Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová DÍTĚ Z MAROKA. Dveře pokoje se otevřely. Stačil mi jeden pohled na moji ženu a bylo mi to jasné. Zase nic. Když jsme se před šesti lety poznali, každý se divil, jaký jsme dokonalý pár. Prý jsme si podobní jako jednovaječná dvojčata!

Blonďatí, vysocí, modroocí, vtipní, úspěšní, oba vysokoškoláci a oba z rodin, kde se rodinné stříbro dědilo už po několik generací.
Po dvou letech jsme se vzali. Svatba roku, tak ji někteří novináři nazvali, protože jsme oba byli známí z různých nadací, do kterých jsme štědře přispívali.

Dva roky po svatbě, kdy nám oběma bylo dvacet sedm let, jsme se začali pokoušet o to, abychom byli tři. A nic. Dva dlouhé roky nic! Poslední měsíce jsem začal menstruační cykly své ženy sledovat i já. A zatímco já bral náš neúspěch sportovně, Alena z toho začala být špatná.
„Aluško! Nic si z toho nedělej! Tentokrát se ti to zpozdilo o dva dny, za měsíc to bude o tři dny, za dva měsíce o čtyři dny a za tři měsíce to nedostaneš vůbec a budeš… no, co budeš? Budeš čekat mimi!“
Utěšoval jsem ji, dělal jsem legrácky, ale sám jsem tomu už nevěřil.

Stála proti mně, hlavu skloněnou.
Políbil jsem ji na uslzené oči. Chutnaly slaně a já zatoužil zlíbat ji celou. Zvedl jsem ji a nesl do ložnice.
„Pojď, zkusíme to hned! Ten náš lotr se totiž nechá přemlouvat! Říká si, chcete mě? Tak se snažte! Já vám dám, abyste se milovali jenom třicetkrát za měsíc! Vy se musíte milovat aspoň stokrát! Tak jdeme na to, miláčku! Aluško… Alíku můj… “

Položil jsem ji do postele. Můj hlas zněžněl. Začal jsem ji líbat. Ale odtáhla se ode mě a začala plakat tak usedavě, až jsem se lekl, že se jí něco stane.
Ale to, co říkala, mě naštvalo.
„Rozveď se, rozveď se se mnou, Jiříku! Co budeš dělat s neplodnou ženskou! Ty
chceš mít dítě a já ho mít nemůžu!“

Zvedl jsem ji z postele.
„Chováš se jako slepice! Co to plácáš o neplodnosti? Co když nemůžu mít děti já?
Tohle už od tebe nechci nikdy slyšet!“
Šel jsem k telefonu a zavolal našemu rodinnému lékaři. Poprosil jsem ho, aby nám zjistil, co musíme podniknout, abychom co nejdřív věděli, jak je to s naší plodností.
A druhý den nám začal kolotoč všech možných vyšetření, většinou ne dost příjemných.
A výsledek?

Zjistilo se, že jsme neplodní oba. Byli jsme si podobní opravdu ve všem!
Pár měsíců se v naší rodině a mezi kamarády nemluvilo o ničem jiném, protože my se tím netajili a pak se o tom přestalo mluvit. Prostě jsme nemohli mít děti a tím to skončilo.
Uběhl další rok. A pak mi jednou Alena řekla, že by chtěla adoptovat dítě.
Bylo to poprvé, kdy jsme měli na jednu věc různý názor.

Já adopci odmítl. Věděl jsem, že bych to dítě nikdy neměl rád. Věděl jsem, že by mi vadilo, kdyby mi říkalo tati! Bylo by to pro mě cizí dítě, ke kterému bych neměl žádný vztah. A také jsem bál, že by se mi tím cizím dítětem Alena odcizila.
Když Alena viděla, že svůj názor nezměním, vzala to na vědomí a od té doby jsme o tom nemluvili.
Dokonce to vypadalo, jakoby se tím i něco mezi námi pročistilo. Měli jsme teď oba jasno.
Když jí bylo pětatřicet let, chtěl jsem koupit vánoční zahraniční zájezd někam do tepla, k moři. A také jsem jí koupil prsten, který už dlouho obdivovala za výlohou. Když jsem ho schovával do skříňky, kam jsme dávali doklady, našel jsem úplně vzadu obálku.
Byly v ní dva dotazníky, týkající se adopce. Jeden zčásti vyplněný Alenou, jeden prázdný. Pod obálkou ležel malý balíček a v něm byly růžové dupačky. S paragonem.
Ty dupačky Alena koupila před měsícem.
Zamrazilo mě. Napadlo mě, že bych mohl o Alenu přijít. Milovala mě, proto respektovala můj názor na adopci, ale jak je vidět, jenom se mi přizpůsobila. Pět let o adopci
nemluvila, ale po dítěti toužit nepřestala.

Co když někoho má? Co když mě chce opustit a najít si někoho, kdo malé dítě má? Co když…
A tak jsem se rozhodl. Zamluvil jsem ještě týž den vánoční zájezd na čtrnáct dní do
Maroka. Alena tam ode mě dostane dva dárky. Můj vyplněný dotazník k adopci a prsten.
Po pravdě řečeno, obešel bych se bez dítěte. To adoptované dítě nebude nikdy moje. Bude cizí. Všechno jsem dělal kvůli Aleně, abych ji neztratil. Takže jsem to dělal vlastně kvůli sobě.

Dva dny před Štědrým dnem jsme odletěli do Maroka.
Když jsem v Agadiru, v hotelu Sheraton, budil svoji krásnou manželku ráno na Štědrý den, do pokoje už hodně dlouho pražilo africké slunce.
„Aluško, vstávej! Dneska je Štědrý den!“
„Už jsi byl pro kapra, Jiříčku? A pořádně se oblékni, vem si šálu!“
Moje blonďatá krasavice rozespale žertovala a přitáhla si mě k sobě.
„Já ti dám kapra! Já ti dám šálu! Bereme plavky a jdeme na pláž!“
Začal jsem z ní stahovat tenkou noční košilku a za chvíli nám bylo oběma jasné, že na pláž hned tak nepůjdeme…

Po obědě jsme se rozhodli, že si vezmeme taxíka a pojedeme nad Agadir, na nejvyšší kopec, který se tyčil nad městem. Na jeho vrcholu byl zbytek pevnosti. Pevnost, nebo-li kazba, jak říkali místní.
Jeli jsme se tedy podívat na kazbu.

Vyjeli jsme taxíkem nahoru a poslali ho pryč. Chtěli jsme se tady porozhlédnout. Vítr nás příjemně chladil a nádherný výhled na oceán, na Agadir a na celé okolí nám vyrazil dech. Bylo tu nejenom plno turistů, ale také prodavači, muž s hadem a hlavně desítky žebráků, kterých je v Maroku všude dost.
Zaujala nás mladá žebračka, která držela v náručí dítě. Alena k ní přišla co nejblíže a ta žebračka najednou natáhla ruce a dítě jí podávala. Alena sebou cukla, ale pak si dítě vzala
a začala ho chovat.

Odvrátil jsem se od ní. Pocítil jsem slabé bodnutí žárlivosti a nechtěl jsem si kazit hezký den. Až si dítě pochová, přijde za mnou. Šel jsem dál kolem hradeb a najednou se za mnou ozvala angličtina.
„Podívej se! Podívej! Vypadá jako panenka Marie!“

Starší Angličan upozorňoval svou ženu na Alenu. Všiml jsem, že se na ni dívají i ostatní turisté. Dokonce i žebráci zpozorněli. A když i taxikáři opustili své taxíky a pomalu se blížili k místu, kde stála Alena s dítětem, podíval jsem se tam i já.

Uprostřed pláně, na slunci a ve větru, stál něžný jemný přízrak v oparu světle modrých šatů. Alena se skláněla nad holčičku, která se probudila, natahovala k ní ručičky a něco žvatlala. Alena jí odpovídala a vypadalo to, že si obě rozumějí.

Turisté si je začali fotografovat. Někteří si je natáčeli. Vyfotografoval jsem je také a pak jsem k nim chtěl jít, ale žebračka, která věděla, že patřím k Aleně, ke mně natáhla ruku. Dal jsem jí větší bankovku a ona mi začala děkovat a klanět se. Ukázal jsem do stínu, kde byla lavička a pak na Alenu s dítětem. Žebračka přikývla. A tak jsem Alenu dovedl k lavičce a sedl si vedle ní.
Holčička ke mně se smíchem natahovala ručičky. Na to, že s ní její maminka žebrá od rána do večera, byla obdivuhodně čistá a voňavá. Smála se na mě a já dostal chuť ji políbit na tvářičku.
„Myslíš, že jí můžu dát pusu?“

Alena nás oba pozorovala s výrazem, který byl šťastný i smutný současně. Rozesmála se a dala mi holčičku do náruče.
„Neboj se, nekousne tě!“

Jemně jsem se té sametové tvářičky dotkl rty.
Byl to zvláštní pocit. Poprvé v životě jsem políbil dítě. Jakoby se kolem mě zastavil čas.
Držel jsem tu holčičku a připadal si strašně důležitý. Stačil jeden neopatrný pohyb a mohla by spadnout na zem. Určitě by se polekala, možná by si i něco udělala. Záleželo jenom na mně!
Holčička se bezstarostně smála a snažila se mě chytit za vlasy. Překvapilo mě, jak mi důvěřuje! Měl jsem pocit hrdosti, že ji můžu držet. Měl jsem pocit štěstí. Cítil jsem k ní lásku. Vůbec nic jsem nechápal! Cítil jsem lásku k cizímu dítěti, které už nikdy neuvidím!
Když jsme holčičku vrátili mamince, prohlédli jsme si kazbu a pak se pěšky vraceli po
silnici do Agadiru.

Mlčeli jsme. Jako bychom nechtěli porušit zvláštní kouzlo, které nám ta holčička dala.
Když se Alena zastavila u obřího kaktusu, věděl jsem, že to, co teď řeknu, neřeknu jenom kvůli ní, ale i kvůli sobě. Věděl jsem, že chci mít naše dítě.
„Víš, co mám na pokoji v hotelu?“
Zvědavě se na mě podívala.
„Ty dva dotazníky k adopci, které jsi přede mnou schovávala. Vyplníme večer i ten můj?“

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.