Když je muž moc hodný

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Konečně jsem uslyšel Johanu odemykat.

Podíval jsem se na sebe do zrcadla v předsíni a zakroutil nad sebou hlavou. Láska ze mě udělala blázna! Stojím tady oblečený jako na svatbu, v ruce mám kytku a třesu se nedočkavostí jako pes, kterému je zima…

Zula si boty a přešla kolem mě do pokoje. Kytky a toho, jak jsem oblečený, si nevšimla. Zaplavil mě smutek, jak srpnová povodeň Prahu.

„Zbyňku, mně je blbě!“

Lehla si na válendu. Není jí dobře! Proto si ničeho nevšimla!

„Co je ti? Snědlas něco špatného?“

Zavrtěla hlavou.

„Ne… od rána jsem nejedla vůbec nic. Ale slavili jsme! Šéfovi bylo padesát, tak jsem se musela aspoň trochu napít. A nesedlo mi to.“

Kytku jsem dal do vázy- však si jí všimne, až budeme jíst, a jestli od rána nejedla, přijde jí snad moje slavnostní večeře k chuti- a šel jsem si k ní sednout na válendu.

„Johanko… Johanko…“

Přikryla si rukou obličej.

„Co je?“

„Dneska je to rok, co jsme se poprvé milovali!“

Posadila se a zkřivila tvář bolestí.

„Musím na záchod!“

Slyšel jsem, že zvrací a nejradši bych stál u ní a držel jí čelo, jako to dělala maminka mně, když mi bylo špatně. Nosil bych ji na rukou, kdyby to šlo! A kdybych mohl znát její tajná přání, udělal bych všechno pro to, abych je splnil!

Miloval jsem ji. Chtěl jsem si ji vzít. Chtěl jsem s ní mít děti. Strašně bych chtěl, aby se ke mně nastěhovala a bydlela se mnou. Chtěl jsem se vedle ní probouzet, loučit se s ní, když

ráno odchází do práce a pak se celý den těšit na to, jak bude vedle mě večer usínat.

Ale ona nechtěla. Někdy u mě přespala, ale nebydlela se mnou. Vracela se zpátky k rodičům, kde měla svůj pokoj a nemusela se o nic starat. Bylo to pro ni pohodlné, starší

sourozenci už měli své rodiny a ona zůstala doma sama a maminka s otcem jí snášeli modré z nebe. Jako já.

Když přišla z koupelny, bylo jí trochu líp.

Podívala se na ozdobené talíře, ale nic neřekla. Sedla si a vzala si kousek vajíčka. Všimla si kytky a mlčela. Ani neřekne, jak je ta kytka krásná, neocení, jakou jsem si dal práci s jídlem! Ale hned jsem se jí v duchu omluvil. Kdyby mně bylo špatně, také bych neměl náladu na kytku a na jídlo.

Vzal jsem balíček, připravený na kuchyňské lince.

„Co to je?“

„Koupil jsem ti dárek. Máme výročí.“

„Jaké výročí?“ Nechápavě se podívala na stůl a na kytku. „Já myslela, že jsi to připravil jen tak.“

Co jsi čekal, idiote? Můžeš si za to sám!

Pracoval jsem totiž doma u počítače a tak jsem chystal večeři pokaždé, když měla přijít. A kytky jsem kupoval také pořád. I dárky ode mě dostávala každou chvíli. Čemu se tedy divím?

„Johanko, dneska je to rok, co jsme se spolu poprvé milovali. Koupil jsem ti něco, co se ti bude hodit. Za to, že jsi to se mnou ten rok vydržela. A moc bych si přál, abys to se mnou vydržela dál. Abys ode mě neodcházela. Abys u mě zůstala.“

Vzala si balíček, sedla si ke stolu, uždibovala šunku z talířů a přitom rozbalovala papír.

Objevila se krabička. Podívala se na mě a zklamaně ji položila na stůl.

„Propisovací tužka…“

Vzala si plátek šunky a pak s plnou pusou poděkovala.

Zůstal jsem stát jako opařený. Ona se ani nepodívala, co to je!

Poprvé jsem měl pocit, že jsem v našem vztahu něco secsakramentsky pokazil! Nebo že by moje krásná Johanka byla potvora, která ve svých pětadvaceti letech využívá své rodiče i mě? A my jí pěkně zobeme z ruky!

Kývla na mě.

„Budeš taky jíst?“

Sice jsem myslel, že tenhle večer bude probíhat jinak, ale když už jsem večeři skoro dvě hodiny připravoval, tak se najím. O výročí neřeknu ani slovo, a jestli tu krabičku neotevřeš, tak máš smůlu! Nedostaneš nic!

Opřel jsem berle do držáku za židli a nasoukal se za stůl. Začal jsem jíst.

Johana se zasmála.

„Promiň… já brala šunku z tvého talíře!“

Pokrčil jsem rameny.

„To nevadí. Hlavně, že ti už je líp a chutná ti!“

Mlčky jsme jedli a já přemýšlel, kde a kdy jsem udělal chybu.

Poznal jsem ji před čtrnácti měsíci, když jsem u nich ve firmě instaloval do počítačů nový program. Fascinovalo mě na ní, že se ke mně chová, jako bych neměl berle. Úplně je přehlížela. Dívala se na mě tak, že jsem si připadal zdravý.

Zdravý jsem ale nebyl od narození.

Postihla mě dětská mozková obrna. DEMO. Je nás dost, co jsme se narodili s těly, která se pohybují pokroucená po chodnících, někdy za pomocí berlí jako já, nebo na vozíku. Odmalička se na mě lidi soucitně dívali a mně jejich soucit strašně vadil! Byl jsem na něj alergický. Pochopí vůbec někdy zdraví lidé, že my postižení jsme úplně stejní jako oni?

Vystudoval jsem, měl jsem svůj byt a svoji firmu. Měl jsem dokonce jednoho zaměstnance, který jezdil tam, kam já se nemohl o berlích dostat. Nepotřeboval jsem soucit ani lítost!

Tahle krásná holka na mě koukala úplně jinak, než jsem byl celý život zvyklý! Ona moje berle neviděla! Dokonce mě napadlo, že si jich nevšimla, protože poprvé jsme se uviděli, když jsem seděl. Občas jsem sice přešel po kanceláři s berlemi, ale třeba se v tu chvíli koukala jinam…

Potřeboval jsem vědět, jestli ví, že mám berle! Musel jsem to vědět!

A tak jsem uprostřed řeči vstal, natáhl se pro berle a omluvil se, že musím na toaletu.

A ona se zvedla také.

„Půjdu s vámi. Blbě se tam otevírají dveře.“

Počkala na mě na chodbě, zase mi pomohla s dveřmi a pak se už ode mě nehnula. Povídali jsme si o všem možném, zůstala se mnou v kanceláři, když všichni odešli a když jsem svoji práci skončil, šli jsme na večeři.

A za pár dnů jsme šli do kina a pak do divadla, potom začala chodit ke mně domů, dívali jsme se na televizi nebo si povídali a někdy u mě i přespala. Dlouho jsem si k ní nic nedovolil. Bál jsem se, abych ji od sebe neodehnal.

Myslím, že jsme oba byli v té době šťastní. Johana na mě i po dvou měsících koukala, jako bych neměl berle a já se toho pořád nemohl nabažit. Byla jediný člověk na světě, který na mě koukal jako na zdravého a jako ke zdravému se ke mně i choval!

A pak jsme se spolu poprvé milovali. A od té noci jsem ji začal rozmazlovat. Strašně jsem se bál, že o ni přijdu a tak jsem dělal, co jsem jí na očích viděl.

Vlastně jsem si až dneska uvědomil, jak se ke mně chová. A nejhorší bylo, že si za to můžu sám! Zkazil jsem ji přiblblým rozmazlovaním! Johana nebyla vychytralá potvora, která by mě využívala! Byla laskavá, moudrá a obětavá. Přesvědčil jsem se o tom v srpnu, když na Prahu přišla stoletá voda.

Pomáhala příbuzným v Karlíně, pak známým na Kampě a potom všude, kde bylo potřeba. Ani já nezůstal stranou. Na internetu jsem nabídl bezplatné služby své firmy pro

postižené povodněmi a zavolal jsem svou nabídku i do rádií.

Také jsem k sobě vzal tři evakuované kamarády- vozíčkáře a společně jsme zajišťovali přes mobily, internet a média, pomoc všem vozíčkářům, kteří se nám ozvali.

A Johana se v ty dny chovala jako anděl!

„Tak co, kluci? Co potřebujete? Udělám pro vás všechno, ale ženské vám shánět nebudu!“

S unaveným úsměvem halasila ve dveřích, když se kolem půlnoci vracela špinavá a unavená do mého bytu. Spala tehdy týden u mě, protože jejich dům byl také evakuovaný-

naštěstí tam byly zatopené jenom sklepy a k větším škodám nedošlo.

Únavou sotva koukala, ale než odešla do koupelny, vzala si od nás seznam všeho, co jsme od ní druhý den potřebovali. Když se vykoupala, sedla si ke stolu, aby něco snědla, ale při jídle většinou usínala.

Unavená, špinavá, ale pořád usměvavá a laskavá. Mí tři kamarádi se přiznali, že mi závidí a já byl nejšťastnější chlap na světě. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Ve dnech, které byly pro celé Česko tak tragické, já byl šťastný.

Miloval jsem anděla a anděl miloval mě.

Když voda začala opadávat, Johana se s rodiči vrátila domů a její přespávání u mě skončilo. Odešli domů i mí tři kamarádi a já začal makat od nevidím do nevidím. Moje firma měla tolik práce, jako ještě nikdy. Ale na to, abych Johanu rozmazloval ještě víc než před záplavami, na to jsem si čas našel!

Choval jsem se k ní jako k princezně! Byl jsem její otrok, a kdyby do mě od rána do večera kopala, nevadilo by mi to! Miloval bych ji ještě víc!

Dneska jsem pochopil, že jsem celou dobu dělal chybu. Nic se nemá přehánět. Ani zbožňování partnera. Teď se mi to vrací!

Johana dojedla. Na malou krabičku s dárkem se ani nepodívala. Protáhla se.

„Chtěla bych jít do kina.“

„Fajn. Vezmu si bundu a můžeme jít.“

„Počkám na tebe dole. Auto neber! Pojedeme tramvají!“

Když jsem za chvíli přišel před dům, čekala už na stanici. Došel jsem k ní. Mlčeli jsme. Udělal jsem chybu. Miloval jsem ji moc. Ale jak jsem to mohl vědět? Ženy přece chtějí, aby je muž miloval!

Když tramvaj přijela, sedli jsme si vedle sebe. Mám průkaz ZTP – P. Což znamená Zvlášť Tělesně Postižený. A -P- znamená, že potřebuju průvodce a můj průvodce nemusí mít jízdenku. Jezdí zadarmo.

„Zbyňku, já už s tebou nechci chodit.“

Co to řekla? Slyšel jsem dobře? Řekla to? Nebo se mi to zdálo?

„Ty seš na mě strašně hodnej. Všechno mi odpustíš. Mě to s tebou nebaví. Ty seš jako můj táta. Ten by na mě nezařval, ani kdybych mu pustila z klece jeho andulky. A to ty andulky bylo jediný, co z bytu při záplavách zachraňoval…“

Podívala se na mě a přikývla. Jako by si to sama pro sebe odsouhlasila.

„Jo. Nemá to cenu. Rozejdeme se. Všechno mezi námi bylo krásné! Mám tě ráda! Jsi báječný kluk! Ale jsi na mě moc hodný! Až moc! Skončila jsem.“

V krku se mi všechno stáhlo.

„Přece… přece chceš jít do kina!“

Zavrtěla hlavou.

„Do žádného kina nechci. Nechtěla jsem ti to říkat doma nebo v autě.“

Srdce mi zběsile bušilo. To, čeho jsem se bál, je opravdu tady. Přišel jsem o ni. Nechce mě. Mlčel jsem a ona pokračovala.

„Chodíme spolu rok a ty se ke mně pořád chováš, jako bych byla něco výjimečného! Mně to tvoje zbožňování leze krkem! Já nejsem žádná princezna! Jsem obyčejná ženská.“

V mozku mi to šrotovalo. Má pravdu! Udělal jsem z ní princeznu! A jí se to nelíbí! Je to moje chyba! Ty blbče! Ty idiote!

Zoufale jsem si nadával, ale věděl jsem, že je konec.

Rozhlédla se po tramvaji a ukázala dozadu.

„Revizor! Třeste se, černí pasažéři! Už nejsou záplavy! Nejezdí se zadarmo!“

Tramvaj byla poloprázdná a revizor byl za chvíli u nás. Ukázal jsem průkazku a on přikývl. Johana se na něho usmála a lehce se dotkla mého rukávu.

„Já jsem jeho průvodce.“

Revizor se na mě tázavě podíval a já zavrtěl hlavou.

„Tu slečnu neznám. Jedu sám. Bez průvodce.“

Vytřeštěně se na mě podívala.

„Ale to přece… Zbyňku!“

Odsedl jsem si od ní.

„Lže. Nemám rád podvodníky. Přisedla si ke mně, když vás uviděla.“

Revizor pokýval hlavou. Vytáhl bloček.

„Tak co, slečno? Zaplatíte nebo…“

Vytáhla peněženku. Připravil jsem se ke dveřím a na příští stanici jsem vystoupil. Vystoupila se mnou, ale nešla pryč. Stála a koukala na mě.

„To jsem tedy nečekala, že tohle uděláš.“

Hlas se jí třásl a v očích měla slzy.

Díval jsem se na ni bez úsměvu. Čím dřív si zvyknu, že tě nemám, tím líp pro mě, pomyslel jsem si.

„Proč jsi to udělal?“

Vzlykla a já pokrčil rameny.

„A proč bych to neudělal? Nemám holku, nemám průvodce.“

Přistoupila ke mně a objala mě.

„Máš holku…“

Počkali jsme na další tramvaj a vrátili se spolu domů.

A když ráno otevřela krabičku, našla tam stříbrné hodinky, po kterých celý rok toužila. Druhý den se ke mně nastěhovala.

Autorka: Irena Fuchsová

http://www.kdyz.cz/

http://www.kdyz.cz/co-je-noveho

http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html

http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0

http://fuchsova.blog.idnes.cz/

http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12