Důchodce a duchovní život – Úsilí

Autor článku: František Benda Obrátíme-li svou pozornost k předmětům hmotného světa, můžeme v něm pozorovat rozličnou skrytou, běžnému oku neviditelnou činnost.

Např. při setkání dvou chemických činitelů, které mají schopnost spolu reagovat, dojde na obou stranách k čilému pohybu jednotlivých molekul, podle dávno objevených zákonů vytvářejících nové sloučeniny. Také jestliže se setkají dvě media s rozdílnými teplotami, dojde okamžitě v místě styku k prudké výměně teplot: ty chladnější, pomalé, se pod nárazy teplejších, projevujících se větší rychlostí, zrychlují, kdežto ty rychlejší naopak chladnou a zpomalují se. V obou případech se takové rozdílné potenciály navzájem vyrovnají. Ten, komu se to zdá příliš učené, si může zkusit hodit do vody šumák nebo si dát horkou kaši na okno, aby se vychladila. Pak bude mít fyziku v praxi jako na dlani.

Jakkoli je tato činnost často velice bouřlivá, není v ní žádné zvláštní úsilí: jde pouze o výsledek daných přírodních zákonů, které se tímto způsobem projevují. Kdokoliv je může patřičným způsobem navodit a mohou dokonce proběhnout i za zcela náhodných podmínek.

Ve světě živých bytostí je situace jiná. Pokud by člověk spoléhal pouze na automatismus přírody, to je že se mu dostane všeho, co k životu potřebuje, samo od sebe, dlouho by mu to nevydrželo. Nějaký čas by sice přežíval, ale jeho vnitřní energie by se zakrátko zcela vyčerpala, a pokud by se rychle nepoohlédl po dodávce energie nové, mohl by se se svým pokusnictvím rozloučit. To, na co tolik spoléhal, by se k němu obrátilo opačnou stranou: jeho životní potenciál by byl vstřebán okolím, takže by po čase zcela beze stopy zmizel.

Nejenom k pouhému udržení života je třeba vynaložit určité úsilí. Člověk se přece nechce pouze udržovat při životě, ale chce současně svůj život i rozvíjet, a to buď za účelem vylepšení svého životního prostředí, což mu má usnadnit jeho praktické přežívání, nebo obrací svůj zájem i k oné nepřehlédnutelné stránce života, zabývající se nepřebernými možnostmi myšlenkového a duchovního rozvoje.

Ve všech těchto případech je nutno k dosažení každého dalšího stupně vyvinout určité úsilí, neboť příroda za nás v tomto směru sama od sebe neudělá vůbec nic. Lze se samozřejmě celým svým životem jaksi pouze proexistovat, kdy cesta nejmenšího odporu vyžaduje jenom minimum úsilí, ale má-li se zajít – byť jenom trochu – za hranice všednosti, je nutno se vydat dost jiným směrem.

Touha po změně, a tedy i ochota vynakládat neběžné úsilí, je vlastní v prvé řadě mladému věku. Ten je plný elánu, má dalekosáhlé plány a cítí se být povolán k jejich uskutečnění. Za překážku považuje jak přirozenou obranu prostředí, které chce podle svých představ změnit, tak odpor těch, které se snaží svou činností vystrnadit z míst, na kterých se jim podařilo v teple se usadit.

V tomto stadiu mladistvého elánu se dá vykonat mnohé – nicméně život jde dál, nadšení mládí pozvolna utichá, a někdejší bouřliváci se také začnou usazovat v pozicích, které se jim nechce opustit. Život se stále ochotněji zavrtává do pelíšku stagnace, která se uvolí vykonávat pouze to, co je nezbytně třeba.

Takové změně podléhá každý, neunikne nikdo. Až potud fyzikální zákony, zajišťující vyrovnávání rozdílných potenciálů.
Při popsaných fyzikálních postupech je situace obdobná. Do bouřlivé reakce vstupují nejdříve prvé řady bojovníků. Jakmile se jejich potenciály vyrovnají, postoupí vřava do řad dalších, ale s intenzitou již o něco slabší. To trvá tak dlouho, dokud se vše nevyrovná a bojiště zcela neutichne. Jak dlouho trvá, než se lžička medu v horkém čaji zcela rozpustí a čaj vychladne? Ale nemíchat, prosím.

Život ale je schopen vnést do tohoto nelítostného a zdánlivě předem ztraceného boje nečekaný prvek, a tím je úsilí. Jeho zárodky v sobě nese každý, stejně tak jako možnosti jeho rozvinutí. Zpočátku se projevuje spontánně ve spojitosti s objevováním kdečeho nového, ale později je omezováno únavou a zmenšením zájmu o další objevy. To je čas, kdy musí být podporováno uměle. Ne, že by mysl už nezatoužila po nových zážitcích, ale cena za ně se zdá příliš vysoká, i když se ví, že vše naleptávající nezájem pouze zvýší fádní životní šeď.

Je obtížné hledat východisko ve chvílích, kdy situace dospěje až sem. Jestliže si někdo uvědomí tíživost takové situace, může se pokusit o nápravu. Lékem může být disciplína. Pokusy o její pozdní vypěstování mohou narážet na překážky, takže by bylo lepší začít s ní již v mladším věku. Co se v mládí naučíš …

Kdo se nechce smířit s disciplínou, musí mít pro vykonávanou činnost dostatečný podnět. Může se do něčeho zamilovat, být něčím uchvácen nebo také být k něčemu za dobrý plat najat. Pak se už nemusí disciplínou zabývat, neboť takový stimul si už najde cestu ke svému naplnění sám. Dokáže dokonce být ještě přísnější než disciplína, neboť ta je zaměřena přece jen obecně a v široké míře, kdežto lákavý podnět si vynutí činnost zaměřenou zcela specificky.

Pak je to jako když ten čaj s medem lžičkou zamícháme. Tím vneseme do zpomalující se reakce nový podnět, uvedeme v život i vzdálené řady, na které by sice postupem doby také došlo, ale kdoví kdy.

Bída nastává, jestliže oblast podnětů zchudne a nové se hledají jen obtížně. Je to ale otázka sebezáchrany. Kdo nemá pro co žít, nenachází ani důvod proč v něm pokračovat. Nové podněty se ne a ne dostavit, takže může dojít k tomu, že máme snahu se i do něčeho nutit. Když se pak – vidouce nezbytí – na něčem přece jen ustanovíme, zase si stěžujeme (a mnohdy právem) jak je obtížné je poctivě plnit. Je to však vlastně hartusení jen tak na oko, neboť je to jedině neustálá činnost, vyžadující soustředění, co nás vlastně drží při životě.

Autor: František Benda, Foto: Internet