Prodáme to – 2.část

Autor článku: Eva Haltufová A tak máme konečně jasný víkendový program. Propadáme prvotní euforii, balíme spacáky, jídlo, vodu, pár věcí a nabíráme směr chata. Děti jsou nadšené, můžou všude běhat, pozorovat přírodu.

Chodíme s nimi do lesa na houby, na borůvky a nebo jen tak na procházky. Pozorujeme ještěrky, které se sem chodí vyhřívat. Děti životu zálesáka přicházejí rychle na chuť. Nejvíce se jim líbí, že nemusí až tak moc řešit hygienu. Myji je tak, že je postupně postavím do lavoru a polévám ohřátou vodou ze studny, kterou jsme zprovoznili. Někdy jdou spát špinavé, ale šťastné. Méně nadšená jsem já, když potřebuji provést hygienu svého těla. S WC to také není tak jednoduché. Za chatkou stojí sice bytelná kadibudka, ale obývají ji pavouci a jiná podivná havěť. Pokaždé ji vždy pečlivě vymetu, ale do týdne se tam stačí pavouci nastěhovat znovu a nadělat spousty pavučin.

Navzdory tomu, že chatka ani v nejmenším nesplňuje požadavky nejen moje, ale ani dnešní doby, se ale nemůžeme nabažit pocitu svobody, volnosti a toho, že jsme tak pěkně pohromadě. A tak si s panem Volným plácneme. Nechce za to moc a ještě nám slibuje, že si odveze jen svoje osobní věci a vše ostatní že nám tam zcela zdarma nechá. Z toho jsem dost v rozpacích. Už jsem kula plány jak si vše předěláme k obrazu svému a jak vše uzpůsobíme pro potřeby naší rodiny. Možná by tu mohla stát jednou úplně jiná chatka. A hlavně tu dílničku bych trochu probrala, myslím, že plno věcí je už historických, ovšem bez valné hodnoty. Podepisujeme smlouvu, peníze pan Volný ani nepřepočítává, jen projevuje přání, jestli by se sem občas mohl přijet podívat. „No co byste nemohl, rádi vás tu uvidíme“, přitakáváme.

A tak se stalo, že jsme tu jeho příšerku koupili. Musím ještě podotknout, že to byl kauf roku, neboť jsme vlastně koupili chatičku na pronajatém pozemku. Další roky pak trvalo, než jsme přemohli úředního šimla a mohli odkoupit i pozemek od původního majitele a než se sem dala zavést voda a elektrika.Dost mi vadí, že pan Volný dorazí na chatu kolikrát dřív než my. Už zdálky vidíme jeho staré embéčko. Do chatky sice nechodí, jen sedí pod modřínem, pokuřuje, před sebou má termosku s kávou. Cigárko ani kávu si neodpustí, i když ho zlobí srdíčko.

Děti se k němu hned hrnou a vyprávějí mu všechny své dojmy. Malá Adélka se hned chlubí: „Héč, taťka mi udělá palandu nad velkou postelí“ a čeká, jak jí ten nápad pan Volný pochválí. Nepochválil, jen mávl rukou a řekl: „Ale to není potřeba“. Vůbec je na panu Volném vidět, že naše plánované změny mu nedělají dobře. A tak jsme z ohledu na něj zatím, kromě té palandy, neměnili téměř nic. Podezřívám svého muže, že mu tento stav vyhovuje. „Chatka je naše a tak si tu už můžeme dělat, co chceme, ne?“ čílím se. „Jak dlouho a hlavně jak často sem bude ten pan Volný ještě jezdit?“, ptám se sama sebe a začínám mít pocit, že nás snad hlídá. No a taky samozřejmě musím počítat s jídlem i pro něho, je mi trapné nepozvat ho, když my jíme. Zatím nikdy neodmítl. Když jsme jednou přijížděli k chatě, všimli jsme si, že s modřínem není něco v pořádku.

Větve visí povadle dolů, konečky mají zahnědlé a jsou obaleny jakoby jemnou vatou. Je patrné, že ho napadl nějaký škůdce. Musíme se zeptat pana Volného. Ten dnes ale nějak nejede. Bezradně modřín obcházíme a radíme se co s ním. Asi musíme za odborníky, ale postříkejte si jedenáctimetrový strom. „Víte, že pan Volný zemřel?“ haleká na nás známá, která sem do těch míst chodí se svým labradorem. Nevěděli jsme, ale už nám je jasné, co se stalo s modřínem. Teď nezbývá než doufat, že ten žal ustojí.

My jsme ale nějak neustáli, že děti vyrostly a že už s námi chtějí jezdit na chatu čím dál tím méně. Bez nich to tu nějak není ono, ztrácí to svoje kouzlo. A přítomnost pana Volného nám pojednou také schází. Sem tam sice uspořádáme posezení s rodinou nebo s přáteli, ale stále jsem se nenaučila v těchto polních podmínkách, kromě opečeného buřtu, připravit pohoštění pro více lidí a všechno tak, jak bych si představovala. Já prostě takový ten kotlíkářský typ nejsem. „Prodáme to, svůj účel už to splnilo“, navrhuji svému drahému a myslím to zcela vážně. Mirek na mně vrhá vražedný pohled. „Konečně je to oplocený, máme studnu, dokonce bude i elektrika, pozemky jdou nahoru a ty bys to prodala“, kroutí nevěřícně hlavou. „Klidně, oponuji mu a snažím se ho přimět k tomu, aby zůstal chvíli stát a nechal se postříkat sprejem proti klíšťatům. „Stejně je to na hovno“, škube s sebou a já půlku repelentu vystříkám do vzduchu. „Jen to nepodceňuj, víš jak jsou ty bestie mrňavý nebezpečný“, marně ho naháním.

Už mě ani neposlouchá a rýpe se zase v hlíně. Kolikrát s ním na zahradu ani nejedu a zůstávám raději doma. „Ty peníze, které bychom utržili za chatu, kdyby ji nějaký blázen koupil, bychom mohli investovat do úpravy bytu“, přemýšlím, ale Mirek se k mým nápadům nijak zvlášť nevyjadřuje. Spíš mě nechá klidně doma samotnou a večer mi pak vypráví, jak si to tam náramně užil a jak si odpočinul. „Pročistil jsem si hlavu, bylo tam krásně“, líčí mi ode dveří, „mělas´ jet se mnou“, dodává. Kdybych nevěděla, jaké pohodlí naše chatka skýtá, skoro bych ho podezřívala, že tam byl s nějakou dorostenkou. Leda že by si tam vodil nějakou copatou skautku, to vyloučit nemůžu. Ve stavu pomyslného ohrožení docházím k závěru, že bude lepší, když se přemůžu a občas s ním pojedu.

Takhle se pomalu odcizujeme a k čemu to naše manželství dospěje? V chladné a deštivé dny mě na chatu nikdo nedostane a v zimě už vůbec ne. Jsem ochotna se sem vydat pouze tehdy, když se dá vydržet venku. Vzdávám to také proto, že se z chatky stává pomalu, ale jistě, skladiště. Myslím, že i pan Volný by zaplakal, kdyby to viděl. Můj muž nejenže nevyklidil dílnu po něm, ale v nestřežených chvílích nějaké další věci bůhvíodkud ještě přitáhl a protože se mu nikam nevešly a má pocit, že je nutně potřebuje, chatku jimi postupně zaplnil. Najdete tam starý škrabák, dvě rozhrkaná kola, stojan na ně a plno dalších pokladů. A ještě tam vecpe gril, pro který už se jiné místo nenašlo. Myslím, že pan Volný byl v tomto směru, na rozdíl od mého muže, úplný břídil. Téměř tu nepřespáváme, pokud bychom chtěli, museli bychom nejprve vystěhovat všechny ty krámy.

A tak i když je pěkně, kolikrát se v sobotu vracíme domů a v neděli vyrážíme znovu, což mi Mirek jen těžko toleruje. Připouštím, že má pravdu, není to ekonomické a stojí to spoustu času, ale už mě sem nic netáhne, ta neukliditelná chata mi leze na nervy. Hlavně mě opouští naděje, že by tu někdy mohla stát malá, ale útulná a rozkošná chatička podle mých představ. Více času trávíme venku a rozlehlý pozemek, kde bylo jen pár stromů, keřů a jinak tráva, začínáme pozvolna proměňovat v jakousi zahradu, v souladu s okolní přírodou, pochopitelně. Posháněli jsme potřebnou literaturu a Mirek založil nějaké záhonky, vysadil pár dalších keříků a stromků, sice formou pokus – omyl, ale snažil se. Krom malého záhonku jahod, které tak moc práce zase nedají, nic užitkového pěstovat nebudeme. Půda tu není až tak úrodná a tak by zde ani vše nerostlo. Jednou jsme zkusili zasadit brambory a vydolovali jsme jich míň, než jsme do řádků původně dali. A popravdě, představa, že celý víkend budu plet, zalívat a v lepším případě i sklízet, zas tak lákavá není. Kamarádi nás často a rádi obdarovávají svými přebytky a tak co se ujalo, dostalo po nich i jméno.

Takže máme mandloň Vendu, kroucenou vrbu Košťálku a škumpu Léňu. Jaké bylo naše překvapení, když z původně skalkového kosatečku, darovaného od kamarádky, vyrostla pod skalníkem juka jako kráva. „Vůbec se to sem nehodí, vyhodíme ji“, navrhuji, ale můj muž si stojí za svým, názorem: „Roste? Roste! Tak ji laskavě nech!“. No tak jsem ji tam laskavě nechala. Když kvete, má květ málem do pravého úhlu, jak se uhýbá skalníku. A pod ní se krčí čemeřice, která by klidně snesla více místa. Jinak mě můj muž neustále vytáčí tím, že vůbec nerespektuje základní zahradnická pravidla a pravidla estetiky a zasadí vše tam, kam ho to zrovna napadne. Před nízké rostlinky umístí klidně vysoký keř a ony za ním pak zcela zaniknou. A nebo co byste řekli tomu, kdyby vám někdo založil záhon kosatců a divizen – už ta kombinace, chápete, přímo před studnu? Když jdu pro vodu, musím celý záhon obcházet, což mi přijde dost nepraktické.

Kritizujeme se navzájem tak dlouho, až to dopadá tak, že já si hraji na své zahrádce, kde mám skalničky a trvalky a kde jsem mu dala zákaz jakýchkoliv zásahů a on zase kutá něco na druhé straně zahrady. „Budeš si sem hochu asi zase jezdit sám“, vyhrožuji mu v duchu. Vypadá to, že máme ponorkovou nemoc.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet