Budeme mít zahradu, abys měla nějakou zábavu!

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Ano, to řekl manžel jednoho únorového podvečera, když se vrátil domů z natáčení. Myslela jsem si, že jde o nějaký žertík, a tak jsem na to nereagovala, protože on mne dráždil často a rád.

A já jsem se naučila sebeovládání v manželství a i mimo něho. On je totiž umělec, a tak se mu musí odpouštět, ty jeho drobné výstřelky, legrácky, to pochází právě z toho tvůrčího vypětí, který každý nadaný člověk zná nejlépe, řekla mi tchyně, a to slovo „nejlépe“ zdůraznila. Já totiž nejsem umělkyně, mám hudební „hluch“ a sotva rozeznám Mozarta do Beethovena.

A tak manžel sehnal zahradu

Zjistila, že k ní přišel jak slepý k houslím. On totiž má jednu zálibu, o které jsem dlouho nevěděla. Jezdí do jedné vesnice hrát na tancovačky. O tom neví ani jeho rodiče, naštěstí, protože oni nemají vůbec smysl pro obyčejné věci. A tak, z toho natáčení, jel, v tom mrazu, na venkovskou tancovačku, někdo mu řekl – hele, když nechceš prachy, tak ti daruji jeden pozemek, abys měl na mně památku, a můžeš si tam v létě trávit dovolenou. Slovo dalo slovo a smlouva prošla katastrem.

„Ty ses zbláznil,“ řekla jsem, „kdo na ní bude pracovat?“
„No ty, vždyť jsem to udělal kvůli tobě. Víš, jak jsou tam bezvadní lidi?“
„Ale já nemám tolik času, abych se tomu věnovala.“
„Až to uvidíš, tak si to tam oblíbíš.“

Svolila jsem a navzdory nevlídnému počasí jsem nasedla do auta a jeli jsme někam, kde jsem nikdy nebyla. Na obzoru se v tom mrazivém, mlžném počasí vlnily kopce, kolem dokola na polích a cestách ležel sníh a stromy stály holé kolem zamrzlých potoků a rybníků. Sem tam bylo slyšet havrany.
„Koukni se vlevo,“ řekl a já jsem uviděla vesničku, která ležela v údolíčku jako v boží dlani. Kouřilo se z komínů a tu a tam bylo vidět nějakého člověka, jak za sebou táhne vozík.
„Jsme tady,“ řekl, zastavil na návsi a pomohl mi vylézt z auta.

Sotva se mu podařilo zamknout dveře, ozvalo se volání.
„Hej, hej, doktore, počkejte na mne.“

Oba jsme se obrátili. Po cestě k nám se řítil na motocyklu muž, který jednou rukou držel řídítka a druhou rukou mával.
„To je doktor Rybář,“ řekl tiše manžel ke mně a taky na něho zamával.
„On je geolog a pravá ruka starosty. Kdyby jeho nebylo, tak by tu neměli ani místní hasičský sbor. Neuvěřitelný organizátor.“

Podařilo se mi zastavit tu rozjetou mašinu, aniž nám naboural auto a seskočil s ní.
„Předpokládám, že to je vaše paní manželka,“ řekl a políbil mi ruku. Usmála jsem se na něho, vypadal legračně.
„Tak, přišli jsme se podívat na vaši zahradu. Ale milostivá, leží tam sníh a chata se dá těžko otevřít, zatím se nám nepodařilo namazat zámky.“

Pokrčila jsem rameny, připravená na všechno. Manžel byl nadšený a vykládali si spolu o nějakém místním divadelním představení. Nešlo mi na rozum, jak se to stalo, že sem tak vrostl a co ho sem tak táhne. A kdo jsou ti lidé, kteří nás potkávají, jeho zdraví a na mně se usmívají.

Zastavili jsme před plaňkovým plotem. Doktor Rybář vyndal klíče z kapsy a po značné námaze se mu podařilo odemknout vrátka.
„Tak pojďte.“

A to byla chvíle, kdy jsem poprvé stanula v místě, které se mělo, do jara stát rájem, básní, láskou a objevením krásných prostých lidí, tak blízkých mým představám o skutečně normálním světě.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet