Důchodce a duchovní život – Tři přístupy

Autor článku: František Benda Za dobu provozování duchovní praxe prošel tento široce rozšířený směr mnoha proměnami. Podepsali se na něm nadšenci i vážní badatelé, světci i šarlatáni.

Z hlediska praktikujícího laika je ale možný i jiný přístup než je jimi obecně navrhovaný. Nedrží se ani tak vžitých direktiv nebo doporučovaných názorů, jako spíš vychází z odpozorované skutečnosti.

Ve společnosti zájemců o duchovní život lze vysledovat minimálně tři od sebe dost odlišné hloubky.
První lze nazvat „Jak by to mělo být.“ Směr bez nadsázky vážný, základní a důležitý. Měl by se v něm alespoň trochu vyznat každý, kdo to myslí vážně. Obsahuje základní spisy: staroindické védy, upanišady, Bhagavadgítu, jógu a něco o buddhismu – alespoň z těch nejdůležitějších – a pak samozřejmě bibli a ještě něco ze značně rozsáhlé řady dalších, méně populárních. K nim přistupuje neméně velké množství spisů nových, neboť zájem neutuchá.

Tyto nauky, pro poznání daného předmětu nepochybně nezbytné, mají společnou vlastnost: ve své obsáhlosti a složitosti jsou pro začátečníka téměř nesrozumitelné. Slyšíme-li je citovat z úst laika, okamžitě zpozorníme, že tu není něco v pořádku. Mezi prožitkem, pochopením a pouhým přednesem je citelný, snadno pozorovatelný rozdíl. Nic zde nezachrání ani patetický projev, ani tajuplné pronášení mystérií.

Druhý přístup by se dal nazvat „Jak je to správně.“ Není nikterak obtížné sepsat od zeleného stolu řadu náležitostí, které jsou buď zcela nezbytné, nebo alespoň prospěšné pro zdárný průběh právě nastoupené duchovní výuky. Tím získáme jakousi normu, jak by měl vypadat žákův den hodinu po hodině, do kterých zjevných či skrytých partií by se mělo zasáhnout, co by se mělo učit nejdříve, co později, co v závěru a co bychom si měli dokonce nechat jen pro sebe a vést si tak, abychom na další kroky postupně přišli sami. Tato cesta je již pochopitelnější, ale ani ti nejnadšenější si pro ni zpravidla nenajdou dost času, takže zůstává u pouhého flirtování.

Třetí přístup, který by se snad dal nazvat „Jak to ve skutečnosti je,“ zná vlastně každý, kdo se s daným předmětem alespoň trochu seznámil. Nejrůznější duchovní literatura u nás není už zdaleka tak nedosažitelná jak tomu bylo v době ještě poměrně nedávné, takže není problém si nějakou opatřit. Nechybí ani nadšenci, kteří tak činí a opravdu se jí pilně věnují ve snaze se jí prokousat. Všeobecně to však nicméně známo není, a ani není větší zájem.

Ten, kdo se snaží dodržet pedagogicko-metodické zásady samo- výuky, spláče nad výdělkem hned po prvních pokusech. Zjistí, že jsou mezi námi ženy i muži (žen dost často mnohem více) různého stáří, tak od 20 let až do důchodového věku, někteří skutečně nadšení, jiní pouze zvědaví, a občas někteří, kterým tento zájem doporučil lékař nebo psycholog. O jejich zaměstnání, zdravotním stavu nebo nějakých problémech se dozvíme jen velmi zřídka, zpravidla pouze při ojedinělém přátelském kontaktu.

Vyplývá z toho snad, že výuka duchovního života se ocitla v rukou nezodpovědných amatérů? Nikterak.
Vypráví se, že kdesi se skupina vědců a pedagogů rozhodla vypracovat program správné výchovy dítěte, a to již od jeho narození. Jednalo se o správnou hygienu, dostatečnou výživu, lidský přístup, výuku motoriky, řeči, citů atd., atd.

Navzdory všemožnému úsilí všech zúčastněných se stále cosi jaksi nevedlo, vždy znovu a znovu se nacházely nějaké sice drobné, ale přece jen nedostatky, které bylo nutno překlenout novými teoriemi a metodami. Sebe menší problém si vyžádal konzultace dalšího odborníka, který k němu byl neprodleně přizván.

Výchova se ale spíš zastavila, než aby pokračovala. Ve stavu nouze jim pak jakási uklízečka, patrně tak zvaná moudrá žena z lidu, poradila vložit dítě do náruče jeho matky. Jaká opovážlivost! Ta přece neznala ani výživnou hodnotu potravin, natož správné rozvržení jednotlivých fází denního režimu. Bylo jasně prokázáno, že některé důležité prvky výchovy buď odbývala, nebo zcela zanedbávala. Prý na ně neměla čas. Navíc byla řada matek příliš mladá, než aby mohla mít o závažnosti mateřství vůbec nějaký pojem, takže si na začátku svého mateřství s mnohým ani nevěděla rady.

Avšak dítka kupodivu – navzdory těmto všeobecně rozšířeným a varovným nedostatkům – začala zřejmě prospívat. Je pravda, že některým tu a tam něco chybělo, ale v souhrnu se to zřejmě vyrovnalo.
I usilování o duchovní život má cosi jako vnitřní motor a strukturu. Není nikterak nutno v něm být bůhvíjak vzdělán. Ať s ní začneme kdekoli a jakkoli, vždy se znovu a znovu stává, že sejdou-li se lidé z různých krajů a končin, mluví nakonec všichni víceméně shodným jazykem. Upřímná a vytrvalá snaha nezbytně vede k vytouženému cíli.

Autor: František Benda, Foto: Internet