Když je muž moc hodný

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

ČERNOCH
„Tak si to užij a ne aby ses tam zamilovala! Potřebujeme tě tady!“
Náš ředitel mi pevně stiskl ruku a pak mě objal. A když několikrát za sebou zašeptal, děkuju ti, cítila jsem, že mám v očích slzy. Oba jsme věděli, že jsme za posledního půl roku dokázali nemožné.
Vinou jednoho z majitelů firmy jsme se dostali do dluhů, vláčeli nás po novinách, nechyběli jsme ve zprávách televize a v novinách se o nás psalo denně a vždy s tučnými titulky.

Hodně obchodních partnerů se k nám v prvních dnech otočilo zády. Věděla jsem dobře, kdo je za tím a štvalo mě, že kvůli jednomu zlodějskému hajzlovi přijdou desítky lidí o práci a partneři, naši zákazníci a všichni, kdo o nás četli nebo koukali na televizi či poslouchali rozhlas, si o naší firmě budou myslet, že jsme podvodníci.
A tak jsem vytáhla do boje.

Tvrdě, nesmlouvavě a na všechny strany jsem nás obhajovala, bojovala o každého zákazníka, vystoupila jsem v televizi i psala do novin, nebála se nikoho a ničeho a po týdnu mé tažení začalo mít smysl. Postupně se ke mně přidali i další, a protože naše nešťastná situace byla opravdu dílem jednoho nepoctivého a zákeřného člověka, brzy zvedla hlavu celá firma, naše jméno se začalo očišťovat a pravda začala konečně vylézat ven.

Před týdnem vzali toho hajzla do vazby, a jak to vypadá, z vazby se už nedostane a půjde rovnou sedět. A co je důležité, podařilo se zastavit jeho majetek a konta.
A teď mi ředitel na letišti naposledy zamával. Koukala jsem za ním, jak se valí v kožíšku, s beranicí a se šálou kolem krku k východu a otřásla se zimou, když jsem si představila, jak promrzne, než se dostane ke svému autu.
To já…

Koukla jsem na svoje džíny a na koženou bundu, pod kterou jsem měla svetřík a slastně jsem se usmála. To já budu za tři hodiny v nádherně teplém Maroku!

Když se letadlo zvedlo z Ruzyně a vzneslo se nad Prahu, věděla jsem, až se za měsíc vrátím, že tady bude po nejhorších mrazech. Přiletím na konci března, opálená a odpočatá, spokojená…
Nedělej si iluze, Ingrid! Nebude všechno růžové! Přiletíš a budeš zase sama! Tak, jako jsi sama už dva roky!

Neodháněla jsem od sebe kritické hlasy, které to se mnou myslely dobře. Rozešla jsem se před dvěma lety s mužem, který na mě ušil boudu, dostal ze mě značnou sumu peněz a zmizel. Kdyby zmizel sám, řekla bych si, byl to zloděj. Ale on zmizel i s milenkou, kterou mi půl roku představoval jako svoji sestru, u které bydlí v podnájmu!

Když jsem se z toho vzpamatovala, řekla jsem si, že už nikdy nikomu nenaletím! Nejradši bych si vzala našeho ředitele! Co na tom, že je o dvacet centimetrů menší, je tlustý a je mu padesát. Podvodník to určitě není! Je rozvedený. Děti má velké.
Možná, že mu dám naději, až se vrátím… Možná.

Kolem mě se ozvaly nadšené výkřiky. Podívala jsem se z okénka letadla. Už jsme byli nad Marokem! Byla to nádhera! Odletěli jsme z mrazu a teď se vznášíme nad pohádkou!

Zdi do čtverců nebo obdélníků ohraničovaly domy Marokánců. Kolem nich byly pravidelné řady stromů. Později jsem se dozvěděla, že to jsou olivovníky. Do načervenalých kopců naplno zářilo slunce.
Jako obrázek naivního malíře, který má rád všechny odstíny červené a zelené!

Přistáváme v Agadiru a já si posouvám hodinky o hodinu dozadu. Když jsem vystoupila z letadla, marocká vlajka se sice třepotala ve větru, ale já měla pocit, že jsem v sauně! Svetřík a džíny se mi okamžitě přilepily na tělo a já zatoužila po klimatizovaném autobusu a koupeli ve vaně…

Cesta z letiště trvala asi půl hodiny. Na silnici se vešlo všechno! Motorky, kola, osobní auta, vznešeně kráčející dromedár, ale i chodci, vozík tažený koněm, nákladní auta. A všude nádherné palmy! Pomerančovníky, obalené plody! Velké kaktusy!

Kolem silnice se objevují postavy, zahalené v dlouhé, volné pláště. Postávají ve stínu, sedí, leží, pospíchají ulicí, debatují. Přehrabují se v odpadcích u silnice, stojí před malými obchůdky, které vypadají jako garáže, vystupují z polorozpadlých domů.

Agadir byl v roce 1960 zničený zemětřesením a cestou z letiště je to znát ještě teď, po
více jak čtyřiceti letech. Ale to už se blížíme k bílému, modernímu městu, které je střediskem turistů, s jemným pískem na osmikilometrové pláži, s průzračnými vlnami- přesně jak to nabízí cestovní kanceláře!
Když jsem za chvíli v hotelu SHERATON vyšla ze svého pokoje v šestém poschodí na balkon, vykoupaná, v lehkém županu a v ruce sklenici vychlazené minerálky, byla jsem spokojená.

Zaposlouchala jsem se do zvuků pode mnou. O kus dál byla sice silnice, ale auta tady nahoře skoro nebyla slyšet. Hotel byl stavěný tak, že každý balkon měl své soukromí. Koukala jsem na bazén a na hotelovou zahradu pod sebou a všimla si, že kousek od mého pokoje jsou železné bezpečnostní schody. Můžu být tedy klidná opravdu po všech stránkách!

A pak jsem ho konečně zaslechla! Atlantský oceán! Vlny se opíraly do pláže a jejich zakusování bylo slyšet až sem. Lidé se koupali a byli vidět prodejci ověšení zbožím, jak pochodují po pláži od jednoho potencionálního zákazníka ke druhému!

A za další hodinku jsem tam ležela i já a s úsměvem od sebe ty neodbytné mladé kluky odháněla…
„Promiňte, madam. Nechci vás obtěžovat, ale měla byste si lehnout tamhle! Tam ti kluci nesmí.“
Perfektní angličtina mě zvedla z rohože, na které jsem se na chvíli uvelebila, než mě zase vyruší nějaký prodejce. Kousek ode mě stál vysoký černoch, zvědavě si mě prohlížel a ukazoval o kus dál za mě, kde za provazovými zábranami byla lehátka, na kterých leželi turisté. V klidu a nikým nerušeni.
Přikývla jsem. Má pravdu.

„Děkuju! Udělám to,“ odpověděla jsem stejně perfektní angličtinou a zvedla se. Pomohl mi sebrat věci a zeptal se, jestli mi je může odnést. Byl galantní, vypadal inteligentně a jeho oblečení bylo značkové. I batoh, který měl ležérně přehozený přes rameno, byl značkový. Na značky sice nedám, ale byl to cizinec a to se člověk chytá sebemenší identifikace.

Obsadila jsem jedno lehátko a on ukázal na vedlejší.
„Můžu? Nebude vám to vadit?“

Ne, nevadilo mi to. Na černochy jsem měla slabost odmalička. Už jako dítě jsem snila o tom, jak se vdávám, a můj ženich je nádherný černoch! A tenhle byl hezký, galantní a určitě to tady znal lépe než já. Využiju jeho znalostí, na tom není nic špatného…

Svlékl se do plavek, a když si šel za chvíli zaplavat, prohlédla jsem si jeho tělo. Byl nádherný! Dokonalý! Neviděla jsem ještě tak krásného chlapa! Znovu jsem si vzpomněla na svoji dětskou touhu. Aby ten, koho budu milovat, byl černoch…

Ale hned jsem se napomenula. Milá Ingrid, černého kluka si můžeš najít v Praze! Je jich tam habaděj a jsou to kluci, kteří tam žijí natrvalo! Nepotřebuješ se zamilovat do někoho, koho vůbec neznáš a v Maroku k tomu!

Když jsem si v tomhle udělala jasno a on se vrátil z vody, začali jsme si bezprostředně povídat. Moje i jeho angličtina byla dokonalá, a když mě za dvě hodiny doprovázel k hotelu, který se za pláží tyčil nad silnicí, věděla jsem o něm hodně.

Jeho rodiče mají v Agadiru prodejnu s koženým zbožím a on přijel na dovolenou. Má za sebou vysokou školu, je ekonom a odborník na mezinárodní vztahy týkající se ekonomiky a obchodu, a rozhoduje se, kde své znalosti uplatní. Několik nabídek prý má.

Ode mě se dozvěděl, že pracuju v Anglii, v cestovním ruchu a to, jestli jsem Angličanka, jsem nepopřela ani nepotvrdila. Mám před sebou měsíc a nebudu se na nikom vázat informacemi, odkud jsem a co dělám. To jsem se rozhodla už v letadle a dodržela jsem to.

„Nejlepší hotel,“ ukázal na SHERATON a já přikývla.
„Líbí se mi tam. Personál je perfektní. Je vidět, že si tady hostů váží!“
„Dnes už asi budete odpočívat. A co zítra? Půjdete na pláž, nebo byste měla zájem, abych vám trochu ukázal Agadir? Mohl bych vzít auto a můžeme si vyjet nahoru!“

Ukázal na kopec nad Agadirem. Táhl se přes něj obrovský nápis z velkých kamenů. Byla to tři slova, která jsem nedokázala úplně přesně přeložit. To první mi bylo jasné.

„Alláh…?“
Můj plážový přítel přikývl.
„Alláh. Vlast. Král.“

To už jsme stáli před recepcí. Koukali jsme na sebe a oba se usmívali. Nemysli si,
chlapečku, že budu snadná kořist. Líbíš se mi, hezky se mi s tebou povídá, ale nic víc nečekej.
Ale protože jsi místní, tak tě využiju, zvlášť když se mi nabízíš.

To říkal můj pohled a překvapilo mě, co mi pohledem odpovídal on.
Mohl bych mít ženských, kolik bych chtěl. Jsem dobrá partie. Ale nechci je. Líbíš se mi ty. A budu rád, když tě budu moct provést po svém městě. Nic víc, nic míň.

Tak jo, řekla jsem si a natáhla k němu ruku.
„Já jsem Ingrid.“
Pevně mi ji stiskl a představil se také.

„Robert. Ale přátelé mi říkají Robin.“
A pak jsme se domluvili, že na mě počká zítra kolem deváté na recepci. Co podnikneme, na tom se domluvíme zítra.
Po večeři jsem zašla k recepci. Recepční se na mě usmál a uklonil se.
„Prosím, madam?“
Požádala jsem ho, aby v žádném případě nikomu nesděloval, odkud jsem.
Zarazil se.

„Madam, co se týče našich hostů, jsme naprosto diskrétní…“
„Já vím. Ale přesto bych nerada, aby o mně někdo, koho neznám, získal jakékoli informace.“
Zdálo se mi, že znejistěl. Několikrát polkl a pak na mě upřel hnědé oči. Vypadal jako dítě, které něco provedlo. Usmála jsem se. Nemám ráda, když jsou přede mnou lidé nejistí, ať jsou to podřízení nebo zákazníci.

„Nějaký problém?“
„Madam… před hodinou se tady zastavil jeden pán. Znám jeho otce! Má kousek od hotelu obchod s koženými kabáty! Ten pán se na vás ptal a chtěl znát vaši národnost. Odmítl jsem mu to sdělit, ale…“
Bylo mi to jasné. Ten pán mu dal peníze. Úplatky kvetou na celém světě! Takže Robin ví, že jsem Češka. Ale pro jistotu jsem si to chtěla potvrdit.

„A co jste mu řekl?“
Recepční se hrdě napřímil.
„Madam, já mu řekl, že jste Švédka!“

Rozesmáli jsme se. Byli jsme spokojení oba. Mně vyhovovala švédská národnost a recepčnímu se úplatek také hodil! A jestli si Robin myslí, že jsem Švédka, je to jeho věc!

Když jsme se druhý den v devět hodin sešli, připadalo mi, že ho znám strašně dlouho! Mohlo za to moje noční snění! Celou noc se mi o něm zdálo a musím se přiznat, že moje sny nebyly tak úplně nevinné…
Navrhla jsem mu tykání a díky snové, láskyplné noci, jsem se neubránila i jistým, řekněme vstřícným pohledům a úsměvům. Robin ze mě moji náladu vycítil a můžu vám říct, že jsme ve vstřícných pohledech, úsměvech a posléze i dotycích, prožili nádherný den!

Nejdřív mě vyvezl nahoru na kopec, kde byla pevnost, které se říká kazba. Byl odtud nádherný rozhled po okolí- na hory i na oceán! A pak mě zavezl ke stromu, na kterém se pásly kozy! Stály na větvích a spokojeně se pásly. Vážně! Poprvé v životě jsem viděla kozy na stromě!

Vytáhla jsem kameru a hned u mě byl malý, špinavý kluk a natahoval ruku.
„Dirham! Dejte dirham!“ Chtěla jsem si kozy nejdřív natočit, co kdyby seskákaly na zem, ale kluk přitvrdil.
„Moje kozy! Vaše dirhamy!“
Robin se chechtal a dal klukovi nějaké drobné za mě.

„Nediv se, Ingrid! Je to jeho obživa!“
Nedivila jsem se. Už jsem si zvykla na zdejší žebráky, kteří ale nejsou neodbytní, jako například na některých místech v Praze. Jsou v pohodě, usmívají se, natáhnou ruku, a buď dostanou, nebo ne. Ale spíš chtějí peníze za něco. Chceš si mě vyfotografovat? Tak plať! Chceš si vyfotografovat mého dromedára nebo koně? Tak plať! Všude jich je plno. Matka s dítětem, chlap, který si cpe do úst hada, pouliční prodavači, chlapec s kůzletem. Zapózují a natáhnou ruku.

Pak jsme si došli na oběd a během něho mě Robin instruoval, jak se mám chovat při
nákupech.
„Ingrid, ve státním obchodě se nesmlouvá. Tam jsou ceny dané. Ale všude jinde
smlouvej! Čeká se to od tebe! Uvedená cena na výrobcích je maximální. Pokud budeš mít
zájem koupit, řekni poloviční cenu. Prodavač začne omdlévat a ty jdi pryč! Přivede tě zpátky a řekne cenu o něco nižší. Ty trvej na svém. A tak to bude pokračovat, až nakonec budete spokojení oba! A nos s sebou tužku a papír! Naši obchodníci rádi čárají na papír své a tvé ceny a škrtají a škrtají…“
Měl pravdu! Byla to nádherná hra a já smlouvání propadla! Robin se mému nadšení chechtal a pak najednou ukázal na luxusní obchod.

„To je mých rodičů.“ Chtěla jsem se tam jít podívat, ale zavrtěl hlavou.
„To tak! Aby sis myslela, že naháním zákazníky! Vezmu tě do jiného obchodu, kde mají totéž, co my!“
„Ale já si přece nemyslím, že jsi mě oslovil kvůli tomu, abys…“
„A proč jsem tě oslovil?“

Vzal mě lehce kolem ramen a přitáhl k sobě. Usmívali jsme se na sebe. Nechtělo se mi na něco si hrát. Nejsem v Praze. Jsem v Maroku. S černým klukem, se kterým je mi dobře.
„Proč myslíš, že jsem ti včera dovolila, abys mi pomohl s věcmi z pláže na lehátko?“
„Ze stejného důvodu, proč já ti to lehátko ukázal. Zajímala jsi mě hned, jak jsem tě uviděl.“
„Tys mě taky zajímal. Jsi krásný, chytrý kluk z Maroka.“
„A ty jsi nejkrásnější Švédka, jakou jsem kdy poznal!“

A tak začal nádherný měsíc přátelství a lásky blonďaté „Švédky“ s černým Marokáncem. Bylo to neuvěřitelně nádherné! Neviděla jsem na našem vztahu sebemenší chybu!
Když se začal blížit můj odlet, stáhla jsem se. Věděla jsem, že je nemyslitelné, abych žila jinde než v Česku. Nechtěla jsem na svém životě nic měnit. Prožila jsem tady lásku, kterou pravděpodobně už nikdy neprožiju, ale tím to končí.

Zajímavé bylo, že jsem něco podobného cítila i z Robina. Věděla jsem, že nikoho nemá, ale jako by i pro něj bylo nemyslitelné odejít se mnou do Anglie, kde jsem „pracovala“. A do Švédska, odkud jsem „pocházela“, už vůbec ne. A k čemu by bylo, kdybych mu řekla, odkud jsem doopravdy? Copak by něco věděl o nějaké České republice?

Dva dny před odletem jsme se šli projít na pláž. Šel přede mnou, já koukala na jeho postavu a najednou jsem cítila, jak mi v hrdle stoupá bolavý kus slz. Byla jsem zoufalá!
Já o něj nechci přijít!

To nešlo vydržet! Musela jsem něco říct! Ulevit si! Zastavila jsem se, a i když sprostá slova používám výjimečně, začala jsem do vln oceánu křičet jadrnou češtinou svoji bolest.
„Do prdele! Do prdele, kurva! Proč s ním nemůžu bejt pořád?! Do prdele!“
Robin se na mě překvapeně otočil.
„Do prdele? Kurva? Do prdele?“

Udiveně po mně opakoval česká slova a já pokračovala. V češtině jsem na něho vykřičela všechno, co ve mně bylo. Že ho miluju, že jsem vždycky chtěla milovat černého kluka, ale že jsem Češka a že od nás nemůžu odejít, ani nechci, protože tam mám rodiče a práci a přátelé a neuměla bych žít jinde, a on ani neví, kde nějaké Česko leží…

Koukal na mě, jako když mě vidí poprvé. Když jsem se vykřičela, objal mě. A pak jsem slyšela jeho hlas. Slyšela jsem jeho hlas! Slyšela jsem češtinu!
Robin mluvil česky!

„Ingrid! Holčičko moje! Já studoval u vás! Sedm let! Já jsem si vždycky chtěl vzít Češku a žít u vás! Já miluju Česko! Já miluju tebe!“

A tak jedno typické české zakletí pomohlo k tomu, že se na marocké pláži objímali dva až do nebe šťastní lidé…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12