Důchodce a duchovní život – Somatizace 1

Autor článku: František Benda Somatizace se nazývá stav, kdy neúměrné psychické napětí se přenáší do tělesné oblasti. Pacient pak vykazuje příznaky některé nemoci, i když lékařské vyšetření nic takového nepotvrzuje. Pacient ale nic nepředstírá – on skutečně trpí.

Příznaky mohou být nejrůznějšího druhu. Klasickým případem je když žárlivá manželka nechce večer pustit manžela na sraz kamarádů. Jestliže on na svém úmyslu trvá, manželka se roznemůže někdy natolik, že je nutno přivolat první pomoc. Za těchto okolností už manžel samozřejmě odejít nemůže, takže cíle bylo dosaženo – ovšem za cenu nepříjemné oběti. Manželka samozřejmě nic nenastrojila úmyslně – prostě se jí to stalo.

Ne vždy má ale podobná situace tak drastický průběh. Mnohem jednodušší příznaky zažil během svého života určitě každý. Stačí, aby se naše poklidná situace jenom trochu rozkolísala, a už je to tady: pocení rukou nebo celého těla, zčervenání tváře, ztěžklé nohy, koktání, žaludeční potíže a podobně. Jsou známy i závěry přímo katastrofické jak z nenadálé radosti, tak ze zvěsti o drtivé pohromě.

Neméně nepříjemné následky má somatizace plíživá. Nedostavuje se jako důsledek jediné nárazové situace, ale pomalu se hromadí, jakoby po kapkách, a zapříčiňuje řadu tělesných potíží. Vzniká z neuspokojivých vztahů v zaměstnání, z partnerských rozmíšek, neúspěchů v práci nebo ve studiu – každý by jich dokázal ve svém životě vyhledat celou řadu. Nejsou to problémy, které by vyžadovaly okamžité nebo radikální řešení; postižený si je mnohdy ani nemusí cele uvědomit. Pomalu ale otravují mysl a vytvářejí neuspokojivou náladu. Že se postupně somatizují, je pak nabíledni.
Není tedy divu, že postihují ty, kteří jsou nějak enormně zaměstnáni, jmenovitě intelektuálně. Spokojený řemeslník nebo sedlák zpravidla nic podobného nezná. Také mniši a vůbec lidé duchovního zaměření se dost často dožívají vysokého věku. Jejich bezproblémový život se tak zasluhuje o minimum somatizace, a také – pokud se nejedná o askety – o jejich tělesné rozměry.

Jejich často blahobytný zjev nepochází ani tak z usedavého způsobu života jako z toho, že si vědí rady se svými starostmi.
Problém nastane, když někdo takto postižný žádá o pomoc. To pak už není otázka medikamentů, ale celého životního přístupu.

Ve staré pohádce se lišce, dočasné vychovávané v hájovně, velice líbilo, jak hajná, když se smrklo, zašmátrala po zdi, načež se na stropě rozsvítila krásná světelná koule.

Když pak po svém útěku podobnou kouli našla kdesi na smetišti, s velkou slávou si ji zanesla do své nory a netrpělivě čekala na večer. Jakmile se zešeřilo, šmátrala po zdi – a ono nic. Nevěděla, chuděrka malá, že se světelná koule nerozzáří ani sama od sebe, ani na nějaký jednoduchý povel. Je k ní nutno zavčas přivést vedení, které je běžným zrakům skryto, a to zase musí vést ke zdroji energie, který – je-li vedení v pořádku – už vše ostatní zařídí. Bez toho ani ťuk.

Takže k ničemu jsou všechny modlitby, mantry a všeliká zaříkávání, pokud nejsou založeny na někdy dříve položené cestě, která může přivést ke kýženému výsledku. Rovněž tak pacient, který se po dlouhou dobu zabýval pouze světskými záležitostmi, nemůže očekávat, že někdo ho nějakým podivuhodným zákrokem problémů zbaví.

Situace ovšem není beznadějná. Řešení pak není ve zvýšení dávek toho, co k neutěšenému stavu přivedlo. Pomoc se nabízí v pokorném návratu k primitivní technologii přivést k vlastní světelné kouli, kterou bezesporu každý ve své moci má, něco ze životodárné energie, která už leccos dokáže zařídit sama.

Znamená to snižovat stresující dávky, nelpět na výsledcích práce, zpomalit spěch. Vždyť ke štěstí dost často stačí velice málo.

Autor: František Benda, Foto: Internet