Nic nechci vědět 2 – povídka

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná ODPOLEDNÍ BOUŘKA. Chata, na kterou jsem byla pozvána, stojí na kopci a ze silnice je na ni dobře vidět. Spíš je to hrad, který se tyčí nad krajinou a nelze ho přehlédnout.

Cesta k němu vede přes kopec, kolem dokola se rozkládá půvabné údolí s vesničkou. Sotva jsem dojela, už mne přišla přivítat moje kamarádka Áda.

„To je dost, že jsi taky jednou přijela,“ řekla mi a objala mne. Sedly jsme si spolu na verandu, nabídla mi cigaretu a vychlazený mošt.

„Tak jak se ti vede?“ zeptala se.

„Dobře, fajn.“

„Jsi odvážná,“ zasmála se a určitě tím myslela mé manželství. Ne, já se na nikoho nezlobím, když mne odsuzují. Vím, že si myslí, že jsem si ho vzala pro zvýšení mé společenské prestiže, abych byla zajímavá, nebo pro peníze či kvůli kariéře.

„Mám ho ráda,“ řekla jsem prostě.

Vyrušilo nás zazvonění mobilu.

„Jo, už na tebe čekáme, jen přijeď. Už stavím na kafe.“

Tázavě jsem se na ni podívala.

„Představím ti zajímavého člověka. Určitě ho neznáš, ale on zná tebe. A velmi tě obdivuje. Nezlob se, že jsem zprostředkovala vaše setkání, ale vlastně on mne už o to dlouho žádal.“

„A odkud mne zná?“

Neodpověděla, protože nás přerušil příjezd nového návštěvníka. Nejdřív vyskočil pes a za ním vystoupil jeho pán. Nikoho mi nepřipomínal, nikdy jsem ho neviděla.

„Dovol, abych ti představila ….“

„Těší mne, že vás poznávám. Jste hezčí, než na fotce ve vašem časopisu.“

„Bylo mi řečeno, že se chcete se mnou seznámit. Asi jsem přijela také kvůli vám,“ zasmála jsem se, ale lábilo se mi to čím dál méně.

„Také se to dá tak vyložit,“ usmál se a sedl si naproti mně a díval se mi do očí. Chvíli jsem to vydržela, ale pak jsem se odvrátila a musím přiznat, že jsem dostala strach. Najednou mi Áda zase tak báječná nepřipadala a mne napadlo, že bych neměla ani přistoupit na nějaký rozhovor s mužem, kterého vůbec neznám a kdo ví, co se za tím všechno vyklube.

Áda přinesla na podnose kávu, malé pohoštění a zákusky. Sedla si k nám, jako nezúčastněný člověk a nabrala si na talířek zákusek se šlehačkou. Pak mi nabídla také, ale já odmítla.

„Ne, já nechci, za chvíli pojedu,“ řekla jsem. K mé radosti se začaly stahovat mraky a dalo se tušit, že přijde pořádný déšť.

„A já myslela, že přespíš. Tolik jsme se na tebe těšili.“ řekla a usmála se na toho muže, který pod stolem hladil psa, který mne očichával.

„Zřejmě vám není příjemné, že jsem vás takto vyhledal, ale hned vám vše vysvětlím. Vidím na vás, že jste znejistěla.“

Ne, neznejistěla, ale naštvala jsem se. I když ten muž vypadal velmi příjemně, něco mi na něm vadilo. Nějaké ty utajené myšlenky, které, nedej Bože, budou dřív nebo později vysloveny a něco se stane. Něco, co způsobí, že to, co bylo dnes ráno, bude večer už letmou vzpomínkou, nepravdou, iluzí. Zatímco jsem se rozhodovala o svém odjezdu, ti dva se asi rozhodovali mi něco říci. A obloha se čím dál zatemňovala. Ještě je pořád čas odjet a zapomenout, pak už budu vědět něco, co mne donutí změnit některé věci, pomyslela jsem si a začala jsem tušit, že se to týká všechno mého manžela.

Oblohu rozzářil blesk a rozpršelo se

Kdyby to bylo za jiných okolností, řekla bych, že je příjemné sedět na verandě a dívat se, bez pocitu nebezpečí, na oblohu, po které lítají blesky a z níž crčí voda. Oba pozorovali oblohu a pes ležel u dveří chalupy na prahu. Možná, že se také rozhodovali, co řeknou, jak řeknou a proč to řeknou a z jakého důvodu. Áda určitě všechno věděla dopředu. Kdyby byla dobrá přítelkyně, jistě by tohle všechno neudělala, ale ona na to přistoupila. Z jakého důvodu, Bůh suď. Náhle přestalo pršet a obloha se rozjasnila. Zvedla jsem se.

„Ty už odjíždíš?“ zeptala se Áda.

„Ano, ráda bych se dostala dřív domů, zřejmě ještě přijdou nějaké bouřky.“

„To je ale škoda, myslel jsem si, že si popovídáme.“ řekl on a zvedl se, aby mi pomohl s taškou do auta.

„Nezlobte se, ale nerada jezdím v dešti po dálnici a docela se obávám, že budou před Prahou kolony.“

Vzala jsem tašku z jeho rukou a dala ji do kufru. Hrála jsem o každou minutu. Všemi mimoverbálními způsoby jsem dávala najevo, že už není čas se o něčem bavit. Pak jsem se otočila k Ádě a viděla jsem, že má v očích slzy. Objala jsem ji.

„Však se zase uvidíme,“ řekla a ona mi stiskla ruku. Jemu jsem také podala ruku, strčil mi do dlaně vizitku, a nasedla do vozu.

Dalo se znovu do deště

Po dvaceti minutách zazvonil mobil. Byla to Áda. Na okamžik jsem se rozhodovala, zda přijmu hovor, ale nakonec jsem ho přijala.

„Prosím tě, promiň mi,“ řekla a ze zvuku jejího hlasu bylo jasné, že pláče.

„Nic se nestalo, Ádo.“

Rychle jsem utnula hovor. U benzinové pumpy jsem vystoupila, zašla jsem si k automatu pro kávu a vyšla ven. Pod rozsvícenou reklamou jsem si přečetla jméno na vizitce, a pak jsem ji zahodila. Ta podoba s mým mužem může být náhodná, pomyslela jsem si. Není tak výrazná, řekla jsem si. Věkem by to na jeho syna odpovídalo. Že by se už začali shromažďovat dědicové jako supy na poušti, kteří čekají na smrt svých příštích hodovaček? Těch dětí může být i víc, což o to. A další, zasmála jsem se v duchu, už brzy začne kopat. Nasedla jsem do vozu a jela domů. Můj manžel mi běžel otevřít a já vjela do garáže. Usmála jsem se na něho.

„Myslel jsem, že přijedeš zítra,“ řekl a vzal mne kolem ramen. Vešla jsem s ním do domu.

„Tak jaké to bylo?“

„Hezké, Áda je vynikající kamarádka. A ještě jsem se tam setkala s jedním člověkem, který se chtěl se mnou seznámit, ale z rozhovoru sešlo.“

Pokrčil rameny, jako že škoda a tak jsme si sedli k večeři, kterou si připravil.

„Budeme mít miminko,“ řekla jsem.

Podíval se na mne a usmál se, pak mne vzal za ruku a políbil ji.

„Nikdy jsem se tě na nic neptala, vím, že jsi nebyl nikdy ženatý, ale nyní bych ráda věděla, zda máš nějaké děti z předchozích vztahů, ke kterým jsi se oficielně přiznal.“

Usmívala jsem se na něho a on se usmíval na mně.

„Dvě dcery a jednoho syna,“ řekl.

„Děkuji. Takže o dědice máš postaráno. Víš, nerada bych přišla s dítětem zkrátka, však to znáš, nikdy nevíš, co se může stát. Jsme oba rozumní lidé, drahoušku. Musíme se postarat o budoucnost. Ty víš, co tím myslím, že ano?“

Kývl hlavou.

Usmívala jsem se dál a mezitím jsem v klidu popíjela kávu. Díval se na mne svýma pěknýma očima.

„Nikdy tě nepřestanu milovat,“ řekla jsem.

Ano, byl to slib, že ho nikdy neopustím a budu s ním, pokud budeme žít a uděláme si pěkný život. Co bylo, to bylo. Ale pořádek, ten musí lidé mezi sebou mít, to se nedá nic dělat. A tak jsme to mezi sebou vyřídili. V klidu jsme rozdělili majetek tak, aby nikdo nepřišel zkrátka.

Doslov

Tato povídka byla napsaná podle skutečné události. Myslím, že je správné, aby lidé, kteří se berou již v druhém manželství nebo je mezi nimi velký věkový rozdíl, si své majetkové poměry uspořádali tak, aby zabránili zoufalství pozůstalého partnera, když ho přijdou dědici vystěhovat bez náhrady. Většina lidí se bojí, že vyvolají zbytečný konflikt ve vztahu, pokud by o majetku začali mluvit, stydí se za to, aby nevypadali jako chamtivci. A víte, kolik je případů, že manžel nebo manželka, která má na sebe napsaný byt nebo dům, už nemyslí na to, co by se mohlo stát s pozůstalým partnerem, s kterým nemovitost sdílel? I ve šťastném a letitém vztahu se může objevit náhle „hřích z mládí“, který může náhle někomu převrátit celý život, aniž kdy tušil, že existuje. Ono se to špatně přiznává …

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet