Chybí nám zdravý český rozum

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Při četbě tisku, který však nemá ani historickou, ani jinou podstatnou váhu, spíš dokumentační, je pohled na českou společnost děsivý ze všech stran. Takový obraz byl v minulém režimu sotva myslitelný.

Lidé, kteří kradli v ESU, byli vystaveni na tabuli ve výloze a bylo pro ně lepší se z toho města vystěhovat. Dnes se noviny hemží takovými kauzami, že to bere dech, ale je to jen zdokumentování nějakého děje, který nemá žádný přiznivý závěr – ten to udělal, ale společnost stále zůstává nedotčená, budující, mravná a zdravě projevující svůj názor. Protože nejsem stoupencem postmodernismu a snažím se své vlastní závěry činit nezaujatě, napadá mne, že ve srovnání s texty starých kronik se u nás vlastně nic zvláštního neděje, jen máme vnitřní pocit, že se musíme ke všemu svobodně vyjadřovat, ale bez pocitu sounáležitosti ke stádu, protože jinak se každý z nás stane součástí jednotlivých příběhů lidí, kteří jsou kdoví do čeho zamotáni nebo páchají často nesmyslné činy. Na rozdíl od postmodernistů potřebuji znát u každého příběhu konec a netrpět stále nejistotou a konečně i tušením, že všechno je možné.

Bývaly doby malin nezralých, kdy jsem si myslela, že Listina práv se svobod je novou biblí moderní, kapitalistické a prosperující společnosti a čekala jsem, že tu bibli budou psát lidé vědoucí a vidoucí a nacházet stále nové a pokrokové myšlenky, aby vysvobodili člověka ze jha obav a strachu o své společenské postavení a bytí. Po čase jsem zjistila, že mnoho lidí, skutečně v tomto oboru není vzdělaných a v době nástupu tržní ekonomiky je tato otázka trochu podružnou záležitostí. Zvykli jsme si na takovou tu vztahovou morálku vesnické farnosti, zpola ještě vyhovující katechismu a zpola s bezbřehou touhou po mrtvé koze svého souseda. A tak, nebylo čas psát nějaký katechismus lidských práv svobod, který by pomohl lidem pochopit cenu a váhu člověka, ne z hlediska náboženského, tržně-kapitalistického a jaksi anticky morálního, ale pro rozvoj vztahů ve společnosti, mezi skupinami, mezi vrstvami, protože to je třeba definovat také pro nastavení sociálního systému, který nemůže být postavený na soucitu, ale na přesvědčení, že chránit slabší, nemocné a bezmocné je povinnost.

Zákony země – trochu chaos

Málokdo z běžných občanů ví, co všechno provázelo zrod moderního státu od středověku, jak zvláště, a musím opět vyzdvihnout český národ, lidé zápasili proti zvůli a nadvládě zpupnosti. Zákony země jsou krví, která má protékat žilami všech, kteří nejen ve státě žijí, ale také ho řídí. Bohužel, od roku 1990, kdy začalo legislativní bum a právo nebylo schopno dobíhat bouřlivý vývoj ekonomiky, lidé, přesvědčeni, že nad vším je postavena svoboda a spravedlnost a z nich se pak vytvářejí vztahové strategie, jsme opouštěli pomalu tuto zónu, ovšem bezbranní proti zvůli, násilí a nadvládě lidí, kteří byli ekonomicky silnější než druzí. Kam se obrátit? Z žádného pramene nevyvěrala naděje pro matku s dětmi, kterou opouštěl manžel, podnikatel, zakládající si nový vztah, bez vyrovnání, co bude dál z celou rodinou, když sama disponovala jen průměrnými prostředky a dostávala výživné, které nemohlo zdaleka uspokojit běžnou potřebu rodiny. Ne každá se mohla spolehnout na mezigenerační solidaritu! A naopak, když muž přicházel o rodinu, protože se jeho žena a matka dětí zahleděla či vzhlédla k jinému muži, třeba i pro lepší životní standard, musel následně bojovat, aby se mohl se svými dětmi stýkat. To jsou sice bolestné, ale přesto maličkosti proti tomu, když byly nedobytné dluhy a živnostníci krachovali, krachovaly i malé firmy, protože jim chyběly peníze za odebrané zboží nebo služby. Prostě jim zákazníci nezaplatili. Však se také dlouhou dobu nic nedělo. I když jsem příznivcem mimosoudních narovnání, protože soudy jsou instituce, které mají svůj čas, z pohledu toho, že někdo někomu dluží a nesplácí, i když ví, že tím může věřitele existenčně zničit, je to stav absence mravů, běžných mezilidských vztahů, nehledě na to, že právo nemorální chování jen vzácně upravuje. Podle mého názoru, a to i z pohledu na probíhající kauzu, je skutečně důležitým úkolem znovu projít právní řád, zrušit zbytečné předpisy a přemýšlet o tom, zda by nebylo lepší například pro finanční právo vybudovat kodex, aby se v něm bezpečně vyznali všichni, kterých se to týká, od státní správy a samosprávy až k poslednímu daňovému poplatníkovi. Je to ohromný balík zákonů, roztahaný v nepřehlednu. Právě v útrobách práva žije to nejdůležitější, bytí občana. V nich nalézá odpovědi na otázku: co jsem, kdo jsem a kam směřuji, jako občan své země, jako funkcionář, jako politik, jako poplatník, jako dlužník či věřitel apod.

Křivdy nejvíce bolí a nezapomínají se

Jedna věc je společenské nebo lidské mínění a postoje k člověku, druhá věc je jeho právo se bránit, i když se to druhým nelíbí, ale jsou odpovědni za to, že takové právo mu přiznávají. Jak pravil Machiavelli, lidé jsou spíš horší než lepší, jak pravil Ježíš, kdož si bez viny, hoď po něm kamenem. Zdá se mi, že se spíš uchylujeme k vlastním názorům přes prizma pocitů, ať pozitivních nebo negativních, než se přesvědčujeme, zda je „kamenovaný“ vinen nebo více pomlouván než vinen a přijímat pomluvy a odsudky je samozřejmě jednodušší, než se hrabat v hromadách sbírek zákonů a hledat příslušné statě k věci, stejně se v tom vyzná už jen ten, který s právem přichází denně profesionálně do styku, což je pro každého člověka nejen nevýhodné, protože sám neví, jak se bránit, ale také se neubrání, pokud nemá peníze na advokátní služby. A tak tu narůstá z jedné strany počet pokřikujících, kteří si osobují právo pokřikovat bez strachu, že je někdo bude zato žalovat, pokud se to dotkne jejich cti a dobré pověsti a ukřivděných, kteří se shýbají pro kámen, protože nevidí jinou možnost se bránit a dále frustrovaných lidí, kteří „přejíždějí na červenou“.

Závěr

Malá personifikace: představte si, že spravedlnost, láska, úcta k člověku, úcta k životu, k rodičům, jsou osoby, které stojí se zavázanýma očima před popravčí četou, která se skládá z nespravedlnosti, násilí, neúcty, hanebnosti a chamtivosti. Takový obrázek se rozhodně nemůže nikomu líbit. A přesto to tak vypadá, protože to dopouštíme. Jinak se z nás stane přesně to, co v minulosti byla judská chrámová společnost, překrucující slova písma a bezmocní lidé, kteří se radikalizovali a nakonec zničili svou starou civilizaci. Nikdo není docela dobrý a ani špatný, ale dobrým a špatným učiní člověka až určitá situace. My jsme moderní lidé a doufám, že nám nikdo nemusí říkat, že kamenovat proroky se nemá. Mám ráda českou zem, její historii umění, hudbu a literaturu, i lidi, kteří jsou normálními Čechy. Zkusme zjistit, co to vlastně znamená. Je to asi jednoduché a prosté, ale většinou dojít k jednoduchým věcem je hodně složité.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet