Důchodce a duchovní život – Odstranění zla

Autor článku: František Benda Co je utrpení není nutno zdlouha vysvětlovat. Setkal se s ním každý v nejrůznějších etapách svého života. Člověk zcela přirozeně touží po klidu, ve kterém by mohl nerušeně plnit svoje záměry. Jakékoliv vyrušení nebo znemožnění této činnosti chápe jako nepříjemnost, někdy dokonce jako utrpení.

Intenzita utrpení může být pociťována různě. Dost záleží na tom, do jaké míry jsme vázáni na předmět, k němuž je nám znemožňován přístup. Dokážeme-li se jej zříci, odstraňujeme současně i utrpení. Lpíme-li na něm, ať už citově, z povinnosti či jinak, utrpení nám ukáže svoji sílu.

Každé utrpení má svého původce. Toho nazýváme zlo. Dobro je pak ono médium, které nám přináší radost, potěšení, úspěch, zadostiučinění. Zlo je jeho opak.

Časem se vžila představa, že původci zla mohou být trojího druhu. Za prvního byla považována nepřízeň bohů – dnes bychom raději řekli vis major. Pobyt v nevhodnou chvíli na nesprávném místě. Prostě smůla.
Hned potom přichází na řadu někdo z našich bližních, nebo také vzdálených, či zcela neznámých. Je možné, že si někdo pro své nekalé choutky vybral právě nás; je ovšem také možné, že jsme se připletli do cesty někomu, kdo koná zlo zcela obecně, padni komu padni.

Třetí působitel, neméně záludný, jsme my sami. Na máloco vynaloží člověk tolik úsilí jako na to, aby si co nejvíce zkomplikoval život. Jen v řídkých případech něco člověku skutečně prospívá. Dost často jsme očarováni nevěstou, za kterou se táhne dříve netušený zástup nepříjemného a vtíravého příbuzenstva. Okamžiky štěstí jsou pak draze zaplaceny.

Tři nepřátelé, tři různé metody jak proti nim bojovat.

Stavět se proti přírodě je předem odsouzeno k nezdaru. Tam se musíme pouze přizpůsobit a nějak to vydržet. Pokud dokážeme alespoň tušit průběh budoucích událostí, můžeme se třeba i nějak pojistit, předem něco připravit. Ale i tak můžeme být vždy ještě něčím zaskočeni. Zde jsme zcela vydáni napospas osudu.

Proti lidským nepřátelům jsme na tom poněkud lépe, i když to také není žádná sláva. Odhadnout jejich úmysly ale může být poněkud snazší. Také se jim třeba můžeme vyhnout a nelézt neprozřetelně do temné nory bez možnosti obratu a úniku. Specifickým druhem obrany je láska, odevzdanost a odpuštění. Ty lze použít ale pouze vůči inteligentnímu a nezáludnému protivníkovi, který dokáže naši hru pochopit a přistoupí na ni. O zisk se pak můžeme podělit. My se pak v takovém případě můžeme cítit šlechetně, on pak poučeně. U nechápavých protivníků se ovšem nezbývá než uchýlit se pod ochranná křídla světského práva.

Záludným nepřítelem, kterého máme ale překvapivě vždy po ruce, jsme my sami. Jsme to my, přesněji řečeno naše mysl, kdo celkem neutrální vnější události obléká do kabátce, který pak obdivuje nebo odsuzuje. Bylo by dokonce možné si představit, že existuje jakási síla, která se snaží proniknout do naší mysli, za kterýmžto účelem na sebe navléká různé tvary, kterými ji zaujme, až očaruje natolik, že je přijme za své.

Pokud se podaří tuto lest odhalit – což není nikterak snadné – pak vnější události, ať toho či onoho druhu, se mysli nezmocní, takže si může užívat stavu relativní pohody.
Taková oběť se zdá běžnému myšlení neúměrně velká, až nemyslitelná, pročež se s ní hned tak snadno nesetkáváme. Jsou to případy spíš výjimečné. Bývají obdivovány, leč následovníků je poskrovnu.

Je nepochybné, že existuje mnoho akcí, které by bylo možno jednoznačně označit jako zlo. Od drobného překážení či zabraňování až po skutečné trestné činy.

To zcela vyloučit se většinou nedaří. Kromě již zmiňovaných vis major se vždy najde někdo, kdo se se bude snažit naše plány překazit. Paradoxní situace nastane, jsou-li překaženy plány nekalé. Z hlediska úmyslů zločince je pak zlem i zcela evidentní dobro.

Teoretici dokládají, že tzv. zlo zcela vyloučit nelze; je ale možno je zmenšit na snesitelnou, nikoli trestuhodnou míru. Vždyť i nejnaivnější, nejlaskavější anekdota v sobě nese byť slabý, ale přece jen nástin zla. Někomu se něco nečekaného nepříjemného přihodí a my se tomu smějeme. A což teprve černý humor!
Odstranit zlo zcela tedy nelze. Jediná obrana je v tom, že ze své myšlenkové výbavy vyloučíme ony stránky, které by mohly být nepřátelstvím zvnějšku zasaženy. To bychom se ale pak museli vzdát většiny toho, co nazýváme životním postojem. Nedokážeme-li to (což je běžné), nezbývá nám než trpět.
Náboženské a filosofické systémy tomuto problému věnují mnoho pozornosti. Spíš se ale zaměřují na varování před tvorbou zla než na to, jak se s jeho projevy vyrovnávat. Většinou vyzývají trpělivosti. Např. Kristus říká: „Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho pohoršení přichází“. Mat. 18,7
Vnější zlo tedy odstranit nelze; své vlastní chování, které by někdo mohl považovat za projev zla vnějšího, ale ovlivnit schopni jsme.

Autor: František Benda, Foto: Internet