Důchodce a duchovní život – Oproštění

Autor článku: František Benda Běžný život se příliš nezabývá úvahami o duchovní nebo fyzikální podstatě našeho vesmíru. Denní starosti takovou činnost ani dost dobře neumožňují a snadno ji překrývají svými problémy, na první pohled zřejmě považovanými za důležitější.

Proniknout do tajemství hmoty nebo ducha je velmi složité a náročné. Mnohé lidi to ostatně ani moc nezajímá; také to vlastně ke svému životu ani nepotřebují.

Jakékoliv bádání nejenže nakládá na každého hledajícího značné nároky, ale v případě fyzikálních výzkumů vyžaduje navíc stále dokonalejší technické vybavení, rozsáhlé teoretické znalosti a experimentální zkušenosti, kdežto duchovní hledání naopak spíš předpokládá uklidněné prostředí, ke kterému patří v prvé řadě samota a hluboké meditativní ponoření. Potřebné postupy jsou v obou případech víceméně dobře popsané a zveřejněné, tudíž dosažitelné, nicméně pro laiky a vlažné zájemce prakticky nedostupné. Náročná příprava a požadavek téměř trvalého soustředění během složitých příprav mnohé odrazuje již během prvních kroků.

Vědecké objevy jsou objektivní; krůček po krůčku rozšiřují banku základních zákonů. Duchovní pokroky jsou subjektivní, dost často otevírající poznání až po dlouhé době usilování náhlým skokem. Takové otevírání širokých obzorů často vede k nebezpečným pocitům, kdy začátečník se po prvním úspěchu už cítí být mistrem.

Jiným paradoxem duchovního života je, že rozhodnout se ke každodennímu opakování někdy i obtížných cvičení (neboť ne vždy jsou podmínky výhodné) vyžaduje silnou vůli a důslednost, kdežto denní praxe při rozhodování v běžných záležitostech naopak předpokládá pokoru a odevzdání. Obě činnosti jsou namířeny proti přetrvávající nadvládě ega. Rozpor je v tom, že duchovní zaměření nelze opustit a profánní život je nutno udržovat.

Místem, kde se řeší co se které straně přidělí, je mysl. Tam vzniká nápad, tam se rozhoduje o jeho dalším rozvoji nebo také zániku. Na místě je dalekosáhlý odhad do budoucna jaké by asi mohlo
mít současné přitakání následky. Jde o činnost důležitou, která ponese ovoce třeba až v daleké budoucnosti. Pečlivá kontrola je vždy na místě. Rozhodně není v takovýchto okamžicích žádoucí podléhat jakýmkoli emocím. Vysloveně chladné a vypočítavé chování ale také není zcela vhodné. Do rozhodování rozumu by mělo mít alespoň občas právo promluvit srdce.

Duchovnost ještě nemusí znamenat vyznávání nějaké náboženské doktríny. Může se odehrávat v čistě soukromé sféře. Každopádně ale přináší obohacení vnitřního života o důležitý rozměr, který je nezastupitelný při řešení krizových životních situací, na které běžný vědecký přístup nemá prostředky.
Smutná, ale poučná zkušenost se prokázala ve vězeních a koncentračních táborech minulých totalitních režimů: lidé, kteří měli duchovní nebo ideové zázemí, snášeli morbidní zacházení úspěšněji než ti, kteří propadli beznaději. Pozoruhodné je ovšem to, že takto povzbuzovaly i ideje, které se později při podrobnějším a nestranném rozboru projevily jako falešné, neopodstatněné a zavádějící.

Duchovnost pomáhá i v oblastech zcela přízemních. Přináší typ uspokojení, jehož náladu nelze předat. Staletá zkušenost mluví v této souvislosti např. o snadnějším uvolňování svalů jako následků klidu mysli a odtud i lepšího spánku. Rčení o „spánku spravedlivých“ má zřejmě své oprávněné opodstatnění. Duchovní pozadí všech světských přístupů zjevně životu prospívá.

Tělesné rozkoše a různá potěšení sice lákají svým bezprostředním účinkem, ale jsou nutně krátkodobé a pouze dočasné, takže dříve či později vedou k nespokojenosti až rozladění. Není je ale proto nutno hned považovat za nástrahy ďábla a zdaleka se jim vyhýbat. Jen od nich nesmíme očekávat víc, než jsou schopny nabídnout. Člověk, který není nenasytný, se může dočkat mnoha nezapomenutelných zážitků. Vybočení z této nevyhnutelnosti snadno vede k přehánění a násilnému vynucování dalších a silnějších požitků, což má ale velice blízko k přestoupení hranic estetiky a slušnosti, ne-li dokonce zákona. A stejně se tím mnoho nezíská.

Rozhodně tedy není na škodu zařadit do svého života trochu odříkání. Od mnichů, kteří si je učinili hlavním krédem svého života, se můžeme učit jak obrátit pozornost dovnitř sebe sama.
V relaxaci, tak často doporučované jako protilék na vtíravě doléhající naléhavost současného rušného života, nejde o dlouhodobé vypnutí veškerého zájmu o okolí, nýbrž o stav soustředěné, napjaté pozornosti, která současně hlídá sama sebe.

I svět duchovna se řídí zákonem trhu. V něm se ten, kdo něco hledá nebo potřebuje, zajímá co je k mání a je mu zpravidla lhostejné, která firma to vyrábí nebo dodává. Jde pouze o kvalitu výrobku, jeho dostupnost a bezproblémovou použitelnost.

Duchovní život zabere mnoho času – vlastně veškerý. Zatímco v jeho začátcích jde o pouhé záblesky čehosi vyššího, časem se pozadí projasňuje stále více, až konečně vytváří trvalé prostředí, ve kterém je občas nutno zařídit něco potřebného pro zdárné fungování pozemských věcí. Ne vždy si jej můžeme dovolit, ale alespoň za občasné pokusy to stojí. I v běžném životě nemůže být každý hudebním virtuosem – a přece se dost muzicíruje. K vlastní potěše přece postačí zazpívat si nebo zahrát tak, jak na to stačíme. A nikdo cizí u toho ani nemusí být.

Pokojný bojovník nečeká na rozkazy. Dává si je sám, plní je a cítí se za ně plně zodpovědný.

Autor: František Benda, Foto: Internet