Prodáme to – 1.část

Autor článku: Eva Haltufová „Miláčku, já už odmítám sem jezdit“, křičím na svého muže. Jindy by tuto moji, tolikrát omílanou větu, zcela ignoroval, ale tentokrát se mě vztekle zeptal: „A co bys vlastně chtěla?“

Jako by to nevěděl! Já ti řeknu, co hlavně nechci. Nechci jezdit každý víkend na tuhle zatuchlou chatu, která vypadá jako opuštěná čekárna. Vadí mi tady úplně všechno. Vadí mi, že se nemám pořádně kde umýt, vadí mi, že tady jsou klíšťata, vadí mi, jak je tady vše nemožně zastaralé a že s tím pořád nic neděláme … Už mě neposlouchá a hrabe se v krabičce s nějakými hřebíky. Nejraději bych se otočila a jela zpátky domů. „A nejvíc mi vadí, že začínáme žít jak dva důchodci a tobě je to fuk“, syčím ještě za ním.
Vím, že to tady můj muž Mirek má rád. Jezdíme sem už kolikátý rok. Osmnáctý, abych byla přesná. Když byly děti malé, řešili jsme jak vypadnout z města a hlavně z panelákového bytu.

Byli jsme finančně omezeni a tak o drahých dovolených jsme si mohli nechat jen zdát a vyrazit každý víkend na nějaký zajímavý výlet znamenalo citelný zásah do rodinného rozpočtu. „Co kdyby to vyřešilo tohle?“, předkládá mi manžel vystřižený inzerát. Stálo v něm, že se nabízí k prodeji chata. Voláme na uvedené telefonní číslo a zjišťujeme, že o prodeji své chaty uvažuje nějaký pan Volný.

Hned si domlouváme na příští víkend schůzku. Už z prostředí, kam přijíždíme, jsme nadšeni. Je to sice rovinka, ale všude kolem nás jsou jen pole, louky a lesy. Dokonce míjíme i písník, kde se zdá být dobré koupání. Je tady klid a široko daleko nepotkáme človíčka. Pan Volný nám už jde naproti. Je to starý, rozvážný pán, má přísné rysy, všeobecný přehled, jak se později ukázalo, a vysokou, štíhlou postavu. Představí se nám a bez velkých řečí nás vede k obrovskému, neoplocenému pozemku, kde kromě několika stromů a vysokého modřínu stojí Ona. Neveliká, nenápadná chatička. Abyste měli představu, jak vypadá, pokusím se vám ji popsat. Má tak pětkrát čtyři metry, vysoká je zhruba dva a půl metru.

Stojí na pražcích, postavená je z prkenných dílů, které měly kdysi okrovou barvu. Teď už jsou pěkně oprýskané. Rámy dřevěných oken jsou hnědé, rovněž hnědé jsou okenice, podbité hnědým linem. Pro jejich otevření má pan Volný vyrobené takové fikané udělátko. Funkční jsou jen dvě okna, další dvě se otevírat nedají. Do chatičky se vchází přes malou terásku se ztrouchnivělým zábradlím, kterou kořeny modřínu už dost povážlivě nadzvedávají. Střechu chaty pokrývá, původně žlutý, makrolon. Vnitřek chaty je jen minimalisticky zařízený. Jsou zde dvě místnosti, zadní slouží jako ložnice, je tam jen široká, z fošen ztlučená postel, umělohmotná polička, malá skříňka a šatní skříň. Zdi i strop jsou zbudovány ze sololitu. Přední místnost má být společenská a zároveň zde je zřízen i jednoduchý kuchyňský kout, na kterém se již na první pohled podepsal zub času.

V lince je pečlivě naskládáno plastové nádobí a několik otlučených hrnců. Vařit se dá na starém plynovém sporáku, ale fungují už jen dvě plotýnky. Je tu dokonce i lednička, stará plynová Lehelka. Když mi pan Volný ukazuje, jak ji uvádí do provozu, mám pocit, že omdlím. To si musíte málem lehnout na podlahu, abyste viděli na hořák a ten pak opatrně sirkou zapálit. „Chladit začne tak za tři, čtyři hodinky,“ vysvětluje a já jen žasnu, jak si může myslet, že tato doba je přiměřená. Pak je tu jednoduchý stůl, čtyři obyčejné židle, proleželý gauč a police. „Svítím tu plynovou lampou, ovšem ale musíte dát pozor na to, abyste dobře zapálili punčošku, jinak vám shoří“, dál nás provází pan Volný chatou. „Kamna ani nic jiného na topení tu nemám a není tady ani elektrika a ani voda“, dodává. Podlaha je pokryta příšerně modrým linem, které se místy vzdouvá, i když je pospojováno hliníkovými pásky. V rohu stojí zamaskovaná plynová bomba. Ze všech věcí čiší přelom tak šedesátých – sedmdesátých let a je patrné, že si vše vyráběl sám všeuměl pan Volný.

V chatce je čisto, všechno je na svém místě, to zas jo. Za chatkou je malá plechová, už dost rezatá, dílna, vybavena různým nářadím. Pan Volný zřejmě nic nevyhodí, co kdyby se to jednou k něčemu hodilo? Tento přístup je obzvlášť sympatický mému muži. Pan Volný sem jezdí už delší dobu sám. Sedíme u chatky pod modřínem, který je tady vlastně dominantou. Jeho větve sahají až nad střechu chaty. Sezení tvoří úzká lavice a malý, dřevěný stůl pobitý hnědým linem. Pan Volný nám vypravuje, jak chatu stavěl, když byl mladý. Jak složitě vozil kdysi vlakem jednotlivé díly, které si pečlivě očísloval a pak je sestavoval k sobě. Využil toho, že pracoval na dráze.

Teď už mi bylo jasné, proč volil jako základ pražce a proč mi ta stavba tolik připomíná nádraží. Vypráví, co vše tady za ta léta prožil, a je na něm vidět, že sám má ještě dilema, zda prodat či neprodat. Na své dílo nepřestává být pyšný. K modřínu ho váže silný vztah, zasadil ho před lety, když se mu narodil syn. Proto pod ním tak rád sedává a rozjímá. Vůbec si neuvědomil, do jakých rozměrů ten kdysi malinký, tenký stromek vyroste a udělal mu jamku nebezpečně blízko chaty. Děti začaly ihned skotačit kolem chaty a myslím, že už teď se jim tu líbí. Manžel je očividně spokojený, jak je tady už vše hotové. Asi jen já jsem na vážkách. Pan Volný nám ještě velkoryse nabízí, že nám prvně půjčí chatku jen tak na zkoušku a dohodneme se až podle toho, jak se nám to chataření bude líbit.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet