Odpovědnost za stát máme také my, občané

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná Ne, není to výzva k revoluci, ale výzva k zamyšlení nad obyčejným životem v České republice, který cítíme jako stresující, neuspokojivý až depresivní.

Po pádu komunistického režimu – jak se žilo

Je až s podivem, jak jsou lidé nespokojeni se současným životem a porovnávají dnešní život a život v totalitě. Uchází jim poznání, že občan neměl téměř žádná vlastnická práva, že i když základní prostředky k životu byly levnější, lidé neměli většinou takové platy, aby je mohli snadno získávat, koupě auta byla na poukaz a lidé většinou žili v podnájmech. Ti, kdo proti režimu nevystupovali, měli klídek a pohodu, protože o nic prakticky nešlo. To, že občas nebylo nějaké zboží, to se nějak obešlo podpultovým prodejem. A módní zboží se dováželo z dovolených. Jinak klídek. V domácnostech se topilo buď topivem, nebo centrálně. Všechno se dalo sehnat, když se chtělo. Kádrový systém do „horních pater“ jen tak někoho nepustil, leda za zásluhy o výstavbu socialismu. Pokud se někdo vyhýbal práci, tak byl příživník a šup s ním do kriminálu. Nemohu ovšem jen kritizovat. Na svou dobu, přátelé, jsme měli vyspělé školství, zdravotnictví, kulturu (nemluvím o těch, kteří byli na seznamu nežádoucích autorů) atd. Ve své době jsme produkovali a vyváželi spoustu kvalitního značkového zboží a stavěli jsme investiční celky v zahraničí, měli jsme otevřené trhy. Po pádu režimu se všechno změnilo – změnilo se vlastnictví, do naší kultury začaly pronikat i kultury ze zahraničí, regály knihkupectví se začaly plnit zahraničními tituly. Ale za to jsme zaplatili tuzemskou tvorbou a knihami pro děti, čehož můžeme jen želet a oplakávat ztrátu mnoha autorů, kteří se tak nutné dětské četbě věnovali (ještě, že jsem ty knížky schovala pro děti a mé děti pro své děti, protože Hrubínovy pohádky, krásná říkadla, Ladovy knížky, ten svět, který patří jen nám. Musím také hovořit o edici Knih odvahy a dobrodružství, Verneovky apod., které shání mé děti nyní po antikvariátech, aby si doplnili tituly o ty, které zbyly po mně. Vedl se společenský život, pořádaly se koncerty, recitace, divadla, v nichž hráli úžasní herci, které dodnes milujeme, i když už dnes jsou v nebi, jak doufám. Bylo to všechno pro nebo proti. Někdo trpěl víc, někdo zase se měl dobře, když žil, podle tehdejších měřítek slušný život. Ale nikdy nebudu zlehčovat tuto dobu, protože byla součástí mnoha lidských životů. Tak to prostě bylo a tečka.

Máme možnost i dnes žít „slušný život“?

A to je kardiální otázka, přátelé. Tehdy jsme považovali za slušný život – průměrný standard, průměrný plat, bezúhonný život (nemít nic s policií), využít možností si polepšit, ale dnes jsme nuceni, po tak krátké době změnit tato kritéria, protože se všechno mění a proměňuje v závislosti na poměrech světa, do kterého jsme také vkročili. Náš průměrný standard se nepočítá na tisícovky, ale milióny, které málokdo má, a tak si musí vzít úvěr, aby si mohl opatřit bydlení. Podotýkám daleko luxusnější, než tomu bývalo dřív. Otázka je, zda si udrží zaměstnání nebo podnikání či zdraví, aby mohl na dlouhá léta splácet dluhy. Ano, žijeme v luxusu, aniž si to uvědomujeme, oproti většině zemí světa i také našim některým západním sousedům. To, co nám svazuje křídla, jsou peníze, prachy, prašule, babky. A tak musíme být hodní, obezřetní leccos si nechat líbit, sklopit uši, protože se může snadno stát, že se z našeho života stane peklo v momentě, když nebudeme schopni utáhnout náš standard. Ale proti nespravedlnosti, která nám může podrazit nohy, se můžeme účinně bránit. K tomu máme instituce, které bojují o svou nezávislost, až se z nich kouří a je to v pořádku, protože ingerence výkonné moci do soudní nebo zákonodárné je předpokládána už samou teorií právního státu. Nezávislost moci výkonné, zákonodárné a soudní není nedotknutelná, je to však také v rukou občanů, protože oni patří do té hry o udržení právního demokratického státu. Oproti minulým dobám je možné bojovat, ovšem zákonnými a účinnými prostředky, o svobodu, právo a uspokojení oprávněných zájmů. U občanů je to zase ale otázka peněz, zda na drahé procesy mají prostředky. Nic není jen tak z nebe. A proto se musí hodně přemýšlet, jak si svůj život vybudovat, a co si člověk vybuduje, měl by být schopen, s vynaložením svých sil, taky udržet. Odpověď na otázku tedy zní: za určitých okolností jsme schopni žít slušný život. Ovšem s vynaložením zdravého rozumu, etiky a vůle. A do této triády nepatří rozhodně například závist, která nemá v ničem oporu. Proti ní se nedá bránit, jen když za sebou zavřeme dveře a staneme se osamělými, depresivními individui.

K Ústavě se nemodlíme, tu naplňujeme

Každý rozumný a uvážlivý i soudný člověk považuje korupci za společenské peklo. Jenomže nejde jen o to, abychom se radovali nad tím, že je někdo polapen a vyšetřován, ale o to, aby se razantně změnil systém, který zřejmě sám v sobě nemá protikorupční opatření a prevenci proti korupci. Od roku 1990 bylo Českou republikou vydáno mnoho zákonů, které až po vstupu ČR do Evropské unie implementovaly Směrnice EU z nejrůznějších oborů. Zákony, jak víme, mají hierarchické uspořádání a nejvyšším zákonem je Ústavní pořádek ČR, obsahující mimo jiné i Listinu práv a svobod. Jestliže dojde k tomu, že se objeví ve společnosti takový jev, jako je korupce, pak se musí řešit systémově, protože v demokratickém státě se předpokládá, že všichni občané jsou srozuměni se základy státu a budou je nejen respektovat jako samozřejmost, ale chovat se tak, aby je udržovali – demokratický právní stát, rozumějte. Je to idea, která by měla být naplňována činy i právem a zejména dodržování právních předpisů, které jsou, postaveny na samotném etickém kodexu Listiny práv a svobod, která ho svými články deklaruje. To je občanský etický kodex! Takto je to nastaveno. Jenomže, také každý uvážlivý, soudný a vyspělý občan ví, že ne všichni se ze dne na den zřeknou svých lidských pocitů, přání a tužeb, které mohou být za hranou tohoto občanského etického kodexu a budou usilovat o vlastní prospěch. Proto proti různým fenoménům společnosti, které ji požírají, je třeba nastavit jasné NE a vyloučit ho jako možnost jakéhokoliv řešení. I když to je také velmi těžké učinit. Lidi jsou spíš horší než lepší, pravil Machiaveli a tomu můžeme věřit … Proti korupci se bojovalo již v dávné historii a lék nikdo nenašel.

Občanský zákoník je králem mezi zákony

A nastane-li disproporce mezi tím, „co má být“ a „co běžně funguje“ a co společnost akceptuje jako běžné chování, pak se obracíme k jednotlivým právním kodexům, abychom se bránili nebo naopak abychom usilovali o naplnění svých práv a oprávněných zájmů. To nám dovoluje Ústava a Listina. Běžným chováním ovšem není to, co je považováno za protiprávní jednání nebo trestný čin. To se dozvíme v zákoně o přestupcích a nebo trestním zákoně. V běžném životě používáme občanský zákoník, který je alfou a omegou vztahů mezi občany, mezi podnikateli a také mezi občany a státem, který obsahuje generální klauzuli o odpovědnosti, která platí pro všechny. A pokud se umíme pohybovat v intencích občanského zákoníku, pak se většinou nemusíme uchylovat k přestupkovému nebo policejnímu či trestnímu právu.

Závěr

Žádná vláda nám nezaručí klídek jako v socialismu a hojnost jako v kapitalismu. Myslím, že jediné, o co musíme opravdu usilovat je svoboda, protože od ní se všechno odvíjí a u toho života hodně přemýšlet. Konečně, je to ten nejvyšší dar. Myslím, že svítá na lepší časy.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet