Když se žena rozvede

Autor článku: Irena Fuchsová TCHÁN. Celá společnost se chechtala. Komu jinému, než Lence, mé manželce. Vyprávěla, že u nich na ústředně dělá jeden chlápek, co je na vozíku. A když jel z oběda, zastavil se na dvoře a koukal na dělníky, kteří tam něco svářeli. A oni mu říkali, ať tak do toho plamenu nečumí, že oslepne. Lenka šla kolem, slyšela to a mávla nad ním rukou.

„To nevadí, že oslepne! Von dělá na ústředně! Hlavně že nevohluchne!“
Myslím, že jsem se do ní zamiloval právě kvůli tomuhle jejímu humoru. Dokázala i sebetragičtější situaci zlehčit. Pravda je, že se jí to někdy nepodařilo a lidi se spíš naštvali, ale když jsme na to, co řekla, vzpomínali po čase, museli jsme se smát.
Měla prostě dar vtipnosti.

Jednou žertovala na účet naší kamarádky Jany, která přišla o práci. „Ani se nedivím, že ta tvoje firma zkrachovala, když tam dělají takoví lemplíci, jako jsi ty.“
Všichni jsme se tomu zasmáli, protože to nemyslela zle, chtěla jenom trochu odlehčit situaci a Janě pomoci, ale Jana za mnou za chvíli přišla a měla v očích slzy.
„Lenka je zlá.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Není! Proč? Že si udělala legraci? Kdyby se to týkalo někoho jiného, tak se zasměješ taky!“

Tentokrát zavrtěla hlavou Jana.
„Nezasměju. Já už Lenku pozoruju delší dobu. A že je zlá, to jsem si řekla ještě před tím, než jsem dostala padáka. Je zlá, Marku. I její matka byla taková. Moje máma ji znala a říkala, že ji neměl nikdo rád. Každého urážela a zesměšňovala. A Lenka je po ní.“
Nesouhlasil jsem s ní. Tchyni jsem měl rád. Opravdu měla podobný humor jako Lenka, ale určitě nebyla zlá. „Tehdy byla jiná doba a lidi brali všechno vážně! Ani se nedivím, že ji neměl nikdo rád, když říkala, co si myslela!“

Jana na mě koukala a pak si utřela slzy. „Jak myslíš. Ty máš Lenku rád a tak to nevidíš. Ale já jsem s ní skončila. Moc bych ti to přála taky.“
Nerozuměl jsem.
„Co bys mi přála?“
„Abys s ní skončil taky.“

Pak se rozloučila se všemi kromě Jany a odešla. Už jsme se vlastně nikdy společně nesešli. Dávala si pozor, aby nepřišla tam, kde byla i Lenka. Mrzelo mě to. Lenku jsem znal čtyři roky a z toho jsme byli dva roky manželé. Kdo by ji měl znát lépe, než já?
Na první pohled se sice mohlo někomu zdát, že je hubatá nebo sobecká, ale když bylo potřeba, vyklubala se z ní citlivá ženuška. Jako před půl rokem, když jsem si zlomil nohu. Všechno musela dělat sama a dělala to ráda. Nic mi nescházelo. Zanášela mě knihami, časopisy, jídlem. Zvala k nám přátelé, aby mi nebylo smutno.

Když mi konečně sundali sádru, šli jsme to oslavit do restaurace. Když nám přinesli aperitiv a Lenka se napila, slastně se protáhla.
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že je to za námi. Ale něco ti řeknu, Marečku, kdybys byl starý a něco tě postihlo natrvalo, tak bych se o tebe nestarala! Šoupla bych tě někam do ústavu! Není nic horšího, než starý nemohoucí chlap! Brr!“

Rozesmál jsem se.
„Takže mám štěstí, že jsem si zlomil nohu ve dvaceti šesti!“
„To si piš, že máš štěstí! Kdyby ti bylo sedmdesát, už bys jel někam do hospice! Já bych se o tebe nestarala, to tedy ne!“
„A to já zase jo! Já tě budu na rukách nosit, až budeš stará a nebudeš moct chodit!“
„To já vím! Proč myslíš, že jsem si tě vzala? Abych neskončila jako ty!“
A takhle jsme žertovali pořád. Myslím, že když se dva lidé umí smát stejné věci, je to důkaz, že k sobě patří. A my s Lenkou jsme do sebe zapadávali nejenom tím, že jsme se smáli stejným věcem, my do sebe zapadli ve všem. Ve všem! Byli jsme pro sebe stvoření bohem Srandy, jak Lenka často říkala.
Po Vánocích její otec onemocněl. Nemoc postupovala rychle. Nedalo se nic moc dělat. Lenka s matkou se snažily žertovat, ale když zjistily, že je otec skoro nevnímá a já se nesměju, přestaly. Lenku otcova nemoc trápila a raději k nim domů přestala chodit. A tak jsem tam místo ní chodil já. Pracoval jsem totiž kousek od nich a mohl jsem k nim zaskočit skoro každý den.

Jednou jsem tam přišel a otec vstal z křesla a celý šťastný šel ke mně. Zakopl na koberci a já ho jen tak tak zachytil. Všiml jsem si, že má rozbité pantofle a že se mu v nich špatně chodí. Než jsem odcházel, upozornil jsem na to tchyni.
„Máti, kupte otci nové pantofle. Tyhle jsou rozbité, mohl by upadnout.“
Přikývla, ale když jsem přišel druhý den, otec měl pořád ještě ty staré. Chápal jsem ji, měla toho dost, chodila do práce a tchán vyžadoval hodně péče a tak jsem jí už nic neřekl, v předsíni jsem se podíval, jaké má tchán číslo bot a koupil jsem mu pohodlné pantofle, které se mu budou dobře obouvat.

Druhý den jsem mu je přinesl.
„Jsi hodný, Marku. Děkuju.“ Tchán se na mě vděčně díval a já měl co dělat, abych se nerozbrečel. Měl jsem ho rád. Nikdy toho moc nenamluvil, tchyně stačila mluvit za oba, ale byl to hodný člověk a věděl jsem, že mě má rád také. Když přišla tchyně a všimla si nových pantoflů, nechápavě se na mě podívala. Mávl jsem rukou.
„Měl jsem čas, tak jsem je koupil. Otec by mohl upadnout a něco si udělat.“ Chtěla mi je zaplatit, ale nic jsem si nevzal.

Když jsem přišel domů, Lenka se do mě hned ve dveřích pustila.
„Proč utrácíš? Víš, že šetříme na dovolenou a ty kupuješ tátovi pantofle!“
Došlo mi, že jí tchyně volala a zasmál jsem.
„Maminka žalovala? Prosím tě, já vím, že nemá čas, tak jsem ty pantofle koupil já. Dotklo se jí to, že ti hned volala?“
„Co by se jí mělo dotknout? Mámy i mě se dotklo, že zbytečně utrácíš!“
„Leni, ty pantofle nebyly zase tak drahé…“

Zamračila se.
„Marku, ty vůbec nechápeš, o co jde! Nemám ráda zbytečné výdaje! A ty pantofle jsou zbytečný výdaj!“
„Lenko, otec měl ty staré rozbité, a když jsem tam byl, tak málem upadl! Proto jsem mu koupil nové! Aby neupadl!“
„No a co? Stejně brzy umře, tak proč by mělo vadit, že upadne!“ Šla do kuchyně a kroutila hlavou. „Tak my škudlíme každou korunu a on takhle vyhodí peníze…“
Zůstal jsem stát v předsíni a ničemu jsem nerozuměl. Mám se zasmát? Myslela to
Lenka jako fór? Je to její černý humor, který mám tak rád? Do smíchu mi moc nebylo. Asi jsem nepochopil, jak to myslela, napadlo mě a najednou, nevím proč, jsem si vzpomněl na plačící Janu.
Ale Lenka to přece nemyslela zle! Jak to vlastně řekla? Stejně brzy umře, tak proč by mělo vadit, že upadne? No, ano. Řekla to tak. Je to strašně kruté. Ale myslela to určitě jinak. Jenom se jí to nepovedlo říct jinak. Zahnal jsem z myšlenek Janu a šel za Lenkou do kuchyně.

Podívala se na mě od sporáku, kde chystala večeři.
„Marečku, proč myslíš, že mu máma ty pantofle nekoupila?“
„Protože nemá čas zajít do obuvi, vždyť jsem ti to už říkal.“
Už jsem nechtěl o pantoflích mluvit, už jsem nechtěl nic slyšet. Ale měl jsem podivné tušení, že Lenka bude mluvit dál a něco se stane. A Lenka opravdu pokračovala.
„Ne, ne! Nekoupila mu je, protože nemá čas! Nekoupila mu je, protože je to zbytečné! Rozčilovala se do telefonu stejně, jako se teď rozčiluju já! Zbytečná investice! Chápeš to už konečně?“
Začala vyndávat talíře a já odešel do předsíně. Vytáhl jsem ze skříně svůj batoh a naskládal do něho pár svých věcí. Netrvalo mi to dlouho.

Když mě Lenka zavolala, že je jídlo na stole, postavil jsem batoh ke dveřím a šel jsem do kuchyně. Možná, že jsem ještě trošinku doufal, že řekne něco, co… že řekne něco, nevím co, a já ty věci z batohu zase vyndám.
Na stole byly připravené talíře, kouřilo se z nich a Lenka už seděla na svém místě. S úsměvem se na mě podívala.
„Už jsi to, Marečku, konečně pochopil? Stejně brzy umře! Tak na co nové pantofle?“
Vstal jsem od stolu, v předsíni si vzal batoh a pak jsem za sebou naposledy zaklapl dveře našeho bytu.

Kniha Ireny Fuchsové, KDYŽ SE ŽENA ROZVEDE, vyšla v roce 2003.
Vše o autorce se dozvíte na www.kdyz.cz.