Důchodce a duchovní život – Somatizace 2

Autor článku: František Benda Chce-li se někdo vyhnout somatizaci svých současných tíživých psychických problémů, neznamená to naprosto, že by musel všechno opustit, odejít z veřejného života a uchýlit se do asketického zátiší některé poustevny. Tam by měl zajisté klid, ale není jisté, jestli by si své problémy nepřinesl s sebou.

Historie se netají s tím, že svatá Terezie z Ávily zřejmě ovládala techniku kontemplace, a přesto dokázala reformovat svůj řád a také vymohla na tehdejších zajisté ne právě vzdělaných mocipánech obhroublých způsobů založení řady klášterů a humanitárních zařízení. Také Indie má svůj světlý vzor. Král Džánaka, oddaný jógickému učení, vládl dlouho a moudře. Jeho výroky jsou dodnes citovány.

Vyskytne-li se v životě nějaký problém, je samozřejmě nejjednodušší, je-li jej možno tzv. zamést pod koberec. Pak prostě přestane existovat a není se o čem bavit. Ne vždy si to ale můžeme snadno dovolit. Osvědčená rada „Kdo uteče, ten vyhraje“ je dost často nepoužitelná. I kdyby se nakrásně někdo rozhodl všeho nechat a do oné pomyslné poustevny se uchýlit, rozpracované dílo je nutno dokončit, což by jej mohlo ještě nepříjemně pošramotit. Ostatně vývoj spočívá v tom, že se problémy řeší, ne že se od nich prchá. O životě trosečníka na neobydleném ostrově, který je mnoha strastí, jež zužují náš svět, ušetřen, se sice hezky čte, ale měnit by s ním chtěl asi jen málokdo.

Co tedy poradit přetíženým manažerům a ekonomickým kormidelníkům, kteří hledají východ z nouze? Ty rady jsou známé již od pradávna, jen jejich přijetí se jaksi nedaří.

Současné problémy, které je nutno řešit, jsou bezesporu složité, a kdo je do nich vtažen, nemá zdánlivě úniku. Je to jako život v blízkosti rotujících ozubených kol. Zachytí ti cípek rukávu a hned přijdeš o celou ruku. Rozdíl je pouze v tom, že kola se točí neustále, kdežto světské problémy mají většinou nějaká vyústění, nějaká konečná řešení. Jako by se nám podařilo ona kola na chvíli zastavit alespoň natolik, že zachráníme, co se ještě zachránit dá.

O to je možno se opřít. Východní filosofie, v podobných problémech již dávno zběhlá, doporučuje např. zavést funkci tzv. Tichého svědka (sanskrtsky Sakšin). Náplní jeho práce je „být tichým pozorovatelem, nezúčastněně sledujícím události, které vznikají a zanikají na jednotlivých úrovních“.

Pozornost je třeba věnovat slovu „nezúčastněně“. To znamená bez připuštění vlastních emocí. Svědek nezasahuje: nebrzdí, nepopohání, nehořekuje ani se neraduje, nevyčítá ani nevaruje – pouze přihlíží. A co sleduje? No přece vlastní myšlenky a nenápadně upozorňuje, kam by asi tak mohly vést.

Současně s jeho inaugurací se doporučuje „nepracovat pro ovoce činů“. Kdo to ale dokáže, pracovat bez nároku na odměnu? Je to vůbec možné? A je to snad i opravdu žádoucí? Moudří zde varují před trojicí nepřátel. V Indii jim říkali „žena, zlato a moc“. Dnes to spíš rozšiřujeme na tělesné požitky, hmotné a finanční zajištění a na kariéru. To jsou ona svištící ozubená kola, která na jedné straně vykonávají zajisté prospěšnou práci, na druhé straně však smrtelně ohrožují jak konstruktéra, tak strojníka.

Vše je otázkou uvážené volby. Ženy, zlato a moc zajisté lákají náručí plnou požitků. Ale i zlatá mince má svůj rub – jakmile se jednou utratí, prázdná kapsa po ní se nikterak neliší od prázdné kapsy žebráka.

Každá mašinka se jednou porouchá – a hledej pak opraváře. Než přijde, jsme na tom hůře, než dokud jsme ji neměli. Tehdy jsme se bez ní docela dobře obešli, kdežto teď tu stojíme s prázdnýma rukama a bezradní.

To všechno sleduje tento svědek jako divadlo, na které dostal volnou vstupenku s podmínkou, že bude pouze přihlížet. Trochu to připomíná ono staré „Život je komedií pro toho, kdo myslí, a tragédií pro toho, kdo cítí“. Pokud trváme na prožívání svých citů, neboť bez nich si život představit nedokážeme, musíme za ně zaplatit nezbytnou daň v podobě smutku v případě neúspěchu. Prý se ale pouze domníváme, že je prožívat musíme. Tvrdí se dokonce, že jestliže se jich zbavíme (nebo je alespoň pokud možno omezíme), objevíme na nových událostech zcela nový, překvapivě příznivý rozměr.

Na dvou židlích jak známo současně sedět nelze. Tento příměr ovšem postrádá možnost umírněnosti. Zkušenost učí, že rozkoše a přání jsou neukojitelná. Vždy se touží ještě po něčem navíc, po pokračování. Nepřestane-li se ale když je hra nejlepší (jak radí zase jiné přísloví), může se dojít až k perverzím nebo za hranice zákona. A také přijde k moci somatizace. Ale to už je pak docela jiná písnička.

Buddhovi, zastánci střední cesty, se připisuje výrok: „Nezapalujte ohně, nepopálíte se. Nevyhledávejte lásku, nebudete zklamáni“. Žít zcela bez lásky jak známo žít nelze. Stejně tak i bez ohně. Což ale musí oheň pouze pálit a ničit? Je přece dobrým sluhou, pokud se nestane pánem. A stejně tak i láska. Není přece žádnou novinkou jaká že kouzla dokážeme provádět s mírným, kontrolovaným plamenem. I nejjednodušší věci pak mohou vypadat jako zázrak, vydobytý na přírodě. Třeba taková bramboračka…

Autor: František Benda, Foto: Internet