Je zvrácené, co staří lidé snesou pro kus salámu

Rok objížděla Silvie Dymáková v přestrojení předváděcí akce pro seniory, aby si o tomto fenoménu dneška, jak jej nazývá, utvořila komplexní obraz a na vlastní kůži si vyzkoušela, jaké to je, být v pozici manipulovaného.

A vznikají z toho Šmejdi – hodinový publicistický dokument, který má dát seniorům zrcadlo.

A nejen jim. „Má to být také sonda, jak se naše společnost vyvíjí a kam až jsme schopni dojít,“ říká dokumentaristka.

Lidovky.cz: Jak jste se k tématu předváděcích akcí dostala?
Několik let jsem dostávala od babičky k Vánocům pánve a další věci a věděla jsem, že jsou z předváděček. A vždycky jsem se jí ptala, proč na to jezdí, protože jsem pod tím viděla něco, co vidí drtivá většina našeho národa: „vymývání mozků“ důchodcům. Nedokázala jsem si ale představit, co přesně se tam děje.

A tak jsem se jednou rozhodla, že pojedu s ní. Bylo to zhruba před rokem, vzala jsem si s sebou už skrytou kameru. Přijeli jsme tam a to, co se odehrávalo, předčilo moje nejhorší očekávání. Ve chvíli, kdy jsem byla nejvíc rozhořčená, mi babička řekla: ‘Ale Silvi, vždyť to bylo dobrý, nic se špatného se nedělo, vždyť ten pán byl hodnej.’ Po tom, co jsem sjezdila víc akcí, jsem pochopila, co tím babička myslela.

Lidovky.cz: Podařilo se vám dostat se bez problémů na akce, i když jste mladá, nebo jste jezdila v přestrojení?
Vytvořila jsem si okruh seniorů a s nimi jsem jezdila. Jen s kamarádkou mě tam pustit odmítali. Když jsem tam šla normálně oblečená, s kabelkou a namalovaná, tak mě tam nepustili. Pak už jsem ale na sebe vždycky naházela nejhorší oblečení, jela jsem nenalíčená a vzala jsem si brýle a igelitku, abych vypadala jako ze sociálně slabší vrstvy. A chovala jsem se tak, aby mi věřili, že s nimi hraju jejich hru a že pro ně nejsem nebezpečná. Vžila jsem se do role holky, která je na neschopence a doprovází babičku.

Jednou mě na akci nepustili, protože si mysleli, že jsem z ČOI. Přišla jsem tam se svojí vrstevnicí. Mně je 30 a jí 35. Přišly jsme na akci, která byla předem oznámená. Věděly jsme, že je to v Hradci Králové v Kulturním domě Střelnice ve tři hodiny. Nepustili nás tam, protože jsme prý neměly pozvánku. Jeden pak pošeptal druhému: ‘Ty vypadají, že jsou z čoiky.’ A já mu řekla: ‘Co jste to říkal o čoice?’ A on mi odpověděl: ‘Slečno, vdolky, vdolky, že budu mít o obědu, už se mi tady dělaj.’ Ti lidé jsou prostě úplně mimo.

Více si můžete přečíst ZDE.

Zdroj: Lidové noviny, Foto: Internet