Důchodce a duchovní život – Tolstoj: „Štěstí“

Autor článku: František Benda Tato historka kdysi velice populárního autora neztrácí na působivosti ani dnes. On už sice dávno nežije, řada věcí se změnila k nepoznání, ale lidské chování a myšlení stále vykazuje značnou setrvačnost. Pokud se přece jen mění, pak se zdá, že spíš k horšímu než naopak. I když jak kde.

Zde je ten příběh.

Na rohu ulice stál starý žebrák.
Přišlo k němu Štěstí a pravilo: „Nastav klobouk, nasypu ti do něj zlaťáky. Ale pozor: jestliže jeden jediný zlaťák spadne na zem, změní se rázem všechny v prach“.
„Začni“, řekl žebrák dychtivě a nastavil svůj starý chatrný klobouk.
Štěstí přihazovalo zlaťák po zlaťáku, klobouk se pomalu naplňoval.
„Ještě nemáš dost?“ tázalo se Štěstí.
„Jen syp, v klobouku je místa dost“.
„Ani teď ještě nemáš dost? Zdá se, že se klobouk už trhá“.
„Ještě prosím alespoň jeden, nebo dva, nebo raději tři“.
Štěstí je okamžitě přihodilo.
„A prosím ještě jeden!“
Štěstí přihodilo ještě jeden zlaťák, ale klobouk už tu tíhu nevydržel, protrhl se, a všechny zlaťáky se vysypaly na zem, kde se změnily v prach.
Štěstí se nato otočilo a odešlo ulicí, kdežto žebrák stál dál na rohu, chudý jako dříve, a ještě bez klobouku.

Živým tvorům je vlastní, že touží nejen po požitcích, ale také po jejich stupňování. Jakkoli se ví, že žádný požitek nemůže přinést dokonalé a trvalé uspokojení, většinou se na to zapomíná. A touha trvá.
Tváří v tvář požitkům přestává člověk vnímat své okolí, svůj stav, někdy i své problémy, a věnuje se výhradně vychutnávání slasti.
Požitky jsou proto někdy vyhledávány právě proto, aby se zapomnělo na problémy, které v současnosti prožíváme.
Pokud je člověk ve stavu klidu a relativní spokojenosti, je ochoten být nakloněn víře, že jakékoliv přehánění, tedy i v oblasti požitků, je škodlivé. To se okamžitě změní, jde-li do tuhého. Krajní nebo příliš lákavé situace pak často vyvrcholí ve zkratové jednání. Jen nejsilnější jedinci se mu dokáží ubránit.
Není nutno být silný jedinec, stačí být náležitě informovaný. Ovšem přemíra informací nás nutí k otupělosti vůči katastrofám, ať již takovým, proti kterým jsme bezmocní, nebo takovým, kterým bychom
mohli zabránit, ale zavčas si je neuvědomíme. Důležité momenty snadno zaniknou v informačním šumu, takže je snadno přehlédneme.

Etologie popisuje případ dvou soupeřících ptáků.
Jeden je na svém území, kde se cítí doma, druhý se mu do něj snaží proniknout.
Útočník se na hranici cizího území cítí silný, a proto srdnatě útočí. Pták, který je na hranici vlastního území, se tak silný necítí, protože je daleko od svého zázemí.
Jakmile cizí pták zaútočí, domácí uniká směrem domů, kde se cítí mnohem silnější, zatímco útočník se vzdaluje od hranice, a proto se cítí slabší.
Tak se úlohy snadno obrátí a z útočníka se stává pronásledovaný. Situace se může několikrát opakovat, až se ustálí na nějaké hranici. Roli samozřejmě hrají i další vlivy, ale zhruba to odpovídá.

Obdobně se chová i člověk. Každý má nějaký svět, který si vytvořil během svého života, ve kterém se cítí doma a silný.
Přijde-li zvenčí nějaký náraz, ať už v podobě nějaké příjemnosti či nepříjemnosti, nebo jenom jakési novinky, na kterou není člověk připravený, stahuje se dost často do sebe a uniká do prostředí, ve kterém cítí dostatečnou oporu.
Může dosáhnout i takového stavu, že k němu škodlivé působení nového jevu nepronikne. Jakmile se trochu zotaví, vyrazí znovu, protože život je neúprosný a nenechá ho ani na chvíli v klidu.
Situace se pak opakuje jako u oněch pronásledujících se ptáků tak dlouho, až se ustálí na nějakém způsobu života, který je považován za přijatelný.
Nakonec dojdeme k tomu, že přebíráme pouze takové množství informací, které by nás nepřiváděly příliš z míry a abychom z nich dokázali vytěžit něco pro svůj praktický i duchovní život.

V obou případech jde útok na zaběhnutý stav myšlení, jeden příjemný, druhý nebezpečný. V obou případech je nutno nějak reagovat – nelze zůstat lhostejný.
Zatímco v případě nebezpečí je většinou jasné, co by se mělo udělat, ve vztahu k požitkům se člověk tak snadno rozhodnout nedokáže. Spíš jim podlehne a snaží se je stupňovat.
Jenže Štěstí pak nepozorovaně odchází a nám zbyde jen ten starý, prázdný klobouk.

Autor: František Benda, Foto: Internet