Prodáme to – 4.část

Autor článku: Eva Haltufová Když dorazí domů, je celý bledý a třesou se mu ruce. Rychle se opláchne, převlékne a mažeme do špitálu. Asi hodinu a půl čekáme, než se nás někdo ujme. Pak následuje série vyšetření, rentgen a po dalším dlouhém čekání se potvrzuje moje diagnóza. Je to vážně prasklá achilovka. Mirek se už nesmí na nohu ani postavit, vyfasujeme vozík a já ho vezu přes celý areál na ortopedii.

Tam si ho po dalším martýriu prohlídek nechají a na ráno plánují operaci. Je mi ho líto, když ho vidím tak bezmocného na nemocničním lůžku. “Paní, nebuďte smutná, na to se neumírá“, chlácholí mě mladý doktor. „Ale to víte, achilova šlacha se rychle opotřebovává, je to i vlivem stáří“, vysvětluje mi a zkoumavě si mě prohlíží, co já na to. “Manžel sportoval?“, zeptá se ještě. „Ne, manžel stavěl“, odpovídám, „a asi dostavěl, protože to prodáme“. Snad se mi to jen zdálo, že se na mě ten mladíček nechápavě a zároveň soucitně zadíval. „Copak pětapadesátka je nějaké stáří?“, pomyslím si. „Je potřeba vykopat tu díru pro komín, tu jsem dnes nestihl, zařiď to nějak,“ úkoluje mě ještě Míra.

A tak zařizuji. Vezmu plán a kámoše co má zrovna čas a jedeme na zahradu. V plánech číst vůbec neumím, Pavel se tváří že on jo a za chvíli má základ hotový. Mezitím ještě volám Mírovi a ten mi potvrzuje, že za chvíli jde na sál. Jsem pěkně nervózní a zjišťuji, že o něho mám nevýslovný strach. Hotové dílo ještě vyfotím, abych svůj splněný úkol zdokumentovala a kvečeru vyrážím do nemocnice. Pohled na mého muže mě pobavil. Rozvaluje se na posteli, na břiše notebook, nohu v sádře až po zadek, u postele nezbytné berle a všude okolo sebe kabely. Je evidentně rád, že má operaci za sebou a notebook před sebou. Zrovna zpracovává něco pro zaměstnavatele. Ukazuji mu fotografii, kde se skví základ pro komín, pyšná na to, jak úžasně jsem to zorganizovala. Ale místo pochvaly vidím jen jeho pochybovačný výraz: „Ta díra je nějak blbě“. Okamžitě vyhledá v počítači plánek a téměř se stejnou rychlostí volá Pavlovi. Dohodnou se, že je opravdu špatně a musí se to předělat.

Mirkova první cesta z nemocnice vede, kam jinam, než na stavbu. Sice se nemůže se svojí, sádrou znehybněnou, nohou nasoukat do auta, ale nakonec se to po větším úsilí podaří. Dobelhá se o berlích k budoucí základové desce a bezradně si obhlíží rozdělanou práci. „Nedá se nic dělat, brzy bude zima, zalijeme ještě tu desku a pro letošek to zabalíme,“ zní jeho verdikt. A jak rozhodl, tak se udělalo. Kamarádi rozhrnují kubíky betonu a můj muž jen bezmocně posedává v křesle, z kterého vše řídí, čímž všem připomíná jistého pana Lorence. Zbytek roku dochází na rehabilitace a o vánocích v nové chatě si můžeme nechat jen zdát. Mezitím mu zjistili zvýšenou hladinu cukru v krvi a vyšší tlak. A já že mám návaly jsem si zjistila sama. Přesto zase na jaře pokračujeme. Na zahradě se kupí materiál všeho druhu a doma se kupí složenky. A to nejen za stavební materiál. Z poměrně úhledné zahrady se postupně stává tankodrom. Radost z toho má jen náš vnouček, který přes ty výmoly a hromady hlíny a jílu neúnavně přejíždí vyklápěcí oranžovou Tatrou, kterou podědil po našem, již dávno dospělém, synovi. Je s podivem, kolik toho to auto ještě vydrží.

Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy syn byl ještě malý a drandil s ním, mladší ségru na korbě. Kde jsou ty časy! V tu chvíli si uvědomuji, že už nám vážně není dvacet a jestli má cenu ztrácet drahocenný čas budováním nějaké chaty. Vždyť mám tolik jiných zájmů a babičkovské povinnosti také nechci zanedbávat. Malému se ale stavění hrozně líbí, jeho nejoblíbenější pohádkou se stává reklamní CD Stavíme z Ytongu a tím pádem jsem na chvíli ušetřena čtení pohádek na dobrou noc. Zděšeně pozoruji, jak se naše konto tenčí. A to kromě základové desky a obrovské díry v zemi na septik není nikde nic moc vidět. Silně mě to znepokojuje. A tak šetřím jak jen to jde. Na jídle, na oblečení, na všem. Obchody míjím obloukem, katalogy cestovek házím rovnou do koše. A kladu si otázku, zda naše rozhodnutí bylo správné. Do toho se mi svěří synek, že má průšvih jak vrata, nezaplatil pokutu na dopravním podniku a tudíž mu tam vznikl dluh a taky mu nějak nezbývá na nájem. Maminka pomůže, jak jinak a to ještě tak šikovně, aby tatík nevěděl a zbytečně se neznepokojoval. Na důkaz díků nám syn aspoň občas přijede na pomoc, ale vidím na něm, že na stavbu tzv. svépomocí má svůj vyhraněný názor. A nemá ani čas ani chuť. U dcery a zetě je to obdobné, ale když vidím jejich pracovní vytížení, ani se nedivím.

Oni by chatu všichni chtěli, ale ne stavět. „Je mi to zapotřebí?“, říkám si a dál natírám palubky jak zběsilá. Záda mě bolí od hlavy až k patám, ale zatínám zuby a pokračuji, až je celá ta kupa natřená. Třikrát. „Pojď ke mně, ty moje šikulko“, přitahuje si mě můj muž k sobě. Mám pocit, že ve vytahaných teplácích, staré kostkované košili a rozšmajdaných, barvou pocákaných teniskách ho přitahuji více než v lehké noční košilce. Buď je úchyl, nebo mi jen pochlebuje, aby nepřišel o tak levnou pracovní sílu. Jemně ho odstrčím, na žádné intimnosti nemám náladu. Na něho není taky zrovna radostný pohled. Na sobě má špinavé montérky, zablácené boty, je celý zpocený a pomóc, začíná povážlivě plešatět. Představa, že bych se s ním s ním právě teď a tady milovala, není vůbec lákavá. S nostalgií vzpomínám na naši starou odpudivou boudu a vyčítám si, že ji možná stačilo jen uklidit. Nebo prodat. Místo manžela potají objímám modřín a prosím ho o dodání energie a síly. Asi to dělám blbě, protože večer padám únavou a ráno se pomalu nemůžu ani hnout.

Do konce dalšího roku je hotová hrubá stavba včetně střechy, vybetonované podlahy a vyštukované zdi. Udělali jsme pokrok, což o to, ale co všechno je ještě před námi! Sedíme na rozkládacích plastových židlích v naší budoucí miniložničce a popíjíme kávu z termosky. „Je tady krásně“, pochvaluje si můj muž a dívá se z okna na zasněženou zahradu. Vločky se tiše snáší k zemi, všude je klid a mír. „Už se těším až tady budeme trávit vánoce“, zasnil se. Já mám obavy, že když budeme stavět tímto tempem, nebudeme je tady trávit nikdy. Sice to jde, ale na můj vkus příliš pomalu. Rozhlížím se okolo a to co vidím, ve mně vyvolává pocit beznaděje. Skláním se před všemi, kteří si kdy sami postavili dům. „Vždyť už je to skoro hotové“, uklidňuje mě můj muž. Stačí dodělat stropy, položit dlažbu na podlahy a vyjmenuje ještě asi tisíc věcí, které se musí dodělat. Zjišťuji, že pod slovem hotovo si oba představujeme něco úplně jiného. Vyjdeme ven před naši rozestavěnou chatičku pod modřínem, tiskneme se k sobě a vypouštíme k nebi lampion štěstí, na který jsme si oba napsali svoje přání.

Autor: Eva Haltufová, Foto: Internet