Důchodce a duchovní život – Tygřice

Autor článku: František Benda Přímé návody na zařazení duchovních cvičení do běžného života nebývají příliš populární. Tzv. po-lopatismus je sice někdy dokonce vítán, ne vždy se ale setkává s úspěchem. Dokonce se někdy stává, že i přímý, zcela jasný návod naráží na jakési těžko zdůvodnitelné nepochopení – prostě nezabere.

To je fakt známý už velice dávno. Závěr známého postupu „potkat – porozumět – pochopit – prožít“ se jaksi nikdy moc nepovedl. Lidová moudrost proto sáhla k pohádkám, legendám, příběhům i k všelikému pábení. To – při správné volbě slov, kterou mnozí bryskně ovládají – jednak lahodí oku a hladí po duši, jednak má schopnost vnést přímo do mysli slovně těžko vyjádřitelný, i když samozřejmý poznatek z etiky anebo duchovního myšlení.

Vypravěči se odjakživa těšili velké popularitě a mnozí na této činnosti založili i svou existenci. Ně-kolik jich dokonce vstoupilo do dějin. Nemá moc smyslu hořekovat nad tím, že tento žánr pomalu upadá v zapomenutí, neboť moderní technika sdělování mu příliš nepřeje. Slovo slyšené se mění na slovo v dvojkové soustavě, a to již není ani zdaleka ono. Chybí zde lidské podání.

Zcela ztracená ta věc ovšem naštěstí není. Zájem o tištěné a mluvené slovo neutuchá zcela. Tu a tam přežívají ostrůvky zájemců, kteří v nich nalézají útěchu, potěšení a hlavně i poučení uprostřed klávesnic a monitorů.
Některé příběhy, jimi podávané, jsou prosté a jednoznačné, jiné potřebují vysvětlení. Dochovalo se dokonce mnoho spisů, které jsou při prvním čtení natolik těžko pochopitelné, že potřebují vysvětlující komentáře. Rozsah těchto vysvětlivek někdy paradoxně přesahuje rozsah základního spisu. Ty se ale pro populární publicistiku sotva hodí.

Obtížnost pochopení není zapříčiněna ani tak tím, že autor se jinak ani vyjádřit neumí, nebo že by snad cosi zatajoval, jako tím, že v dávných dobách bylo pramenů pomálu, takže zájemci se je museli učit nazpaměť. Proto se slovy šetřilo, proto ta stručnost. Dokonce prý platilo, že autor by raději obětoval ži-vot svého syna, než by přidal do psaného textu zbytečné slovo.

Stručnost také nabádá k tomu, aby čtenář o předkládaném textu trochu přemýšlel. Tím spíš se pak skrytá myšlenka snadněji zjeví. K čemu pak zdlouhavé vysvětlování, když je možno hlavní myšlenku pochopit vlastními silami? To je přece cennější.

To vše se týká i následujícího příběhu o tygřici a samurajovi. Už z názvu vyplývá, že se bude jednat o japonské prostředí a tedy i o prostředí buddhismu. Podobné příběhy ale mívají záběr širší, takže výsledný závěr lze praktikovat kdekoli, v libovolném prostředí.

Tento příběh je v buddhistické literatuře dost oblíbený, takže se – navzdory jeho malé pravděpodob-nosti (což je ale u tohoto žánru zcela běžné) – občas objevuje v různém kontextu i jinde.
O čem vlastně pojednává?

Jistý soucitný samuraj se na své cestě hlubokým lesem střetl s tygřicí a jejími mláďaty. S lítostí si všiml, že matka je natolik vyhládlá a bez sil, že není schopna svá mláďata nakrmit, takže jim všem hrozí neodkladná smrt hladem. Tím méně se mohla vrhnout na něj, aby ho zahubila.

Jat nesmírným soucitem, odřízl si podle pověsti masitou část svého lýtka a předhodil ji tygřici. To ji i její mláďata zachránilo. Posílená matka mohla malé tygříky nakrmit a podle některých verzí zabila vzápětí dokonce i samotného samuraje.

Proč sahají bajky k někdy až nesmyslným a zcela nepravděpodobným příběhům? Realistické myšlení nemůže s něčím podobným nikterak souhlasit. Tak tlusté lýtko, aby stačilo tygřici na posílení, samuraj jistě neměl, tím spíš aby získala dost sil na usmrcení jeho samého.

Odkud tedy takováto popularita?
Zřejmě je obsažena v příměru.

Samuraj je zde představitelem tělesné, hmotné části lidské osobnosti, kdežto hladová tygřice před-stavuje duchovní podstatu člověka. Ta je také vlastně bezmocná, bez možnosti zasáhnout do lidského života bez cizího přispění. Teprve tehdy, když se mysl oddaného žáka odhodlá věnovat jí část své tělesnosti, tj. něco pozornosti, času a energie, může obživnout. Čili odklonit se od vše pronikající reality a ponořit se poněkud hlouběji do smyslu veškerého prožívání. Pak není nesmyslný ani onen závěr, kdy tygřice samuraje usmrtí – zkušenost přece ukazuje na dostatečný počet případů, kdy duchovnost převládla nad tělesností a ovládla celý další život oddaného věřícího.
A co jsme ochotni obětovat my?

Autor: František Benda, Foto: Internet