Důchodce a duchovní život – Opičky

Autor článku: František Benda Všechny systémy, zabývající se disciplínami, vedoucími ke zkvalitnění duchovního života, nabízely odjakživa různé cesty, a to od vysloveně asketických až po krajně poživačné.

Jako samozřejmou věc předpokládaly, že lidé zůstávají po všechny věky stejní, čili že se od sebe příliš neliší ani na jednotlivých kontinentech, jakkoli od sebe vzdálených, ani co do historických zkušeností, které se mezi ně postupně vkládaly. Z jiného hlediska jsou lidé ale přece jen v mnohém různí, například podle povah, běžných zvyků, úrovně vzdělání a ještě podle mnoha dalších kritérií.

Kromě toho existuje ještě jiná rovina, která není závislá ani na umístění na kontinentu, ani jí nezáleží na momentální historické zkušenosti, nýbrž je podmíněna pouze dvěma hodnotami: karmickým zatížením (nebo umístěním) jedince a jeho snahou v duchovní oblasti skutečně něčeho dosáhnout.

Proti karmickému určení se toho moc dělat nedá – nanejvýš se s ním smířit nebo se snažit je nějak preventivně odčinit; kdežto vyvinout duchovní zájem už není tak obtížné. Podle těch, kteří jsou přesvědčeni (navzdory okamžitým neblahým zkušenostem), že svět se přece jen pomalu, ale jistě vyvíjí k lepšímu, se vlastně ani nic jiného dělat nedá. Takže čím dříve se začne, tím lépe. Na tomto postupu prodělat nelze.

Zřetel se pak obrací ke schopnosti člověka jak duchovní poznání nejprve přijme a jak s ním posléze naloží. Ne vždy a ne každému se to musí v plné míře podařit, zvláště ne napoprvé. To zřejmě měl na mysli Kristus, když radil: „Kdo máš uši k slyšení, slyš, kdo máš oči k vidění, viz“. Znamená to, že tzv. mezi řádky čteného nebo mluveného duchovního projevu se nachází cosi, co povrchnímu uživateli snadno unikne. Takto zašifrovaná tajemství lze odkrýt teprve vytrvalým dlouholetým a odhodlaným studiem.
Z toho vyplývá, že zřejmě existují duchovní hodnoty, které prostě zvenku do nepoučeného lidského nitra nikdy samy od sebe neproniknou. Súfíjský mystik to vystihuje slovy, která vkládá do úst Bohu: „Jsem zcela bezmocný, pokud mi neotevřeš své srdce“.

Současně pak jsou duchovní žáci vyzývání, aby se s tím, co již poznali, nesvěřovali nezasvěceným; ať už proto, že oni by nepochopením pravého smyslu mohli uškodit sobě nebo jiným, nebo proto, že by šlo o zbytečnou námahu, neboť by do hluboké myšlenky stejně nepronikli a nepochopili by ji. Kristus tedy vyzývá: „Neházejte perly sviním“, což není urážka méně vzdělaných vrstev, nýbrž pouze upozornění na nesourodost některých poznatků a jejich konzumentů. Navíc jsou duchovní zážitky, získané vlastním usilováním, natolik subtilní, že se nedají ani dost dobře vyjádřit, a také představují jisté bohatství, které – svěřeno nezasvěceným – by mohlo ztratit svou nenahraditelnou vnitřní hodnotu. A to si každý hledající cení nade všechno.

To má svou analogii i v běžném životě. Kdo prožil opravdové a hluboké zamilování, ví, že své city nedokázal nikdy zcela vyjádřit ani popsat. To je vyhrazeno pouze nadaným básníkům. Laciné povykování o hlubokých citech je pak oblíbeno pouze u chlupáčků, kteří potřebná slova do omrzení papouškují, ale nikdy neprožívají.

Dokonce i Buddha po svém prozření údajně váhal, má-li vůbec s novým učením vyjít mezi lidi. Chápal jeho složitost a bál se, že nenajde porozumění. (Naštěstí se mýlil).
Tato vzájemná neprůchodnost zvenku do nitra či naopak z nitra navenek byla odpradávna alegoricky vyjadřována postavičkami tří opiček, z nichž první si tlapičkami zacpává ústa, druhá oči, třetí pak ouška.

Navenek se to zjednodušeně vykládá jako např. „Co tě nepálí, nehas“, „Čeho oko nevidí, toho srdce neželí“, nebo „Mlčeti zlato“ apod.

V duchovní praxi to může docela dobře znamenat stav relaxace, ve kterém se snažíme nevnímat světelné nebo zvukové podněty, přicházející z našeho okolí, a kde také usilujeme o to, abychom ani my sami neprodukovali nějaké myšlenky. Taková praxe není ani zdaleka tak jednoduchá jak by se mohlo zdát. Jmenovitě začátečníci s ní těžce bojují, a nechybí ani případy, že kvůli tomu se vzdají ještě dříve, než pořádně začali.

Signály, přicházející skrze naše smysly do naší mysli jsou natolik mocné, že na sebe strhávají veškerou pozornost. Jinak by se patrně lidská existence ani neudržela. Teprve tehdy, když se vytvoří pevný
existenční základ, je možno uvažovat o podstatě jevů a pokusit se o změnu postojů. K mnohým faktům je pak možno přistupovat ze dvou stran, přičemž obě mají své opodstatnění.

Obecně se např. ví, že čistota je půl zdraví. Ovšem teprve objevení existence choroboplodných zárodků postavilo toto pravidlo na správné místo. Takže ony tři opičky nejsou pouze roztomilá zvířátka, která pomocí tlapiček omezují základní projevy chápání a dorozumívání. Teprve hlubší zkoumání vede k pochopení, že dobrovolný odklon od toho, co se na první pohled tváří jako samozřejmé a nezbytné, může vést ke změně nazírání a odtud i ke změně postojů.

Odklon od přijímání vnějších podnětů lze nalézt ve všech duchovních školách. Většinou je ale zašifrován v návodech jako odklon od světa smyslů, uzavření se světu, pohrdání živočišnými vazbami apod. Jedině jóga zvolila tuto snahu za jeden ze stavebních kamenů svého učení. Jde o tzv. pratjáháru, představovanou jako odtažení smyslové pozornosti. Je to pochopitelné: má-li se mysl ponořit do svého nitra, musí se snažit získat co největší klid. Vnímání smyslů však nelze vyloučit, neboť nerozlučně patří k projevům života. Je třeba tedy hledat východisko jak impulsy zvenčí sice vnímat, ale dál je do mysli nevpustit a nerozvíjet je. To obstarávají ony opičky. Jejich tlapičky však nejsou schopny ucpat další pramen rušení vnitřního klidu, kterým je zdroj vlastních myšlenek. Zde už musí zakročovat sama mysl vlastní sebekontrolou.

Pro běžně uvažujícího člověka se doporučuje hlídat reakce na vnější podněty spíš z etických a společenských důvodů, kdežto pro člověka duchovně zaměřeného, pro kterého záležitosti profánního světa nestojí na prvním místě, jde o nenarušování vnitřního klidu, o který mu jde v prvé řadě.

Zde znovu prosvítá ona možnost dvojího přístupu k chápání jevů. Lidová moudrost už dávno vyjádřila v četných příslovích a bonmotech správný přístup k prováděným pracím, jako: „Dvakrát měř, jednou řež“, „Práce kvapná málo platná“, „ Ševče, drž se kopyta“ nebo „Spěchej pomalu“ atp. Duchovní chápání jde poněkud hlouběji. V něm jde o to, aby při meditačních cvičeních dosáhla mysl co nejdokonalejšího ztišení a klidu. Zcela ji utlumit ovšem nelze – pouze to, čím se zabývá, by mělo být co nejjednodušší. Ideální by byla představa prázdnoty – k té má ale představivost mysli příliš daleko. Volí tedy z nabízených zel to nejmenší, čímž je pozornost k právě probíhající činnosti. „Když jím, tak jim; když jdu, tak jdu“ se stále opakuje v zenové literatuře.

Z toho vyplývá, že ti, jejichž mysl není příliš rozevlátá po mnoha zájmech, takže se dokáži s láskou soustředit na třeba jednoduché a banální úkony, mají často k duchovnosti mnohem blíže než mnozí z těch, kteří mají výklad duchovních zákonů za své povolání.

Jak jinak by nejdokonalejší koláč na světě dokázala upéci naše babička?

Autor: František Benda, Foto: Internet