O lásce, která vše odpouští, nic si neponechávajíc. V takových případech ovšem záleží na úhlu pohledu. Ti, jejichž pohled končí na obzoru jednoho lidského života, nemají mnoho důvodů odpouštět. Proč také? Provinil ses, tak trp. A hotovo.

Ti ale, kteří se snaží dohlédnout dále, však vidí člověka na jeho strastiplné pouti životem, která jej – často bez jeho vlastního přičinění – ověsí prohřešky i zásluhami. Pak se ovšem střeží zasáhnout do tohoto koloběhu nějakým vlastním rozhodnutím, takže se raději opatrně odtáhnou. Navenek to vypadá jako odpuštění, ovšem základ je jiný.

Tzv. odpuštění může mít i jiný důvod. Ti, kteří nedokáží, nebo nechtějí odpustit, se smiřují automaticky s tím, že hořkost někdejšího ukřivdění je bude provázet na každém kroku jejich života jako stín, takže pak budou za svůj nezáviděníhodný stav vinit kdekoho – od faktického viníka až po svůj osud.

Dají se ale nalézt i jiné cesty k odpuštění. Ti, kteří věří na dalekosáhlé a těžko pochopitelné zákony osudu (nebo karmy), si je ze svého prostinkého postavení netroufnou posuzovat. Své postižení chápou jako trest za své někdejší, kdysi dávno v nedohlednu spáchané provinění, takže by za ně vlastně měli být vděčni, neboť je nyní vlastně očišťuje. Kde je tu potom odpouštění? Přísluší jim vůbec něco takového? Však ona si karma viníka (pokud si to zaslouží) najde. Hlavně mu nesmíme za jeho čin škodolibě přát nic zlého, to bychom se do jemného přediva karmy zapletli zase my.

To měl možná na mysli Kristus výrokem „Miluj bližního svého jako sebe sama“. Co všechno dokážeme odpustit sami sobě! – a proč ne tedy i jinému?

Právě proto se zde často mluví o lásce. Láska se zdá být v podstatě absurdní – vždy jenom dává, nic nežádá, takže je veskrze neproduktivní. Ovšem pouze v praktickém světě. Ve světě hmotným zájmům vzdáleném je zcela smysluplná. Osud (potažmo i ona karma) jsou zajisté nanejvýš spravedlivé. O tom nemůže být pochyby. Ale láska dokáže do jejich zákonitostí vnést laskavost a změnu; něco jako (nechť je prominuto toto přízemní přirovnání) žolík v karetní hře. Ten také má moc zastoupit libovolný list, ten také smí – byť jen krátkodobě – rozvrátit ustálená a přísně dodržovaná pravidla hry (což je zpravidla ve prospěch rozehrané partie).

Ztrátu při nepochopení láska nechápe úkorně, protože ji to paradoxně osvobozuje. Vše, čeho se dobrovolně vzdáme, nad námi ztrácí svoji moc. Neboť cokoli, čím si usnadňujeme a vylepšujeme svůj život, nás vtahuje do svého světa jako ozubené soukolí a svým způsobem nás pozměňuje. Důsledky jsou ne vždy příznivé. Dokážeme-li je pochopit jako jistý druh násilí na sobě, je oproštění to pravé, co potřebujeme.
Nakonec se pak zdá, že jedinou prospěšnou hřivnou pro život je milovat a odpouštět.

Ve vztahu k běžnému životu, rozjíždějícímu se na stále vyšší obrátky, jde o hodnoty naprosto nesourodé. Rozhodně jich nelze užít plošně, jakkoli k tomu občasní věrozvěstové vyzývají. Nikdo však nemůže zabránit odhodlaným jedincům, aby je učinili předznamenáním svého života.

Nejde tu ale o beznadějný boj ojedinělého vojáka v poli. Lákadla a rozptylování působí plošně, kdežto obrana musí být individuální. I když se tu a tam semkne skupinka lidí stejných zájmů, nakonec se přece jen všichni musejí rozejít do svých jednotlivých domácností, kde budou ve svých rozhodováních nekonečně sami.

Pak teprve dojde na lámání chleba, pak teprve se ukáže, co byla pouhá slova svatého nadšení a jaké z nich pocházejí činy.

Autor: František Benda, Foto: Internet