Důchodce a duchovní život – Somatizace 3

Autor článku: František Benda Není divu, že se o somatizaci mluví stále častěji. Jde vlastně o příznak doby. Vývoj vědy a techniky pokračuje příliš rychle, než aby se mu lidská psychika dokázala přizpůsobit. Ta za ním pouze zvolna pokulhává.

Než pochopíme funkci nového přístroje a přizpůsobíme se mu, již jsou na trhu dva-tři nové typy, výkonnější, praktičtější a také složitější. Pro starší generace se tak stává svět stále méně pochopitelný.

Prudký rozvoj kdečeho se příliš neohlíží na etiku a duchovnost. To jsou pojmy pro něj natolik nesourodé, že jej nemohou v žádném směru ovlivnit. S otevřením nových obzorů ale současně vznikají nové druhy zdravotních problémů těch, kteří se nedokáží přizpůsobit. Necitlivě bezohledné psychosociální a ekologické prohřešky si vyberou svou daň tam, kde je všeobecně srozumitelná – v somatických potížích.

Dlouhodobě se opakující neuspokojivý a depresivní vztah, ať ve vlastní rodině nebo v širším společenství pozvolna oslabuje imunitní systém. Odnese to pak nejslabší článek řetězu – a těch je ve složité tělesné soustavě hned celá řada. Zvlášť nebezpečné jsou ambivalentní vztahy, ze kterých v podstatě není východisko. Toužíme po nich a současně je nenávidíme. Do nějakých radikálních řešení, která by nás jich zbavila, se nikomu nechce. Východiskem se pak může stát i ona pověstná poslední kapka, která zvrátí celý dosavadní systém. A pak to najednou jde, jakkoli je to někdy krok z bláta do louže.
V minulosti byl společenský život prosycen náboženstvím, které etické požadavky nepřehlíželo. Naopak – podporovalo mnohé hromadné akce, spojené s pestrostí, hudbou, veselím a veřejnými projevy. Dnes se nám tyto vzpomínky zdají primitivní a úsměvné – kde si ale v současných dnech dušička odpočine? Na diskotéce v hluku a atacích barevných reflektorů? Při televizi, přeplněné násilím a vulgárnostmi? Somatické potíže jsou pak hořekováním těla nad neutěšenou situací, kterou se mu nedaří zvládat. Ostrůvky klidu aby pohledal.

Návrat k minulým zvykům je samozřejmě nemožný. Ani by se pro něj nenašla odnikud podpora. Ti, kteří si uvědomují, nebo alespoň tuší hrozící nebezpečí, se snaží bránit individuálně. Uzavírají se do sebe a hledají pomoc v různých alternativních nabídkách.

Znovu a znovu se ozývají hlasy volajících na poušti. Upozorňují, že ke změně lze přistoupit jedině a pouze na svém soukromém písečku. Zákony vesmíru nelze nahradit ani předělat vlastními představami. Ty je nutno přijmout tak, jak jsou. Stejně je nutno přistupovat k současnému dění. Do nejmenších podrobností v něm pochopitelně proniknout nelze. Ale nějaký vztah si k němu vytvořit je nutno. Upřesnit si co ještě ano a co již ne a s tím se smířit. Spokojeně žít se dá i s velmi jednoduchými prostředky. Jenom nestát v rozpacích či s obavami před neznámou, zdánlivě nepochopitelnou, hrozivou mlhovinou. Třeba malé, ale neznámé nebezpečí je mnohem hrozivější než sebevětší, kde ale víme, co od něj můžeme očekávat.

Naše jednání ovládají do značné míry emoce. Pokud jim podléháme, jsme bezmocní. Dokážeme-li se postavit vedle nich a hodnotit je, osvobozujeme se. Jsme tím blíže poznání, neboť víme, jak na ně.

Každý problém má minimálně dvě stránky. Jednou je jeho faktické zakotvení v okolní realitě, kde podléhá svým vnitřním zákonům, a je v podstatě neměnné. Druhou stránkou, na kterou už ale můžeme být schopni dosáhnout, je emoční ladění situace. Co to s námi udělá. Jsme-li jí osobně zasaženi ve svých zdánlivých právech, nebo jestli si zachováme chladnou hlavu a snažíme se ji věcně ohodnotit. Můžeme se znovu a znovu rozplakávat, stejně tak jako zvážit situaci a hledat uspokojivé, nebo aspoň snesitelné východisko. Bereme-li útok osobně, jako znevážení výhradních práv naší persony, pak si zaděláváme na mnohé potíže. Svět se točí dál a naše problémy jsou mu naprosto lhostejné.

Najít lék, který by okamžitě utišil rozjitřené rány, je téměř nemožné. Ta katastrofická situace se připravovala jistě hodně dlouho – tak co teď s ní? To není jako vytrhnout bolavý zub, po kterém sice zbyde krvácející ranka, ale hlavní bolest zmizí. Na radikální změnu nemůže být ani pomyšlení. Rady jako „nic si z toho nedělej“ nebo „však bude zase líp“ spíš přilévají oleje do ohně, jakkoli mají v podstatě pravdu. Člověk v krizi snadno ztrácí orientaci. Nechápe zcela co se děje – zdá se mu, že dosavadní jistoty se hroutí. Je ostatně možné, že se to skutečně děje. Pak je nutno zachránit co se ještě dá. Jako jsme dříve měli možnost situaci rozvíjet (čehož jsme možná marnotratně zneužívali), tak máme nyní možnost ze situace, která na nás klade nezvládnutelné nároky, se ctí ustoupit, přičemž oběť nemusí být ani moc velká.

Před tím ovšem leckterý couvne. Je obava před snížením životní úrovně, z ústupu ze společenského žebříčku, a v neposlední míře i z toho „co by tomu řekli lidi“. Pak je to už jenom otázka osobního rozhodnutí. Jde o to, co je nám milejší: nastolení vnitřního klidu, které nevyvolává vedlejší účinky, (i když se nemusí právě jednat hned o somatizaci), či pokračování nebo dokonce další rozvíjení toho, co se v minulosti neosvědčilo. Nikdo nás k ničemu nenutí. Kdo zvolí opékání na rožni vlastních, stále se opakující chybných představ, prosím – račte si posloužit.

Jako v mnoha jiných případech je výhodné bojovat proti somatizaci preventivně. Základním požadavkem ovšem zůstává schopnost procházet životem uspokojivý způsobem. Nezbude než odstranit kostlivce ze zapomenutých skříní a vynasnažit se nezakládat na nové. Vysvětlit si zasuté, nezodpovězené otázky a stejně se chovat i k současné realitě. Ta má své zákonitosti; nebudeme-li je respektovat, odneseme to. Stejné zákonitosti má ale i naše tělo. Zde si ale často počínáme zpupně a násilnicky. Nám se přece nemůže nic stát. Ale ono může, a ono se také i stane. U holiče se necháme přikrýt plachetkou, ze které nám čouhá pouze hlava a svěříme se odborníkovi. Zdá se nám na tom něco mimořádného? Ani zdaleka ne. Ani na plovárně se nezdráháme zbavit se s vrchního oděvu a ponořit se do jiného živlu než jsme běžně
zvyklí. To také není zcela obvyklé. V obou případech jsme se bez váhání podrobili požadavkům situace. Jen ve svých tělech se chováme svévolně. Jenomže ono má jednoduchou moc nám to v velmi rychle spočítat. To se pak divíme!

Autor: František Benda, Foto: Internet