Když je muž moc hodný

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

ŠEDIVÁ
„Barvu máte?“
Otrávený hlas mé kadeřnice mě probral z přemýšlení. Přikývla jsem, vyndala barvu z kabelky a šla si sednout k umyvadlu. Stála a prohlížela krabičku.
„Tuhle? Tu jsem vám mohla dát taky…“
To já vím, pomyslela jsem si, ale o padesát korun dražší. Tuhle měli ve slevě, tak jsem si koupila hned dvě. Ty svoje krátké šedivé vlasy musím chodit barvit každý čtvrtý týden. A když počítám barvu, barvení a sestříhání, vyjde moje barvená palice na dost…
„Tak jdeme na to…“

Začala mi barvit vlasy a přitom nespokojeně odfukovala. Věděla jsem, že není nadšená. Krátké vlasy byly sice nabarvené hned, ale kdo mě pak měl mýt? Byla jsem špinavá všude. Na čele, na uších, na krku. Žbrblala, když mi barvu smývala a já radši mlčela.

Nabarvila bych se sama, ale nosila jsem brýle a při barvení jsem si je nemohla na očích nechat, to jsem vyzkoušela. A když jsem je sundala, nic jsem neviděla. Tak jsem chodila k ní. Měla kadeřnictví kousek od naší firmy a to mi vyhovovalo. I když žbrblala, nikoho jiného jsem nehledala.
„Já vím, že vás to moje barvení moc nebaví. Lepší je dělat účesy…“ Snažila jsem se jí trochu vlichotit, ale moc to nepomohlo.

„To víte, že radši stříhám a dělám účesy! Ale co mám dělat? Když chce zákaznice nabarvit, tak ji nabarvím. Je to moje práce. Ale ty vaše krátké vlasy se barví strašně blbě…“

Měla jsem už několik měsíců nepříjemný pocit, že ji obtěžuju. Že moje hlava je něco, co ta ženská nemá ráda. Že když mě vidí, jak se jdu objednat, nejradši by mi řekla, že nemá volno. Ale kšeft je kšeft. Nicméně mi bylo jasné, že dokud k ní budu chodit, bude mě nerada barvit…

A tak jsem už mlčela a nechala ji, ať si dělá svoji práci. Když mě nabarvila, nařídila budíka, kdy mě půjde umýt a šla dělat další zákaznici. Zavřela jsem oči. Brýle jsem držela v ruce, takže bych kolem sebe stejně neviděla a taky nebylo na co koukat.

Kolem mě sedělo pět ženských a mlely pořád dokola to samé. O vaření, o tom, co
jim provedl manžel, o dětech, o vnucích. Slepice pitomé, říkala jsem si v duchu, ale věděla jsem, že to říkám jenom proto, že já nemám o čem mluvit, i kdybych chtěla. Ty ženské mluvily o tom, čím žily. Já mohla mluvit akorát tak o práci a to by je nezajímalo.

Ty moje blbé vlasy! Nikdy jsem s nimi problémy neměla. Nosila jsem je polodlouhé, když jsem je potřebovala zkrátit, ostříhala mě maminka a bylo to. Nikdy by mě nenapadlo, že budu chodit nakrátko a ještě k tomu se budu barvit na černo!

Všechno začalo před třemi lety, kolem čtyřicítky. Do té doby jsem žila docela v pohodě, ale pak se to na mě nějak všechno začalo hrnout. Nejdřív umřel otec a maminka půl roku po něm. Měli mě dost pozdě, nebyli nejmladší, ale že mi odejdou tak brzy, to jsem nečekala. A jako by toho nebylo málo, manžel si našel jinou. Vypadalo to, že smrt mých rodičů mu v jeho plánech dokonce pomohla.
„Nechám si náš byt a ty máš byt po rodičích. Úspory rozdělíme na půl a chalupu si nechám. Tys tam stejně nejezdila ráda…“

Co jsem měla dělat? Držet se chlapa, který má jinou? K čemu by mi to bylo? Zbytečně bych se trápila. Děti jsme neměli, o majetek jsem se s ním nehádala, byli jsme rozvedení hned.
Všechno jsem nesla statečně, jak mi říkali kolegové v práci, ale asi jenom navenek, protože do třetice mě potkala gynekologická operace. Moje doktorka říkala, paní Navrátilová, tyhle problémy přijdou většinou k ženě, která má bolest v duši…

Když jsem přijela z lázní, zjistila jsem, že jsem šedivá.
Já, která měla od mládí štíhlou, skoro klukovskou postavu, jsem najednou měla šedivé vlasy skoro na ramena a vypadala jako vyhublý dědeček. Nepřišlo to samozřejmě tak rychle, vlasy mi šedivěly postupně během roku, ale neměla jsem čas to sledovat. Vždyť já se pomalu pro samé problémy v zrcadle ani neviděla…

V práci na mě všichni koukali jak na zjevení. V lázních bylo krásné počasí a já se opalovala na balkoně a teď můj opálený obličej a šedivé vlasy každého upoutaly. Nejsem hloupá a pochopila jsem, že se nikomu příliš nelíbím, i když mi to najevo nikdo nedal!

A tak jsem ještě ten den zašla poprvé do tohoto kadeřnictví a řekla jsem, že chci
obarvit na černo.
„A pak budeme stříhat,“ zeptala se kadeřnice a možná, že by se neptala, kdyby tušila, co ji v příštích měsících čeká. Přikývla jsem. Když jsem měla vlasy nabarvené, koukala na mě ze zrcadla cizí ženská. Necítila jsem se v té černé barvě dobře, jako bych to nebyla já, ale co jsem měla dělat?
Na zdi vedle mě byl plakát nakrátko ostříhané modelky, tak jsem na něj ukázala a řekla, že chci ostříhat takhle. A kadeřnice stříhala. Moje tvář se vylupovala, a když mi na hlavě zůstal střapatý ježek, byla jsem spokojená.

V práci druhý den zažili všichni šok, ale moji proměnu chválili. Vypadala jsem opravdu dobře! Krátké vlasy mi slušely, omládla jsem. Černá barva mi sice připadala k mému obličeji tvrdá, ale koukat se na mě dalo, tak co!

Crrr! Crrr! Budík za hlavou konečně zazvonil.
„Tak to jdeme smýt!“
Kadeřnice pustila vodu a začala smývat barvu. To ještě šlo. Ale pak mě musela umýt. Drhla mě a nespokojeně sykala.
„To je strašný… ještě tady! No jo, ale nabarvit musím všechno a pak to takhle vypadá! Víc barvy kolem, než na vlasech… kdyby to aspoň tak nedrželo…“

A drhla mi kůži, jako bych byla špinavý hrnec.
V tu chvíli jsem na sebe dostala strašný vztek. Mám tohle zapotřebí? Mít nepříjemné pocity kvůli tomu, že mám na palici černého ježka? Končím s barvením! Dneska jsem tady naposledy! Nechám si šedivé vlasy! Ano! Budu nosit šedivého ježka!

Uklidnila jsem se. Už jsem si té protivné ženské nevšímala, a když mě umyla od barvy a ježka zkrátila, zaplatila jsem, co řekla a nedala jí ani korunu navíc. Vzala jsem si kabát, kabelku a šla jsem. Bez pozdravu. Uznejte, že kadeřnice, která ve svých zákaznicích vzbuzuje nepříjemné pocity, za pozdrav nestojí!

Druhý den jsem se svěřila Verunce, mladé kolegyni, která seděla naproti mně.
„Veru, musím ti něco říct!“ Celá se rozzářila.
„Paní Navrátilová, vy máte chlapa?! Kdo to je?“

Rozesmála jsem se.
„Ne! Nemám chlapa! Ale chci si nechat odrůst vlasy! Chci být šedivá! Co tomu říkáš?“
Přikývla.

„To jste měla udělat hned! Vám totiž ty šedivé slušely, ale chtělo to jenom zkrátit! Nechtěla jsem vám to říkat, protože jste vypadala spokojeně a navíc vám to opravdu slušelo! Ale šedivé vlasy budou super!“
Měla pravdu. Přečkala jsem dva měsíce, kdy jsem musela vydržet šedivé pěšinky na hlavě a pak jsem jednoho dne zašla do kadeřnictví v nejbližším supermarketu. Nakoukla jsem do oddělení pro pány, odkud zrovna jeden muž odcházel a nikdo jiný tam nebyl a váhala jsem, jestli mám jít dovnitř. Byl tam kadeřník v mém věku, a když mě uviděl, usmál se.
„Dobrý den! Jen pojďte dál. Co potřebujete?“
„Ostříhat.“

Na nic se neptal, přikývl, pomohl mi z kabátu a ukázal na křeslo v umyvárně. Když se jeho prsty dotkly mých vlasů, zavřela jsem oči a prožívala příjemné doteky celým tělem. Bylo to nádherné! Něco tak příjemného jsem nezažila, ani nepamatuju!

Mlčel. Já také. Byla to pohoda, mlčet, nechat se laskat, neslyšet o vaření, o dětech, o manželech…
Sem budu chodit, rozhodla jsem se a už teď jsem se těšila na další návštěvu. Když mi vlasy jemně vysušil do ručníku, posadil mě do křesla a konečně promluvil.
„Jestli vám dobře rozumím, barvení to nebude. Chcete ostříhat barvu a nechat své vlasy.“

Přikývla jsem a on se rozzářil.
„Myslel jsem si to! A to uděláte moc dobře! Protože vy jste typ, kterému šedivé vlasy budou slušet! Věřte mi! Moje matka… jste si hodně podobné… tedy, chci říct, vypadáte tak, jako vypadala matka, když jí bylo pětatřicet… a prošla si něčím podobným jako vy! Nechala se obarvit a pak to kolem čtyřiceti vyřešila tím, že šla do šediva!“

Začal stříhat a já mu během stříhání stačila říct všechno, co mě poslední dobou potkalo. A nakonec jsem mu řekla i to, že mi není pětatřicet, ale čtyřicet tři. A on mi řekl, že je mu pětačtyřicet a že je vdovec.
„Měla byste přijít za týden- pokud budete chtít. Zastřihl bych vám to, co jsem tam dneska musel nechat. Udělám to zadarmo! Bylo by dobré, kdybyste se tu stavila každý týden… než to bude mít barvu, se kterou budeme spokojení…“

Samozřejmě, že jsem tam za týden byla zase! A jak ráda! A když jsem tam byla popáté, pozval mě do divadla, kde jeho matka dělala uvaděčku.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12