Oni a my

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Kde kdo kritizuje, kde kdo se rozhořčuje a kdekdo hledá cestu, jak něco změnit. Ale já velmi pochybuji, že pokud se nezmění každý člověk k tomu ideálu, jak si představuje stát, pak budeme dlouho tápat, co je morální, co morální není.

Obava z komplikací nás táhne k tomu, abychom se raději přizpůsobili, i když nás k tomu už nic vlastně nenutí. Máme k dispozici spoustu knih, škol, můžeme hledat svůj způsob života podle svého. A přesto existují nemravnosti, malé i velké, přesto není altruismus pojímán jako mravní imperativ. Budeme tak dlouho v pasti nespokojenosti, dokud si nepřiznáme, co skutečnou spokojenost člověka a lidí způsobuje.

Oni zavinili úpadek morálky …

Každý represivní režim nadlouho lidi poznamená. Bojí se mluvit, a pak když mohou promluvit, už jim to jakoby nestojí za to, aby se angažovali. Ale politické strany rozhodně nejsou arbitry mravnosti. Politika, stejně jako právo, nejsou s etikou propojeny, ale etika stojí jako nabídka mimo jejich sféru vlivu. Komunismus má svou přesvědčivou etiku. Její články byly sepsány ve Stanovách v tezích a každý komunista se měl stanovami řídit. Být členem komunistické strany je ovšem zase něco jiného, než být komunistou. V Čapkově stati „Proč nejsem komunistou“ je jasně dobově vymezeno, co znamená být komunistou. Systém, který nabízel světu komunismus, jsme zavrhli v roce 1989. Chtěli jsme něco víc! Nabídly se nám jiné alternativy, které v sobě nese demokracie. O nic mladší, než je komunistická myšlenka. Tyto široké dimenze jsou samy o sobě velmi náročné na způsob života společnosti a více méně vyžadují zralost a dospělost, uvědomělost a vysoký stupeň etiky. Jsou založeny na přáních lidstva a o jistém snu lidstva, který vyšel nejen z myšlení dávných lidí o uspořádání společenského života, ale také z praxe obyčejného života. Omezení násilí, ochrana života, ochrana vlastnictví, ochrana zájmů každého státu a společnosti. A to jsou základní předpoklady života, o které se musí lidé nepřetržitě starat. Nejen politická reprezentace! Kolotoč hádek s vládními činiteli k ničemu nevede, neboť oni činí to, co je jim dovoleno a nutí lidi nedělat to, co prostřednictvím zákonů zakazují. Lidé chtějí prolomit zákazy, o kterých si myslí, že omezují jejich svobodu. Ale přitom si mezi sebou omezují svobodu tím, že nekonají to, co jim nejméně přikazují jednoduchá etická pravidla, které však nejsou vynutitelná, jen poznatelná a uznaná. Ale přílišná účelovost myšlení dává přednost etickému pravidlu, které brání něčeho se zmocnit nebo něčeho dosáhnout za cenu prostě odmítnout způsob dosahování, tedy nelhat, nekrást, nevraždit, neutiskovat.

Češi, češi …

Tvrdím, že český národ je nejen velmi komplikovaný ve svém promýšlení života a jeho ceny v nejširším slova smyslu, ale také stále únosně mravný a humánní. Mnoho lidí se mi pro toto přesvědčení posmívá. Jak jsem k tomu dospěla? Myslím, že to má v krvi. Nesnáší nespravedlnost, nesnáší nerovnost a je stále schopen ochraňovat své slabší členy společnosti. I přes to všechno, co prožívá a prožil, ví přesně, co se „patří“. A jestli někdo hořekuje nad morálkou, stačí si přečíst to, co mnozí lidé píší na svých blozích. Já jsem tam žádné stopy hlubokého úpadku mravnosti nenašla, ale našla jsem tam pokusy o vysvětlení některých směrů moderního myšlení, které ne vždy lze bezezbytku přijmout. Svým hořekováním a nadáváním, vtipkováním a někdy i vidláctvím, které je mu tak trochu vlastní, ale to není na škodu, vlastně vyslovuje to, co považuje za nemravné a škodlivé, protože se intuitivně brání pro něho fatálním vlivům, které se prodírají do jeho vědomí. Myslím, že všechno to, co je pro český národ důležité, se odehrávalo v dějinách, kdy český národ stál téměř na špičce tehdejších národů díky některým svým panovníkům. Ale také prudký pobělohorský obrat (Obnovené zřízení zemské) nezabránil, aby našel znovu svou identitu, i když již ve složitějším etnickém složení. A jak jsem psala dříve, Čech je totéž, co Našinec. A to bude platit stejně jako ta slova písně „Ta naše písnička česká“. Ale to, co je v srdci každého Čecha se promítá do myšlení a vnímání celého národa. Ale nepamatuji se, že český národ kdy se přiklonil ke zlému, a pokud zlé prožil, vždy našli v jeho středu lidé, kteří svým přístupem a i hrdinstvím zase zvedli hlavu. Tím, že se stále zlobíme, protestujeme, diskutujeme znamená, že něco prosazujeme proti tomu, co nám škodí. A víte, úplně náhodně jsem se dívala na konec zápasu Česko-Švédsko. Hráči měli na prsou lvíčka, nad jejich hlavami stoupala naše vlajka, prostorem se našla naše hymna a někteří zpívali, jak v lidé hledišti, tak i na hráči na bílé ploše. Měla jsem slzy v očích – boží bojovníci …

Už to tu všechno bylo … přeměna vína v peníze o:)

Vidíte, tak vtipkuje náš lid. A není to žádná náhoda! Na něco to upozorňuje. Několikrát jsem četla narážku na Davida Ratha a Ježíše. Proč o tom tak lidé přemýšlí? To ukáže čas. Někdy vyletí nějaká myšlenka, která je řečena v žertu a lidé sami ani neví, proč jim to přišlo na jazyk. Zatím je kauza v zárodku, nevím nic, jen přemýšlíme, proč se to stalo a není to přemýšlení povrchní. Korupce je v lidstvu zažraná, boj proti ní je těžký a nemá konce. Všichni cítí, že je to nemravné, nepřípustné a likviduje šance k přístupu všech ke zdrojům naplnění jejich potřeb. Kromě toho je to trestný čin, nejen morální. Korupce vychází z nedostatku nebo z nadbytku. Její míra je ukázkou určité poruchy. Chamtivost je věc jiná, megalománie je také porucha osobnosti, špatný odhad lidí, kteří obklopují mocné, zrada ve vlastních řadách, žárlivost a závist sehrají vždy svou neblahou roli. Ale je to vlastnost lidstva. Nikdo není ve svém myšlení čistý jako křišťál, ale co ho drží od zlého, je vědomí sebe sama v jakémsi pomyslném žebříčku hodnot.

… všechno má své souvislosti z minulosti

Jestli si někdo myslí, že nějaká etapa končí, druhá začíná, mýlí se. Všechno, co se kdy stalo, se prolíná dějinami jako červená niť, lhostejno, kdy se to stalo. Zárodky činů lidí jsou uloženy v paměti lidstva. Lidé nemohou být ideální, ale mohou k ideálům kráčet více nebo méně úspěšně a já si myslím, že je to přirozené. Naštěstí jsou lidé chybující, protože bez chyb by se společnost stala nehybnou masou lidí. Vždy se najde někdo, kdo je touží napravit. I za cenu nejvyšší. Co k tomu některé osobnosti pohání, to je tajemství. Najdou se lidé, které prolomí svými činy hradby a společnost ohrozí.

… právo na obhajobu, spravedlivé posouzení viny a spravedlivý trest

Každý čin, který považuje společnost za škodlivý, a proto je třeba ho potrestat a viníka izolovat od ostatní společnosti, je příkladem vyspělosti lidí vůči etice a ochraně společnosti před pokračováním v takové trestné činnosti. Každý, kdo je z něčeho viněn, má mít právo se ze svého činu zodpovídat. V případě Davida Ratha, který je ostře sledován, je třeba jasně vyslovit jeho vinu a stanovit spravedlivý trest. Je to hodně důležité pro spravedlnost, po které všichni toužíme. Před zákonem jsme si všichni rovni! Rozhodnutí soudu o jeho vině a míra jeho podílu viny na odlévání veřejných peněz jistě bude spravedlivě zvážena. Jde opravdu o mnoho, není vyloučeno, že takových kauz proskočí víc! A také je nutné mu dopřát obhajobu, vysvětlení. V každém případě, ať se provinil, jak se provinil, je to občan České republiky a stále ještě představitelem státu. Co se stane jednomu, stane se všem. To musíme mít na paměti. Odřekněme se zlého a přijmeme to, co je pro nás sebezáchovné v horizontu daleké budoucnosti.

Závěr

Myslím, že přemýšlet nad tím, co „oni“ a co „my“, není adekvátní k právu člověka žít svůj osobní život podle společenských pravidel a podle vlastních pravidel. Komunistická či jiná levicová vláda nebo Nečasova vláda či jiná pravicová není měřítkem osobních hodnot. Každý jedná sám za sebe. Když někdo chce využít mezer zákona, ví, že dřív nebo později se jeho čin provalí. Když se někdo chová podle momentálního vzorce, ví, že přijde doba, kdy jeho jednání, konání a činy budou zváženy negativně. Každý jedná sám za sebe v rámci možností, které se mu naskýtají. Může je odmítnout, může se připojit. Asi by bylo vhodné takové příležitosti, které jsou později trestány, prostě neposkytovat. To je věc možná blízké budoucnosti. Nemožnost kumulace funkcí a rozhodovacích pravomocí do jedněch rukou. Uvidíme, co všechno vyplyne z budoucích úvah o tom, jak zlepšit náš život a konečně se zbavit pnutí ve společnosti, aby se opravdu každý mohl rozhodovat za sebe a nebyl víceméně závislý na mínění spolku, který ho obklopuje. Není vyloučeno, že tento současný případ neposune demokratické smýšlení zase dál.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet