Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová DĚTSKÁ OBRNA. „Janičko, potřebuju to doplnit do všech žádostí! Zjisti mi to, prosím tě, hned!“ Položila jsem telefon. Než mi Jana zavolá, co potřebuju, protáhnu si nohy. Zula jsem si boty a masírovala si chodidla. Obě.

Zdravá levá noha dostávala víc zabrat než nemocná pravá. Luboš, můj dlouholetý kolega v kanceláři, se na mě chápavě usmál. Moje problémy znal.
Jsem obrnářka a čím jsem starší, tím je můj zdravotní stav horší. Říkám si, jak je dobře, že díky medicíně jsme my, co jsme dostali dětskou obrnu před rokem 1957, vymírající druh.
Nevěříte? Tak počítejte se mnou.

Proti dětské obrně se začalo očkovat celonárodně známou „lžičkou“ právě v roce 1957. Když někdo dostal dětskou obrnu těsně před očkováním v roce 1957, bude mu za pár let padesát! A kolik mu bude za dalších padesát? Tak vidíte. My obrnáři vymřeme. A dobře nám tak!

Celý život všem říkám, že dětská obrna je jedna z nejhorších nemocí na světě. Během chvíle vás dokáže zkroutit jako paragraf a nikdy vás už nikdo nenarovná.
Já dopadla ještě dobře. Mám slabší pravou nohu a zdeformované chodidlo, takže o normálních botách se mi bohužel může jenom zdát. Ale říkám si, když jsem vydržela nosit ta kopyta jako dítě, vydržím to i teď, kdy jsou boty pro postižené daleko hezčí a pohodlnější!

A co se týče slabší nohy? Vždyť ženy nosí kalhoty! A dlouhé sukně, ty se v našich šatnících zabydlely už před pár desítkami let. Trochu sice na tu postiženou nohu napadám, ale když mě nebolí a nejsem unavená, tak to nebývalo skoro vidět. Nebývalo.
Horší je to poslední roky.

To své postižení jsem si dlouho neuvědomovala. Vystudovala jsem, vdala se, narodil se mi syn, za dva roky dcera. Zastala jsem spoustu práce v domácnosti, na domě i na zahradě. Jezdili jsme s dětmi na kolech na výlety, chodili na túry, po zámcích a hradech, do lesa.
V práci jsem si naštěstí fyzicky odpočinula. Celý život totiž pracuju jako kancelářská
myš. To znamená, že osm hodin sedím. Ale když jsem přišla domů, kmitala jsem až do noci, abych všechno obstarala. Rodina si zvykla na dokonalý servis, kterým jsem je všechny obklopovala. Kdo by si také nezvykl, že?

Celé ty roky jsem je rozmazlovala. Nic jsem po nich nechtěla. Respektovala jsem, že se děti musí učit a radši jsem si všechno udělala sama. Když byly větší a chtěly se jít bavit, sama jsem je posílala, ať jdou.
A když studovaly na vysokých školách? To jsem se jim snažila vše usnadnit ještě víc. Chtěla jsem, aby jejich jediná starost bylo úspěšné studium. Říkala jsem si, až budou mít své rodiny, napracují se dost a dost a až nebudu moct já, pomůžou oni mně.

A stejně jsem se chovala k manželovi. Chceš si jít lehnout? Chceš si číst? Chceš se dívat na televizi? Prosím, jen odpočívej, máš toho v práci dost a jsi přece živitel rodiny!
Dneska bych to už takhle nedělala. Řekla bych jim na rovinu, jsi člen rodiny? Jíš tady? Bydlíš tady? Peru na tebe? Vařím pro tebe? Uklízím dům? Tak musíš pro chod domácnosti také něco udělat. A práci bych rozdělila mezi všechny členy rodiny rovným dílem.

Ale co chcete dělat po pětadvacetiletém manželství?
Jak chcete po tolika letech nicnedělání naučit manžela a své velké děti, aby vám ze dne na den začali pomáhat?
Manžel měl pořád dost své práce a svých zálib a děti si po vystudování našly krásná místa a měly své známé a své koníčky.

Ani se nedivím, že se nechtějí hnout z domu. Kde by našli takové pohodlí? A zadarmo! Nikdy jsme totiž po nich nechtěli, aby přispívali na domácnost a na bydlení a tak si svoje výplaty nechávali a domácí pohodlí brali jako samozřejmost.
Když jsem si myslela, že mi rodina moji péči alespoň trošku vrátí, musela jsem si smutně přiznat, že jsem se v nich ve všech zklamala.

Moje potíže začaly nenápadně.
Kolem pětačtyřiceti let jsem začala být víc unavená. Už jsem domácí práce nezvládala jako dřív. Musela jsem si každou chvíli sednout. V rukách jsem přestávala mít sílu a chodilo se mi hůř.
Začala jsem se o svůj zhoršující zdravotní stav zajímat. Co vlastně dětská obrna dělá s člověkem později, když přijdou léta? Dozvěděla jsem se, že na samém počátku napadne bacil obrny nervy. Moje nervy napadl, když mi byly čtyři roky. Vzpomínám si, že jsem nemohla vůbec chodit, postavit se, nic. To trvalo asi dva dny. Pak jsem chodit začala, ale pravá noha už zůstala postižená. Měla zničené nervy. Některé byly zničeny úplně, jiné jenom částečně.

A potom tělo vyhlásilo mobilizaci a zdravé nervy vyslaly do těch částečně zničených nervů takzvané výhonky. Díky těmto výhonkům, které poškozené nervy ozdravily, se obrnáři cítili relativně dobře a zvládali skoro vše jako zdraví lidé.
Tento relativně dobrý stav trval několik desítek let. Zhruba do čtyřicítky. A pak…
Jen kdyby nebylo to sakramentské A PAK!

Po čtyřicítce totiž začínají výhonky odumírat a to tak, že definitivně.
A co se stane, když něco odumře? Přestává to fungovat. Tomu, že výhonky v těle obrnářů odumírají a neobnovují se, tomu se říká postpoliosyndrom, kterým je postiženo zhruba 70% obrnářů.
Když to hodně zjednoduším, tak obrnáři, kteří do této doby měli hůl, jdou na berle. Ti, co měli berle, končí na vozíku. Jejich ruce je už na berlích neunesou. Jejich tělo, jejich vitalita, která je provázela celé roky, je najednou začne opouštět.

Stala jsem se členkou Asociace polio a dozvěděla jsem se všechno to, co jsem vám teď popsala.
A začala jsem jezdit každý rok do lázní.
Už to, že jsem odjela na měsíc pryč, bylo pro moji rodinu pohroma! Když jsem odjížděla poprvé, tak si všichni do poslední chvíle mysleli, že si dělám legraci! Jak bych je mohla opustit a nechat je měsíc samotné, když jsem to nikdy neudělala?!

Když viděli, že opravdu odjedu, zpanikařili. Nebýt mých dvou sester, které jsem poprosila, aby k nám chodily a ony mi to slíbily a opravdu se u nás ten měsíc střídaly, ani bych do lázní nemohla odjet!
Bláhově jsem se domnívala, že si rodina na moji nepřítomnost zvykne a začne se o domácnost starat místo mě. Růžově jsem si malovala, jak mi budou po mém návratu pomáhat! Ale šeredně jsem se mýlila! Na nic v domě nesáhli a já se každý rok vracela z lázní do nepořádku.

Zazvonil telefon. Jana mi nadiktovala potřebné údaje a já si pak ty svoje bolavé nohy zase obula. Potřebovala bych si na chvíli lehnout, až přijdu z práce, povzdechla jsem si, ale když jsem si vzpomněla, co mě doma čeká práce, otřásla jsem se.
„Brrr!“

Luboš se na mě překvapeně podíval.
„Copak, Libuš? Je ti zima? Mám zavřít okno?“
Luboš byl můj největší kamarád. Ohleduplný, milý, chytrý. Starý mládenec. Pracovali jsme společně už skoro dvacet let a myslím, že se nám podařilo udělat na našem úřadě kus smysluplné práce. Zavrtěla jsem hlavou.
„Ne, díky. Jenom jsem se otřásla při pomyšlení, co na mě čeká doma práce! Nakoupit, zalít kytky po domě, udělat něco na zahradě, zamést chodníček kolem baráku, uvařit večeři, vyprat, sklidit prádlo z verandy a vyžehlit… nádobí také nebude umyté… kdopak by ho asi
umyl?“

Luboš bezmocně pokrčil rameny. Omluvně jsem se usmála.
„Promiň. Nechci tě tím zatěžovat. Pořád to šlo. Pořád. Vždyť víš, že jsem si nikdy nestěžovala! Ale teď už toho tolik nezvládnu. Měla bych se šetřit. A moje rodina by mi měla pomáhat. Měla, ale nepomáhá.“
Otevřela jsem stůl a podala mu časopis, který vydává Asociace polio.
„Podívej se, co tady píšou… Rodina nám musí pomáhat. Při sebemenší únavě musíte odpočívat. Nepřetěžovat se. Šetřte se…“
Ušklíbla jsem se.

„Ale když jim to řeknu nebo chci, aby si o tom přečetli, mávají kolem sebe rukama, jakoby ty moje řeči chtěli od sebe odehnat. Prý, dej nám pokoj, vymýšlíš si, nikdy ti nic nebylo a najednou nic nezvládneš… Dramatizuješ to! Poddáváš se tomu… jo, poddávám, zlatý voči…“
Luboš pokyvoval hlavou a časopis mi vrátil.
„Jak sis je vychovala, tak je máš, Libuš. Těžko je budeš zvykat na to, aby ti pomáhali teď, když jsi po nich nikdy nic nechtěla.“

Překvapilo mě, že se do časopisu ani nepodíval. On, který se vždycky o všechno, o čem jsem mluvila, tak zajímal! Všiml si, že jsem se zarazila a ukázal na časopis.
„Kdyby si to přečetli, věděli by o postpoliosyndromu všechno! Při námaze budou ty tvoje obrnářské výhonky odumírat rychleji a nové se ti už nikdy nevytvoří…“
Překvapením jsem otevřela pusu.

„Co? Ty… tys to četl…? Ty o tom víš? Ty víš, že výhonky… ty víš, co to je postpoliosyndrom?“
Prudce vstal od stolu a šel k oknu.
„Jasně, že to vím! Musel bych být úplný blbec! Úplný ignorant, kdybych se nezajímal o nemoc, kterou má moje nejlepší kamarádka a kolegyně v práci! Všechno jsem si zjistil.“
Chvíli mlčel, a když se uklidnil, otočil se na mě.
„Nezlob se, že jsem tak vypěnil. Ale štve mě, že ta tvoje zabedněná rodina odmítá pochopit tak jasnou věc!“

Měl pravdu. I mě to začínalo štvát, ale pořád jsem to ještě snášela. Ale tušila jsem, že
už to dlouho nevydržím. Usmála jsem se.
„No co, odpočinu si v lázních.“
Luboš na mě chvíli smutně koukal a pak přikývl.
„V lázních si odpočineš, to ano. A až se vrátíš, Libuš, tak se strháš, než dáš tu vaši rezidenci zase do pořádku. Ostatně, jako každý rok…“

Sklonil se nad papíry a už jsme se k tomu ten den nevrátili.
Strhám se, to má pravdu, pomyslela jsem si. Zahrada. Hromady špinavého prádla. A špinavé nádobí po celém bytě. Nevyluxováno, neutřený prach…
Než jsem začala pracovat, spočítala jsem si, že do lázní jedu už za tři neděle! To je za chvilku, utěšovala jsem se. Teď už to vydržím a až se vrátím, začnu s převýchovou!
Ale netušila jsem, že se všechno seběhne úplně jinak.

Tři týdny uběhly jako voda.
Začala jsem se balit večer před odjezdem. Seděla jsem v předsíni na zemi, u sebe otevřený kufr a skládala do něho věci, které jsem si nanosila kolem sebe, abych nemusela pořád zbytečně vstávat.
Bylo mi fajn. Až jsem se podivovala, jak jsem za ty poslední dny všechno zvládla. Dům uklízený, koš na prádlo prázdný, všechno vyžehlené, plno jídla navařeného a
zmrazeného v mrazáku, lednička plná…

V tu chvíli ve mně zatrnulo!
Vždyť já dneska zapomněla naposledy dojít do obchodu! V kuchyni leží lístek, popsaný důležitými věcmi, jako je kečup, šampón, toaletní papíry, máslo, mléko, tatarka a další věci, které by oni určitě nekoupili!
Hlavně, že jsem si sedla ke kufru a ještě se spokojeně podivuju, jak jsem všechno zvládla! Sakra!

Došla jsem pro lístek a ťukla u dcery na dveře.
Nakoukla jsem do jejího pokoje a ukázala jí nákupní tašku a lístek.
„Olinko… já úplně zapomněla dokoupit ještě pár věcí! Skoč mi, prosím tě, do krámu! Máš tam všechno napsané. Já si potřebuju zabalit!“

Moje pětadvacetiletá dcera zvedla oči od knížky.
„Neříkej, že si tam nemůžeš dojít sama,“ řekla zvýšeným hlasem a zakroutila nevěřícně hlavou. „Teď budeš bůhví jak dlouho pryč, já tady všechno potáhnu za tebe, bude tady binec a ještě ti mám teď jít na nákup…“

Zavřela jsem dveře a zůstala stát v předsíni nad poloprázdným kufrem. No co, vzdychla jsem si. Tak se obléknu a dojdu tam sama.
Když jsem byla na chodníku, potkala jsem manžela.
„Nepůjdeš se mnou do krámu, ať to nemusím táhnout sama?“
Rezolutně odmítl.
„Nemůžu, Líbo. Čekám důležitý telefon a musím zítra odvézt nějaké věci do Ústí, tak letím k počítači!“
Překvapeně jsem na něho zůstala koukat.
„Vítku, tys zapomněl, že mě zítra vezeš do lázní? Nemůžeš přece jet do Ústí!“

Teď se na mě pro změnu podíval překvapeně on.
„Do lázní? Už zítra? A to tam musíš zase jet?“
Naštvala jsem se.
„Jaké zase? Byla jsem v lázních před rokem! A že jedu zítra, víš moc dobře! Psal sis to do kalendáře! Slíbil jsi mi, že mě tam odvezeš! Počítám s tím!“
„Omlouvám se ti, ale nejde to. Zítra určitě ne. Ani pozítří! A ani popozítří! Budu muset v Ústí dva dny zůstat. Ale hodím tě tam hned, jak se vrátím! Příští týden by se mi hodil úplně nejvíc!“
Už se se mnou nezdržoval a utíkal k počítači.

Příští týden?! Jako by nevěděl, že do lázní musím nastoupit zítra!
Cítila jsem, že mi do očí stoupají slzy. Polykala jsem je, abych nepřišla do krámu ubrečená. Nakoupila jsem, co jsem potřebovala a pomalu se táhla se dvěma taškama domů. Sotva jsem vyložila nákup, přišel syn.
„Mami, potřebuju ještě vyžehlit košile, než odjedeš! A co je k večeři?“
Ne, už jsem nemohla.

Svaly mi v celém těle ochably únavou. Sotva jsem došla ke křeslu. Složila jsem se do něj a chvíli seděla bez hnutí. Ta úporná únava po chvíli pomalu odejde, ale kdybych hned teď vstala a začala něco dělat, vrátila by se a byla by ještě větší.

V prvním patře, kde měl manžel pracovnu, se otevřely dveře.
„Libuško! Přines mi sem, prosím tě, večeři, ať nemusím dolů! Mám strašně práce!“
Ve dveřích se objevil syn s vyčítavým pohledem.
„Mami, tys mi nevyprala ty bílé džíny! Přece jsem ti to říkal, ne?“
„Mami! Tys koupila máslo? Víš přece, že se blbě rozmazuje! Teď, když nebudeš doma, koupíš máslo, které se blbě rozmazuje, místo abys koupila RAMU!“

Dcera v kuchyni plakala nad mou bezohledností…
Přišlo mi to všechno k smíchu.
Trhněte si všichni tři nohou!
Pomalu jsem vstala, vzala mobil a šla si sednout na zahradu.
Zavolala jsem Lubošovi a vysvětlila mu situaci s manželem. A také jsem mu pověděla, jak mě naštvala dcera i syn. A nakonec ze mě vylezlo to nejdůležitější.
„Nemohl bys mě, prosím tě, zítra odvézt do lázní?“

Vzal si totiž od zítřka na tři týdny dovolenou. Dělal to tak každý rok. Říkal, že by to beze mě v kanceláři nepřežil.
„Zaplatím ti benzín. Prosím, prosím…“
Luboš se začal smát.
„Počkej… počkej, Libuš. Teď mě něco napadlo. Samozřejmě, že tě tam odvezu a rád. A o benzínu nemluv nebo se naštvu! Odvezu tě tam i pro tebe přijedu, když je tvoje rodina tak ochotná. Rád se tam podívám. Ale přemýšlím o jiné věci… “
Chvíli mlčel a pak začal pomalu mluvit.
„Víš co? Zůstanu tam s tebou! Neboj se! Ani o mně nebudeš vědět! Někde se tam ubytuju a budu vyrážet na tůry. Ten kraj se mi vždycky líbil, ale nikdy jsem tam nebyl.“
„Cože?! Ty tam budeš se mnou?“ Byla jsem nadšená. „Luboši! Odpoledne můžeme chodit spolu! Budu ti dělat průvodce! Vždyť už tam jedu popáté! Znám tam spoustu krásných míst, sice nejsou daleko od lázní, takže túry to nebudou, ale jsou to místa, která bys sám neobjevil! Mám to tam projité křížem krážem! A o bydlení neměj starost! Jedna paní pokojská pronajímá ve svém domě pokoje! Zařídím ti to!“
Domluvili jsme se, kdy pro mě zítra přijede a já se vrátila zpátky do domu.

Bylo mi najednou dobře. Lehce. Úplně jsem se na té své ubohé obrnářské noze
vznášela!
Začala jsem konečně balit. Nakonec stál v předsíni kufr, dvě tašky a kabelka.
Dcera si mezitím udělala míchaná vajíčka, syn si otevřel paštiku a můj muž přišel dolů a uraženě si namazal dva chleby se sádlem a vzal si k nim kyselou okurku.

Nikdo z nich se mě nezeptal, jak se zítra dostanu do lázní a jak unesu tři velká zavazadla. Když se najedli, zmizel každý do svého pokoje a manžel dokonce zůstal ve své pracovně i spát.
Brzy ráno jsem vstala, nachystala si zavazadla ke dveřím a připravila se na odjezd.
Čekala jsem, že alespoň někdo z nich přijde, aby se se mnou rozloučil, ale nedočkala jsem se.
Když Luboš přijel, nanosil zavazadla do auta, já nasedla a rozjeli jsme se.
„Tak co?“

Lehce mě pohladil po ruce. Ta jeho laskavost a ochota mi najednou ukázala moji rodinu v pravém světle. Jako bych si vyčistila brýle! Jsou to rozmazlení sobci. A nic na tom nemění skutečnost, že jsem si je rozmazlila sama.
„Prosím tě, zastav.“
Luboš sjel ke kraji silnice a já vystoupila. Vyťukala jsem na mobilu číslo mé mladší sestry.
„Maruško, odjíždím dneska na měsíc do lázní. Veze mě tam Luboš. Víťa neměl čas. Chtěla jsem tě poprosit…“
„Já vím,“ ozvala se moje sestra. „Abych zase dělala těm tvým lenochům služku a …“
„Ne,“ skočila jsem jí do řeči. „Chtěla jsem tě poprosit, aby ses k nim neopovážila přijít! Ať se o sebe hezky postarají sami!“

Totéž jsem zavolala své starší sestře a myslím, že obě měly radost, že jsem se konečně odhodlala situaci ve své rodině řešit.
„Líbo, udělala bys nejlíp, kdyby ses nastěhovala k nám. Vždyť oni tě sedřou! A my
bychom byli s Vendou šťastní, kdybys tady byla!“
Sestra svou nabídku myslela upřímně. Zůstala s manželem sama v domě, kde byl volný byt po naší mamince, která před rokem zemřela.
Když jsem Lubošovi řekla, kam jsem volala a co mi sestra nabídla, obdivně hvízdl.
„Tedy Libuš, to bych do tebe neřekl! Držím ti palce, abys vydržela! A o té nabídce bych, být tebou, přemýšlel.“
Přikývla jsem. Věděla jsem, že se nerozhodnu hned, ale už teď mi bylo jasné, že u své sobecké rodinky nezůstanu.

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.