Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová KOLA. „Mami, prosím tě, jestli mi voláš zase kvůli těm vašim kolům, tak…“ Sotva jsem uslyšela hlas své dcery, zarazila jsem se. Opravdu jsem volala zase kvůli těm našim kolům. Měli jsme se s manželem stěhovat do menšího bytu a tak jsem už několik měsíců nepotřebné věci likvidovala.

Všechny krámy se mi podařilo spálit v kamnech v prádelně, vyhodit do popelnice či dát do sběru- jenom ta zpropadená dvě kola ne a ne udat!
„Ale ne, Járo…“ Uklidnila jsem rychle dceru. „Volám ti kvůli něčemu jinému…“
„Stalo se něco tátovi?“

Dcera byla hned vystrašená. Manžel totiž prodělal nedávno lehkou mozkovou mrtvici a ona se teď bála každé maličkosti.
„Ne, ne. Táta je v pořádku. Ale víš, co ho napadlo? Chce ty kola někam odvézt a zapomenout je tam. A bude pokoj.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho a pak se moje dcera rozesmála.
„Mami! Tohle až budu doma vypravovat, tak mi to nikdo neuvěří! Říkalas přece, že mi nevoláš kvůli kolům!“
„Samozřejmě, že ti nevolám kvůli kolům! Volám kvůli tátovi, abych ti řekla, co si vymyslel! Dokonce jsme už kola vytáhli ze sklepa, jsou opřená o barák a teď vezmeme každý jedno, půjdeme s nimi co nejdál a pak od nich zmizíme!“
„A není to škoda, mami?“

V Jáře se objevil šetřílek. Aby ne. Má tři děti a to je dneska až dost. Práci má sice hezkou a zajímavou a je maximálně spokojená, ale vydělává málo, jako každý, kdo pracuje v příspěvkové organizaci. Mají se s Petrem co ohánět. Děti už chodí do školy, každé má nějaký kroužek, sportují a peníze doslova mizí.
„Víš co,“ navrhla mi teď. „Tak já pro ně odpoledne zajdu a zkusím je dát do bazaru! Třeba se mi to podaří. Kdybych za každé kolo dostala dvě stě…“

Holčička moje! Určitě si už představovala, co všechno by dětem za čtyři stovky mohla koupit, ale musela jsem ji zklamat.
„Járo, nedostala bys ani korunu! Vždyť to zkoušíme ve všech bazarech už půl roku!“
„Hm… hm…“ Ozvalo se zklamaně v telefonu.
„Nikdo nám ta kola nechce vzít, že jsou těžká! A to tedy jsou! A že jsou velká! Že prý by jim zbytečně v bazaru zabírala místo a nakonec by je stejně nikdo nekoupil! Táta je tehdy kupoval právě proto, že jsou velká a stabilní! No jo, jenomže kdo se s tím měl tahat! Vždyť mně někdy připadalo, že to kolo nosím a ne že mě veze!“

Obě jsme se zasmály a pak Jára s naším plánem souhlasila.
„Tak jo, mami. Tak to udělejte, jak to vymyslel táta. Asi to bude nejrozumnější. Jo, mami, prosím tě! Nechcete s tátou večer přijít ohlídat děti? Přespíte u Petra v pracovně. Prosím, prosím! Chceme jít do divadla!“

Slíbila jsem jí, že přijdeme kolem šesté, a když jsem položila telefon, zavolala jsem na manžela.
„Zdeňku! Jára ten tvůj plán schválila! Máme je někde zapomenout a hotovo. Tak jdeme na to!“
Oblékli jsme se a vyšli před dům. Kola stála poslušně opřená o zeď.
„Vidíš je,“ ukázal na ně manžel a rozchechtal se. „Jsou nezamčená, vypadají jako nová a stojí tady už skoro hodinu. Nikde nikdo! Situace pro zloděje jak dělaná a jsou tady pořád!“
„To bych se na to podívala, jestli se jich dneska nezbavíme,“ ucedila jsem pomstychtivě, popadla svoje kolo a vydala se ulicí. Manžel šel se svým kolem vedle mě.
„Kde je necháme,“ zeptal se mě, protože věděl, že to mám určitě promyšlené.
„Půjdeme do parku. Je tam stojan na kola a o kus dál jsou lavičky. Dáme kola do stojanu a sedneme si na lavičku. A za půl hodiny vstaneme a půjdeme domů. A kola tam prostě necháme!“
Manžel spokojeně přikyvoval.
„Tak to je výborný plán, Maruško. A kdyby si nás někdo náhodou všiml a zavolal na nás, že jsme je tam zapomněli, poděkujeme mu, že nás na ně upozornil a…“
Tázavě se po mně podíval.
„Co potom?“
„Potom půjdeme do jiného parku a sedneme si na jinou lavičku,“ dopověděla jsem
další část plánu.
„Dneska se s těmi koly prostě domů nevrátíme, to ti přísahám!“

Když jsem manžela utvrdila v tom, že naše konání bude úspěšné, spokojeně jsme došli do parku, kde bylo plno dětí a maminek. Dali jsme kola do stojanu a sedli si kousek od pískoviště na lavičku. Za chvíli si k nám přisedla mladá maminka s kočárkem. Znali jsme se z ulice a tak jsme si začali povídat.
„Tak my už půjdeme, mladá paní,“ zvedl se za půl hodiny manžel a já vstala rychle také.
„Už musíme jít,“ vysvětlovala jsem. „Slíbili jsme dceři, že jí dneska budeme hlídat děti. Chtějí jít do divadla. A než dojdeme domů a připravíme se…“

Chytla jsem se manžela podpaží a rychle jsme šli pryč z parku.
Byli jsme oba napjatí jako luk, ze kterého se má už už vystřelit! Za každým krokem, který jsme udělali, jsme čekali, že na nás někdo zavolá…
Ale nezavolal na nás nikdo. Došli jsme k našemu domu a teprve tam jsme si oddychli. Podařilo se! Konečně jsme se těch prokletých kol zbavili!
Byli jsme doma asi půl hodiny, když se ozval zvonek. Manžel vykoukl z okna a strnul. Kývl na mě.
„Maruško, pojď sem!“

Podívala jsem se za záclonou dolů na chodník. Stál tam policajt se sousedkou, která ukazovala do našeho prvního patra. Vedle nich stáli dva malí kluci a každý držel jedno kolo.
Byla to naše kola, která jsme nechali v parku.
Před dům jsme šli oba a moc dobře nám nebylo.
„Dobrý den,“ pozdravil nás policajt a otočil se na kluky. „Je to ten pán s paní, co zapomněli tyhle kola v parku?“

Oba kluci horlivě přikyvovali.
„Ano, ano. Tenhle pán a tahle paní si zapomněli ty kola v parku! Jsou to jejich kola!“
„Jsou to vaše kola,“ zeptal se nás policajt a manžel sehrál divadelní etudu zapomnětlivého cyklisty.
„Jistě, že jsou to naše kola! Ale co dělají tady?“

Otočil se na mě a já pokračovala v divadle.
„Zdeňku! My jsme dvě hlavy popletené! Že my je zapomněli v parku?“
Oba kluci horlivě přikyvovali a jejich tmavé oči šťastně zářily.
„My jsme si toho všimli a tak jsme se zeptali té paní, co jste si s ní povídali na lavičce, kde bydlíte a ona nám to řekla a pak Honza ty vaše kola hlídal a já jsem šel pro policajta! To aby někdo neřekl, že je chceme ukrást!“
„Jste pašáci, kluci,“ pochválil je manžel a pohladil je po vlasech.
„Děkujeme vám. Děkujeme. Jste poctiví kluci, to se mi líbí,“ pochválila jsem je i já a pak jsem si všimla, že na mě policajt dělá nějaké posuňky. Nenápadně jsem se k němu přitočila.
„Dejte jim nějakou odměnu,“ zašeptal a mrkal na mě. „Jsou to největší lotři z téhle čtvrti a poprvé, co je znám, udělali dobrý skutek! To je zázrak, že ta vaše kola neukradli! Dejte jim nějaké peníze!“
„Kolik,“ zeptala jsem se a v duchu si představovala rodinu naší dcery, jak se budou všichni válet smíchy po zemi, až jim to budeme vypravovat.

Policajt chvíli přemýšlel.
„Myslím, že stačí stovka! Za každé kolo jim dejte stovku! Vždyť jsou to krásná kola a mají určitě mnohem větší cenu! A oni vám je zachránili! Na čem byste jezdili, kdyby vám je ukradli?“
Podívala jsem se na manžela. Stál, oči vykulené a ústa pevně semknutá. Cítila jsem, že se už taky neudržím a vyprsknu smíchy. Radši jsem zmizela do chodby, doma vzala dvě stovky a rychle se vrátila.
„Tak tady máte, kluci! Za to, že jste tak poctiví!“

Podělila jsem je a policajt spokojeně přikyvoval. Kluci si nadšeně prohlíželi dvě zelené stokoruny, pak poděkovali a ve chvilce byli pryč.
„Možná, že to byly jejich první počestně vydělané peníze,“ díval se za nimi policajt a
spokojeně se culil. „No, uvidíme, jestli ta jejich dnešní poctivost nebyla náhoda!“
Když jsme se s ním rozloučili, zašli jsme s koly do domu a tam se konečně rozchechtali. A potom jsme ta naše věrná kola dali zpátky na jejich místo do sklepa.

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.