Prodáme to – 3.část

Autor článku: Eva Haltufová Můj muž po celé roky na chatku ani nesáhl, ale zato dostal nápad založit bylinkovou zahrádku. A to musím uznat, že se mu fakt povedla. Bylinky zasadil do spirály, kterou zpevnil kameny a protáhl tak, že vzniklo jakési uzavřené zázemí, do kterého se vcházelo branou, kterou tvořily větve z dvou blízko vedle sebe, opět chybně, zasazených borovic.

Uprostřed se tím pádem vyloupl kulatý palouček porostlý více méně mechem. Anglický trávník se nám tady asi nepodaří vypěstovat nikdy, ale ani by se sem nehodil. Miroslav si zřejmě mé poučování vzal k srdci a dozadu zasadil vyšší keře, jako je janovec, dřín a aronii. Asi si to opravdu důkladně nastudoval, protože bylinková zahrádka je dokonalá. Jsem z ní vážně unešená a tak chválím a chválím. Jenže při plení jsem ale omylem zlikvidovala ženšen, který dost těžko sháněl, a bylo zle. Vyváděl jak pominutý, až mu vylítla z ruky motyčka po panu Volném a zlomila se vejpůl. Jen těžko si připouštím, že ji původně chtěl hodit nejspíš po mně. Zjišťuji, že i bez bylinkové zahrádky roste na naší zahradě celá lékárna – jitrocel, šťovík, podběl, sedmikrásky, pampelišky, heřmánek.

Dozvídáme se radostnou událost, že brzy budeme babičkou a dědečkem a tak heřmánek začínám sušit. Bude se hodit. Proboha, snad mě nečeká kariéra babky bylinkářky a Míru dědka kořenáře? Po tom zatím vážně netoužím. Míra možná jo, protože do bylinkové zahrádky vysadil bylinky, na které si jen vzpomenete. Rozmarýn, mátu, dobromysl, třezalku, česnek medvědí, majoránku, yzop, několik druhů levandule. Kromě ženšenu, samozřejmě. Zdá se, že tady by mohl být ten nejhezčí koutek zahrady. Včely se slétají na bylinky, motýly zase lákají květy třapatky a je úžasné poslouchat ten koncert bzučení, tření křídel a vnímat tu omamnou vůni. A což potom usadit se tam s kávou, či si dát bylinkový salát! Ten je Mirkovým výrobním tajemstvím, je moc dobrý, lákavě vypadá a návštěvy si jej žádají. Když už jsem u těch bylinek, ještě vám musím říct, jak mi jednou připravil svačinku – chleba s máslem a tvarohem a s česnekem medvědím. Bylo mi pak tak zle, že jsem si myslela, že je to moje polední hodinka. Nebýt toho, že to jedl se mnou a přežil ve zdraví, věřila bych tomu, že mě chtěl otrávit. Kdoví jestli já jsem ale na tom chlebu neměla listy konvalinek.

Je neděle, na obloze ani mráček a sluníčko začíná hřát. „Co doma, jedeme na zahradu,“ velí můj muž. Kupodivu dnes nic nenamítám, taky proč, když se jde zítra do práce a tudíž mě Míra nebude přemlouvat, abychom tam spali. Dneska se mi chce vyloženě lenošit a užívat si pohody. Manžel hned startuje sekačku a já si rozprostírám na zem deku, pohodlně se na ni uvelebím a vnímám snad všemi smysly tu krásu kolem – vůni posečené trávy, vůni rozkvetlých květin, sluneční paprsky. Přemýšlím o všem možném, o našich dětech, o všedních věcech, a občas se zadívám na manžela. Je pořád pěkný, má stále pružnou postavu a krásné svalnaté ruce, s dlouhými štíhlými prsty. Je krásně, sluníčko čím dál víc rozlévá své paprsky a hladí jimi moje tělo. „Takhle asi vypadá štěstí“, pomyslím si. Shodím ze sebe tričko a zůstávám jen v kalhotkách. Když manžel zpozoruje, jak si blaženě odpočívám, nelení a přisedá si ke mně. Položí mi na břicho malou kytičku z bylinek a začíná mě hladit, pak se sklání ke mně a jemně mě líbá. Nakonec ze sebe shodi i svůj oděv, moje kalhotky končí kdesi v trávě. A teď jsme tu jen my dva, nazí, obklopení zemí, nebem, krásnými vysokými stromy, rozkvetlými keři a květinami. Cítím jeho ruce, jak bloudí po celém mém těle, cítím jsem jeho vášnivé polibky, které opětuji. Nešetří ani krásnými slůvky, která se tak dobře poslouchají a která mi neříká až tak často. Naše vzrušení stoupá, toužíme jeden po druhém a prodlužujeme ten okamžik, kdy se ztratíme jeden v druhém a budeme jedno tělo. Dlouze se milujeme. V tom milování bylo snad všechno, co jsme spolu za ta léta společného života prožili, co jsme si řekli i to co říkat není třeba. Chvíli bylo něžné, chvíli bouřlivé, nastalo souznění těla a duše dvou lidí, ženy a muže.

Tahle chvíle se snad nedala naplánovat, přišlo to tak nějak samo, zcela spontánně. Po krásném vyvrcholení, které jsme prožili oba zároveň, mě můj muž opět hladí a jemně líbá, choulím se v jeho náručí a připadám si v absolutním bezpečí. Zas je to můj král Miroslav. A já si uvědomuji, že mám to nejdůležitější na světě, že mám lásku. A že ji nemusím mít pořád, že je to dar, o který je nutné pečovat a ochraňovat jej. Vím, že lásku nelze jen brát. I když náš život není vždy jen idylka, ta moje patří již dlouhá léta jen tomu jedinému, mému muži. Jsem snad blázen? Nosí se to ještě dneska? Nevím, jak by své pocity vyjádřil můj manžel, ale hned druhý den mi poslal do práce SMS: „Děkuji ti za krásný zážitek, lásko moje. Mám pro tebe překvapení“.

Celý den se těším na to co mě čeká až se vrátím z práce. „Tak kdepak máš to překvapení?“, křičím už ode dveří, ale ačkoliv je Míra doma, odpověď nepřichází. Leží na gauči přikrytý dekou a lomcuje jím zimnice. „Co je ti?“, mám starost a okamžitě hledám teploměr. Naměřím mu skoro 39o C. „Asi na mně leze nějaká chřipka“, drkotá zuby, „uvař mi čaj“, zaprosí. „Na chlapskou rýmičku to nevypadá, uvidíme co se z toho vyklube,“ pomyslela jsem si, ale přesto bych nejraději zajela na pohotovost. „To není potřeba“, odmítá můj návrh, „hned ráno si zajdu k doktorce“, slibuje mi. Celou noc jen hořel. Ráno se vypravil k obvodní. Byla jsem netrpělivá, chtěla jsem vědět jak dopadl. „Poslala mě ještě na infekční“, telefonuje mi, „zatím nic nevím. Asi to bude nějaká viróza“. Že to bude asi nějaká viróza mi zopakuje ještě doma a okamžitě zapadá do postele. Jen je mi divné, proč musel na infekční a proč dostal rovnou několik krabiček tak silných antibiotik. „Ukaž co ti napsala doktorka do zprávy“, pobízím ho. „Je to na stole, přečti si to“, odpovídá zdrceně a dělá na mně oči smutného psa. V tom momentě zavětřím.

Vím přesně, co tyhle jeho oči říkají. „No nazdar, vždyť ty máš borreliozu“, děsím se. „Copak tys měl klíště? Vždyť ti pořád říkám, že se musíš stříkat“, propadám panice. „Ukaž kdes ho měl!“, poroučím mu. Neochotně si vyhrnuje nohavici od pyžama a já myslím, že mě rovnou trefí. Na lýtku má flek jak lívanec, takový ten pro borreliozu typický – uprostřed bílý a okolo červenofialový. Teprve teď se mi svěřuje, že si klíště našel už včera a že si ho v koupelně potají sám odstranil. No ráda bych to jeho odstraňování viděla. Bál se mi to říct, že bych udělala scénu. „Asi jo, jak vyšitou a s chutí, to si piš !“ „Panebože, ať mu ty antibiotika pomůžou“, modlím se, „ať je mu zase dobře!“. Nemám sílu mu nadávat, nebo mu něco vyčítat, prostě už se stalo. Vypustit jedovatou poznámku, že to teda prodáme, by bylo už jen přilívání oleje do ohně.

Teprve po jeho uzdravení, které trvalo pár měsíců, následovalo to slibované překvapení. Málem mě porazilo. Mám před sebou projekt naší nové chaty. „Bude větší, zděná, s podkrovím a hlavně v ní nebude chybět sprchový kout, záchod, elektrika a voda“, rozplývá se můj muž nad projektem. Nějak nechápe, proč já najednou nesdílím jeho nadšení, když nad starou chatou pořád lamentuji, a už vůbec mu nedochází, že mě šokuje tím, že se se mnou o tom vůbec neporadil. Nestačí, že jsme si kdysi malovali plánek chatičky do písku a jen tak snili. „A kde na to jako vezmem“, ptám se? „Co když zase budeme bez práce?“, vybavuji si to těžké období, kterým jsme si oba střídavě v nedávné době prošli. „Emi, neboj, to všechno nějak zvládneme“, ujišťuje mě můj manžel, ale návod na to jak, mi nedává. Vidím, že je pevně rozhodnut a tak nemá cenu mu cokoliv rozmlouvat, prostě tak jako tak do toho půjde, ať se mnou nebo beze mně. Vypadá to, že si musí ještě něco dokázat. Spoléhám na jeho inteligenci a věřím tomu, že nepřivede rodinu do finančních problémů. Zas tak velkou finanční rezervou nedisponujeme.

Otázka, zda starou chatu zbourat či nezbourat, odpadá. Bořit se musí a navíc pod novou chatou je vyprojektován sklep. Co na tom, že mám z podzemí fobii a do sklepa tudíž nejspíš nikdy nevkročím? Svolali jsme partu pomocníků a za chvíli je ze staré omšelé chaty jen hromádka prken a papundeklových desek. Poctu panu Volnému jsme vzdali tím, že jsme pár dílů uchránili a sestavili z nich malou boudu coby stavební zázemí. Jeho tužkou psaná čísla na prknech byla ještě krásně k přečtení. I okno jsme tam ponechali, později za něj můj muž s patřičnou pýchou vyvěsil ceduli s nápisem Stavba povolena. No a mohli jsme začít. „Kdy na to půjdou?“, ptám se, smířena s osudem, manžela. „Jako kdo?“, odpoví mi zase otázkou. „No ta firma přece“, upřesňuji. „Jaká firma? Budeme si to stavět sami“, vyráží mi dech můj milovaný. „No to snad nemyslíš vážně, jak to jako chceš dělat, vždyť to není lego!“, a už se ze mně sype lavina pochybností. Mám s ním totiž své zkušenosti.

Doma už dva roky čekají na své pověšení věšáčky do koupelny, tři roky se válí v polici začišťovací rohy plovoucí podlahy – a tak bych mohla pokračovat. Neumím si najednou představit, že se pustí do tak rozsáhlého díla. „Firma je drahá, nic neudělají pořádně, to si to raději zkurvím sám“, ukončí manžel náš rozhovor. „Pár kamarádů nám pomůže a příští rok budeme slavit vánoce v nové chatičce“, dodal ještě smířlivě. „Tak na to můžeš klidně zapomenout, miláčku“, pomyslím si a raději už nic neříkám. Tuším, že mě čekají nelehké chvíle.

Doma se kupí tuny příruček a můj muž po večerech studuje stavebnictví. Později zjišťuji, že to studium mu jde daleko líp než samotná realizace. To víte, analytik. Nakupuju montérky, pracovní obuv a rukavice a začínám vést domácí účetnictví jako kdysi zamlada. Brzy se bagr nemilosrdně zakusuje do míst, kde má vyrůst naše nová chata, která by měla být oázou nejen pro nás dva, ale pro celou rodinu, která se rozrostla o malého vnoučka. Takový je cíl. Každou volnou chvíli se věnujeme stavbě, veškerý volný čas podřizujeme jí. Mezitím chodíme do práce, jezdíme na školení, učíme se jazyky a hlídáme vnoučka. Už je připravena plocha pro základovou desku, ještě zbývá vykopat díry pro založení dřevěného trámu a pro komín. „To dnes udělám“, plánuje manžel a frčí na zahradu. Já dnes nemůžu, byť je sobota, vzala jsem si práci domů. A tak odjíždí sám. Už se stmívá, když mi volá: „Prosím tě, napusť vanu, jen se umeju a musím do nemocnice, stalo se mi něco s nohou.“ „Co se ti stalo?“, strachuju se. „Ale něco mi tam ruplo, bylo to jako když práskne bičem a už jsem se válel v hlíně“, popisuje. „A jejda, to vypadá na přetrženou achilovku“, odhaduju, „to není žádná sranda, domů ani nejezdi, okamžitě spěchej do špitálu“, nakazuju mu. „Ještě musím odvézt míchačku“, dodává a zavěšuje. Mám pocit, že omdlím. Jakou zase míchačku?

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet