Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová ČARODĚJNICE. „Tati! Mami! Mám nápad! Mám nápad!“ Vítězný hlásek naší dvanáctileté dcery se nesl bytem. Tomáš se zasmál a podíval se na mě. Seděli jsme na balkoně a popíjeli podvečerní kafe.

Svítilo na nás slunce, které se už barvilo do oranžova a připomínalo nedávné uplynulé léto. Listí na stromech kolem našeho paneláku už začínalo měnit barvu.
Byl pátek a my měli před sebou volný víkend.

A do toho přišla naše jedenáctiletá Nela s nápadem a my oba tušili, o co půjde.
Tomáš byl totiž domácí kutil. Ochotně a rád udělal v našem bytě cokoli, oč jsme ho s Nelou požádaly a my toho často využívaly. Nela dokonce víc než já.
Teď dokonce držela v ruce i plánek.
„Tak povídej.“ Vybídl ji Tomáš. „Už jsem se bál, že nebudu mít v sobotu a v neděli žádnou práci a budu muset lenošit!“

Nela si k nám přišoupla židličku a rozložila papír mezi naše hrnky.
„Tati, kdybys udělal nad mojí postelí patro, mohla bych tam mít ještě palandu. K té palandě bys mohl udělat schůdky, které by byly vlastně šuplíčky. Tam by se vešlo spousta věcí!“
Nápad se mi nezdál.
„Nelinko, na co palandu? Válendu máš, a když někdo přijede a chce u nás přespat, roztáhneme sedačku.“

Nela se na mě podívala a povzdechla si.
„Mami, ty vůbec nic nechápeš. Na sedačce spí návštěvy. Ale já bych chtěla tu palandu pro sebe!“
Představila jsem si její pokoj. V rohu válenda, psací stůl, skříň. Pokoj pro jednu holčičku jak stvořený.
„Máš přece válendu!“
„Ale mami!“ Nele se na čele udělala nespokojená vráska. „Na válendě by přece spala moje starší sestra! A na palandě já!“

Tentokrát si povzdechl Tomáš.
„Nelo, maminka má pravdu. A už bys toho mohla nechat! Už jsme ti to mockrát s
maminkou vysvětlovali. Kdyby to šlo, strašně rádi bychom měli ještě jedno dítě. Měla bys sestřičku nebo bratříčka. Ale nejde to. Maminka už žádné děti mít nemůže. Ale i kdyby to šlo a maminka ještě jedno dítě měla, tak by ta tvoje sestřička nebo bratříček byli mladší, než jsi ty. Nikdy nemůžeš mít starší sestru. Nikdy. To prostě nejde.“

Nela přikývla.
„Já vím, tati. To mi nemusíš vysvětlovat. Ale ta palanda s těmi šuplíčky, ta by šla udělat, viď?“
Tomáš se usmál.
„Všechno jde udělat. Když se chce.“
„A ty chceš, viď?“

Nela se k němu přitulila, a když kývl, odskákala radostně z balkonu. Ten svůj plánek nechala na stole.
Podívali jsme se na sebe a Tomáš pokrčil rameny.
„Palanda se šuplíčky. Nakonec, proč ne. Nela si za chvíli k sobě začne zvát kamarádky přes noc… vždyť víš, pro Katku jsme minule nafukovali lehátko… takhle by holky spaly nad sebou…“
„Jak chceš, Tomáši. Něco na tom je. Ale…“
Podívala jsem se z balkonu do slunce a přivřela jsem oči. Nechtělo se mi o tom mluvit.
„Ta její starší sestra, viď?“ Dopověděl za mě Tomáš. „Ale ono ji to přejde. Nemyslí to vážně. Je to taková její hra na starší sestru. Tak já to jdu poměřit… budu muset zítra zajet na chatu, mám tam šikovné dřevo. Pojedeme tam po obědě, co říkáš?“

Přikývla jsem. Mám tam ještě nějakou zeleninu na záhonkách. Díky palandě pro „starší sestru“, má můj muž plán na víkend a to je dobře. Znáte to, když si muži hrají, nezlobí.
Šla jsem chystat večeři a Nela s Tomášem se zatím domlouvali v dětském pokoji, jak by palanda měla vypadat.

Když jsme se v neděli odpoledne vrátili z chaty, oba už měli jasno. Dostala jsem za úkol sehnat matraci přesných rozměrů, které mi pro jistotu napsali oba. Tomáš i Nela.
Večer jsme seděli s Tomášem u televize a koukali na zprávy, když se ozval zvonek.
„Mami, jsem ve vaně,“ hlásila mi Nela z koupelny a tak jsem šla otevřít.
Za dveřmi stála asi patnáctiletá dívka s kufrem. Pozdravila a koukala se na mě dost ustrašeně.
„Dobrý večer. Koho hledáš?“
Asi za někým přijela a on není doma. Zčervenala.
„Bydlí tady Prokopovi?“

Přikývla jsem. Zčervenala.
„Já jdu za panem Prokopem,“ špitla a sklonila rudou tvářičku k zemi.
„Já ti ho zavolám.“

Pozvala jsem ji dál. Dívenka se zula, kufr postavila vedle sebe a zůstala stát v předsíni hned za dveřmi.
V koupelně pořád šuměla sprcha. Najednou jsem měla pocit, že se něco stane. Ještě jednou jsem si dívku prohlédla. Zdálo se mi, že ji odněkud znám. Že by to byla nějaká vzdálená Tomášova příbuzná? Otevřela jsem dveře do obýváku.
„Tomáši! Máš tu návštěvu!“
Zvědavě se otočil od televize a očima se zeptal, kdo to je. Pokrčila jsem rameny. Vstal a přišel za mnou.
A tak jsme stáli před dívenkou oba.
„Ahoj,“ řekl Tomáš a prohlížel si ji. Bylo mi jasné, že ji nezná a ona jeho také ne.
„To je můj manžel. To je pan Prokop, kterého hledáš.“ Snažila jsem se jí pomoci, ale dívenka mlčela.
„Tys přišla za mnou? Co potřebuješ,“ zeptal se Tomáš a dívenka konečně vytáhla z kapsy bundy fotografii a podala mu ji.
„To je moje maminka.“
Tomáš se podíval na fotografii a pak mi ji ukázal. Byla na ní dívka, kterou jsem znala. Když Tomáš studoval, byl o prázdninách u příbuzných na druhém konci republiky a
přivydělával si tam na brigádě v jedné továrně. Měl z té doby pár fotografii a na některých byla i tahle dívka.

Byla to krátká prázdninová láska, která skončila, když odjel zpátky domů. Pak už tu dívku nikdy neviděl. Dala mu sice adresu, ale někde ji ztratil a ona se mu neozvala.
A teď před námi stojí neznámá dívenka a má fotografii jeho bývalé lásky. Vůbec jsme nechápali, o co jde.
„To je… to je…“
Bylo vidět, že Tomáš pátrá v paměti.
„To je Alenka Ptáčníková!“

Dívenka přikývla.
„To je moje maminka. Před měsícem umřela. Porazilo ji auto.“
Tomáš se zarazil. Podívali jsme se na sebe. Zamrazilo mě. Pak Tomáš k dívence natáhl ruku.
„To je mi líto. Co potřebuješ? Rádi ti pomůžeme… ale…“
Tomáš se na mě nejistě podíval.
„Odkud mě znáš? A jak víš, kde bydlím? A proč jsi vlastně za mnou přišla?“
Koupelna za námi se otevřela a vyšla Nela v župánku a s hlavou obalenou ručníkem.
„Ahoj,“ pozdravila rozzářeně dívenku a ta se na ni také usmála.
„Ahoj.“
Nela k ní natáhla ruku.
„Já jsem Nela.“
„Já jsem Helena. Ale maminka mi říkala Hela.“

Obě se zasmály.
„To je prima. Nela a Hela.“ Nela si dívenku nadšeně prohlížela a vůbec jí nepřišlo divné, co dělá ta cizí dívka v naší předsíni a s kufrem u nohou.
A mně se najednou rozsvítilo. A myslím, že Tomášovi také. Vzala jsem ho za ruku a pevně mu ji stiskla. Podíval se na mě. Jsem s tebou, ať už se z téhle situace vyklube cokoli, řekla jsem mu pohledem a on se na mě vděčně usmál.

Ale to už Hela vytáhla z kabely pečlivě zabalený sešit a podala mu ho.
„To je maminčin deník. Našla jsem ho, když jsem… když jsem hledala pojistky a doklady a… Vy jste můj táta. Maminka to tam píše.“
V předsíni bylo ticho. Tomáš listoval deníkem. Nahlížela jsem mu přes rameno.
Byl to deníček a začínal 12. červencem 1987.
Bylo tam všechno. Jak sedmnáctiletá Alenka Ptáčníková poznala Tomáše. Kdy si dali první pusu. Kdy se poprvé milovali.

Byl tam i den, kdy zjistila, že je těhotná.
Deník končil datem 10. května 1988.
To se Alence Ptáčníkové narodila dcera Helenka, která neměla v rodném listě uvedeného otce…
Podívali jsme se s Tomášem na sebe. Naše Nela je čarodějnice, která to celé roky věděla! Ona věděla, že má starší sestru!
„Maminka měla schovanou vaši adresu. Bylo tam i to, kdy jste se narodil. A tak jsem si zjistila, kde teď bydlíte. Já… já bych tam u nás mohla zůstat bydlet dál. Začala jsem studovat gymnázium… Peníze mám. Ale… já tam nechci být sama… Nikoho nemám. S maminkou jsme byly samy. Prosím, nechte mě u sebe… já… já vám nebudu dělat žádné starosti. Prosím…“
Tomáš se na mě podíval. Měl v očích slzy. Ale to už jsem dívenku pevně objala a ona se rozplakala.
V
ečer, když už obě naše dcery spaly, řekla jsem Tomášovi, že to, co se stalo, se stát mělo. Přišla za námi naše dcera.
Ta naše malá čarodějnice Nela to věděla. Věděla, že má starší sestru a čekala na ni…

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.