Důchodce a duchovní život – Odpuštění 2

Autor článku: František Benda Láska je druh vázanosti, který nepoutá, nýbrž osvobozuje. Je to vázanost jednosměrná – nevyžaduje od druhého, aby se jakkoli zúčastňoval, aby jakkoli reagoval. Setká-li se s povděkem, je spokojená.

Stejně spokojená je ale i když se setká s lhostejností nebo dokonce s nevraživostí (což není zase tak řídký případ).

Nesmí být upřílišněná, jinak by mohla i škodit. Musí objektu, na který je zaměřena, umožnit žít v jeho vlastních podmínkách a řídit se podle jeho vlastních rozhodnutí. Pokud se jí zdají nevýhodná nebo dokonce nebezpečná, pouze na ně upozorňuje, aniž by naléhala na změnu. Dobrá pak nezištně podporuje.
Kdo nemiluje, ten neodpouští, netoleruje, nepromíjí. Nenávidí, podezřívá, závidí. Jak by se pak mohl dokázat uvolnit? Plnit trvale svou mysl zápornými nebo neproduktivními emocemi nikam nevede. Nanejvýš do pekla vlastní výroby.

Láska, má-li odpouštět, by se neměla zaměřovat na podrobnosti. To jsou ohniska, ze kterých se může rozhořet libovolný nesouhlas. Ve kterémkoliv společenství, drobném i velkém, si může kdokoliv vůči komukoliv najít řadu námitek, které – zveřejněny – by dokázaly rozleptat i nejtěsnější vztahy. V zájmu udržení soudržnosti zde musí zapracovat láska, pochopení a odpouštění.

Nedostatek lásky a pochopení nerozežere pouze společenské vztahy, ale stejně zachází i s vlastním myšlením. Život ve stavu pocitu trvalého ukřivdění zajisté nikoho neláká. Ale kolik bychom takových příkladů kolem sebe dokázali nalézt! Rozumný zahradník také trvale odstraňuje ze svých záhonků plevel, aby mohl pěstovat něco ušlechtilejšího. Jelikož je známo, že plevel je životnější než kterákoliv kulturní rostlina, jde o práci bez viditelného konce. A úplně stejné je to i s myslí.

Svým způsobem zaplevelená je i každá mysl. Kolik je v ní nepříjemných vzpomínek, kolik neopodstatněných přání do budoucna! Vědomí křivd, ať už jsme je skutečně zažili nebo se o nich jenom domníváme, se snadno dokáže protáhnout až do konce života. Patří k rozumné psychohygieně, abychom je dokázali znovu probrat, ne ovšem tak, abychom se jimi znovu podrásali, nýbrž abychom dokázali pochopit proč k nim došlo. Mohla to být náhoda, nepříznivá shoda okolností, mohla to být něčí zlá vůle nebo jenom nepoučenost, ale také to mohl být prostě náš osud (jak mnozí věří).

Mohlo v nich ale také být skryto poznání. Poznání jak to ve světě chodí a jak jej tedy máme chápat, aniž by se naše ego cítilo nějak zkráceno ve svých požadavcích a přáních.

Rozhodně zde není na místě lítost. Ta svědčí o tom, že jsme neunesli rozdíl mezi svými představami a skutečným během událostí. Spíš by měl nastoupit soucit. Soucit s tím, kdo měl takové naivní představy a nyní za to trpí. Soucitem se k postiženému přibližujeme, lítostí se stavíme nad něj. Jemu se to stalo, kdežto nám ne. Jak příjemné!

Nejsou to pouze naši bližní, k nimž obracíme svoji pozornost. Spíš bychom si měli všímat sami sebe, abychom neočekávanými nástrahami života propluli bez větší úhony. Také vůči sobě můžeme pociťovat lítost i soucit, také sobě můžeme odpouštět. Odpuštění jiným nás zbavuje zášti, odpuštění sobě zmenšuje (alespoň v představě) naši vinu.

Není nikoho, kdo by se někdy nebyl něčím provinil. Ať už záměrně, nebo byl do něčeho vtažen nevyhnutelnými okolnostmi. I zde se nabízí pomoc.

Předně je nutno nahradit způsobenou škodu, zaplatit dluh i s úroky, omluvit se, poprosit za odpuštění. Nepředstírat, že se zase tak mnoho nestalo či že jsme měli ke svému chování objektivní důvody.
Následovat by mělo opravdové předsevzetí, že se něčemu podobnému v budoucnosti už zdaleka vyhneme. Přiznat si svou chybu a případně se pokusit své chování přeorientovat.

V závěru – pokud jsme opravdově vykonali vše potřebné – pustit celou záležitost z hlavy a víc se jí nezabývat.

Jedině tak ze sebe – byť jen částečně – břemeno svých neuvážených činů setřeseme.

Autor: František Benda, Foto: Internet