Když je muž moc hodný

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

KNIHA
„Chcípneš hlady a dobře ti tak! Neuživíš sebe ani toho parchanta!“
Pokaždé, když mi bylo nejhůř, jsem si vzpomněla na slova, která na mě křičela moje největší láska v životě!
„Chcípneš hlady a dobře ti tak! Neuživíš sebe ani toho parchanta!“

Poznala jsem ho na romantické dovolené ve Francii a myslela si, že se nám podaří kousek prázdninové romantiky přivézt z Francie do všedního českého života.
Nepodařilo se.

Ale něco jsem si přece jenom přivezla. Byla jsem těhotná. Nastěhoval se ke mně a během několika měsíců, kdy jsme spolu bydleli, mi udělal ze života peklo. Až později jsem pochopila, že to byl záměr. Chtěl se mě prostě zbavit a to se mu povedlo.

Nakonec jsem byla šťastná, když ode mě měsíc před narozením Verunky odešel a já mu za jeho dobrovolný odchod ráda podepsala, že dítě, které čekám, není jeho.
„Chcípneš hlady a dobře ti tak! Neuživíš sebe ani toho parchanta!“

Ne, na jeho slova jsem nikdy nezapomněla! Ta slova pro mě byla největší vzpruhou, když jsem už nemohla dál! Dělala jsem všechno pro to, abych měla finanční rezervu a podařilo se mi to, i když to pro mě znamenalo pracovat dlouho do noci. Ale uživila jsem nás. A sama.

Z romantické lásky jsem byla na dlouho vyléčená a nikoho jsem nehledala. A i kdybych někoho chtěla hledat, neměla bych na něho stejně čas. Živím se totiž jako redaktorka na volné noze. Spolupracuju s několika redakcemi a dodávám jim, co potřebují. Rozhovory s herci, reportáže, informace o knihách, o divadelních představeních, o nejrůznějších kulturních akcích a také fejetony nebo povídky.
Jednou jsem v jedné povídce psala, jak otec hodil po svém dítěti knihu. Hodil ji z okna knihovny do zahrady a syn mu po letech vyčítá, že ho mohl tou knihou zabít. A tak jsem navštívila knihovnu a seznámila paní knihovnici s tím, co potřebuju a ona mi přinesla tři velké knihy.

Potěžkávala jsem jednu, druhou, třetí a pak jsem se vrátila k té první.
„Myslíte, že by tahle kniha dokázala zabít čtyřleté dítě?“
Pokrčila rameny. Udělala jsem pohyb, jako když chci knihou hodit a představila si dítě, které stojí pod oknem. Budu muset napsat, že okno bylo v prvním patře!

Spokojeně jsem na paní knihovnici kývla.
„Myslím, že tahle bude dobrá. Když spadne z výšky, tak by dítě zabít mohla…“
Všimla jsem si, že knihovnice znejistěla a pak ukázala pohledem za mě. Nenápadně jsem se otočila. Stál tam nějaký muž a kroutil hlavou.
„On to slyšel,“zeptala jsem se potichu a paní knihovnice přikývla. Co se dá dělat, pomyslela jsem si. Bude vypravovat po známých, že viděl v knihovně bláznivou ženskou, jak si vybírá knihu, kterou půjde zabít dítě…

Knihu jsem si nepůjčila, stačil mi název, autor a rok vydání. To vše jsem totiž chtěla do té povídky použít.
Druhý den jsem ji napsala a odevzdala. Přišla další práce, další úkoly.
Jednou jsem potřebovala k reportáži uplakanou, špinavou holčičku. Protože jsem času neměla nikdy hodně, řešila jsem podobné úkoly cestou nejmenšího odporu, což znamená, že mi jako modely často stáli lidé z nejbližšího okolí.

V tomto případě jsem se rozhodla využít pětiletou Verunku- jako ostatně už mnohokrát.
Vysvětlila jsem jí, o co půjde a ona si celá natěšená vybrala ze své skříně věci, které jí už byly malé nebo je nechtěla nosit. Společně jsme je potrhaly a hlavně zašpinily. Pak jsme je daly do tašky a vyrazily do lesa. Na lavičce se převlékla, já vyndala vodu, kterou si potřela obličej, nohy a ruce a šla si hrát chvíli na písek. Za chvíli vypadala jako dítě, které zná koupelnu jenom z reklam…
„Verunko, teď se musíš tvářit strašně nešťastně! Představ si, že se ti stalo něco smutného!“

Verunka se na mě podívala, zapřemýšlela a pak vítězně vykřikla.
„Rozbila se nám televize!“
Rozesmála jsem se.
„Tak to by bylo opravdu velké neštěstí! Verunko, představ si, že nejsem tvoje maminka, ale nějaká cizí paní, která na tebe křičí ošklivé věci. Dívej se na mě, jak tě fotím a já ti budu říkat ošklivé věci a a ty se mě musíš bát! Koukej na mě vystrašeně! Ale koukej i kolem sebe! Jako bys mě hledala! Ano? Hledej maminku! Rozumíš mi, viď?“

Verunka byla chytrá holčička a moji práci obdivovala. Však také chtěla být spisovatelkou, novinářkou, fotografkou, kastelánkou, kuchařkou, zpěvačkou, cestovatelkou, herečkou- prostě vším, o čem jsem kdy psala. A nezklamala mě ani teď. Vážně přikývla.
„Maminko, já vím! Ty budeš jako cizí paní a budeš jako říkat ošklivé věci! A já budu opravdově brečet a budu jako hledat svoji pravou maminku tady kolem.“

A tak jsem začala fotit a do toho jsem strašidelným hlasem pouštěla na Verunku hrůzu.
„Ták… z tohodle lesa už nikdy neodejdeš! Už nikdy svoji maminku neuvidíš! Tvoje maminka je v nemocnici! A ty teď tady budeš sama! A za chvíli bude tma! A nikde nikdo!“

Ta moje malá komediantka na mě mrkla, nakrabatila pusu, v očích se jí objevily slzičky, špinavou rukou si hrábla do vlasů, dřepla si na bobek a rozhlížela se kolem sebe, kde je její maminka…
Byla dokonalá! Když jsem ji obcházela, abych ji vyfotografovala z více úhlů, pokaždé na mě spiklenecky mrkla, ale hned se zase dostala „do role“. Byla fakt výborná!
Fotila jsem a přitom jsem nepřestávala dělat bububu.
„Už je tma! Lesem se plíží duchové! A strašidla! A ty jsi tady sama a nikdo ti nepomůže…“
„Tak a dost! Okamžitě to dítě nechte, ženská bláznivá! Slyšíte? Přestaňte!“

Cvakla jsem poslední obrázek, mrkla na Verunku a pak jsme se obě otočily na pána, který za námi křičel. Podle toho, jak se na mě koukal, křičel pravděpodobně na mě. Byl rozčílený, tak jsem se na něho radši usmála.
„Co potřebujete?“

Ale on si mě ani nevšiml a pomalu šel k Verunce.
„Neboj se mě, holčičko. Neboj se mě! Už jsem volal policii. Neboj se! Už budeš v bezpečí! Už ti nebude ubližovat! Odvedu tě od té ženské. Neboj se!“
Verunka se na mě vytřeštěně podívala.
„Mami! Já nechci nikam jít!“
Naštvala jsem se.

„Chlape, co blázníte?! Co mi děsíte dítě? Vy jste cvok!“
„Cože? Já jsem cvok? Vy jste cvok, madam! Půjčujete si v knihovně knihy a ptáte se, jestli ta kniha zabije dítě! Fotografujete v lese tuhle malou a děsíte ji řečmi, že je tady sama a nikdo jí nepomůže!“
Najednou jsem si vzpomněla, kde jsem ho viděla. V knihovně! Byl tam a slyšel, jak si vybírám knihu, která by zabila dítě! Tak to se mu nedivím, že si myslí, že jsem cvok, když slyšel, jak mluvím při fotografování a viděl Verunku, jak pláče! Zavolala bych policii stejně jako on… Proboha!
„Vy jste volal policii?“
Přikývl.

„Nepokoušejte se utéct! Chytil bych vás. Jsem totiž ve službě.“ Ukázal mi odznak a Verunka zbystřila. Kromě jiného totiž chtěla být i policistkou. Objala majitele odznaku kolem nohou a zvedla k němu svoji uplakanou, andělskou tvářičku.
„Vy jste policajt?“ Ten snaživý hoch přikývl. Verunka popotáhla a ukázala na mě.
„Když budete chtít, tak moje maminka o vás napíše. Moje maminka je novinářka.“
Pustila ho, a přitulila se ke mně. Políbila jsem ji. Ale to už se k nám po lesní cestě řítilo policejní auto, z něj vyskákali dva policajti a hnali se k nám.

„Tak to jsem zvědavá, jak z toho vybruslíte,“ ucedila jsem k našemu novému známému a on zrozpačitěl. Dopadlo to tak, že nejdřív jsem vysvětlovala já a pak vysvětloval on. Jeho kolegové měli co dělat, aby zachovali vážnou tvář. Nakonec nás naložili do auta a odvezli. Ale ne na stanici. Před náš dům.
A protože Verunka chce být policistkou, musel nám náš nový známý slíbit, že nás určitě přijde navštívit a bude jí o své práci vyprávět.
A řeknu vám, že mě vůbec nepřekvapilo, že náš nadporučík splnil svůj slib hned druhý den…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12