Ach, ty časopisy

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

ACH, TY ČASOPISY.
Toho kluka jsem si všimla hned, jak jsem ten večer nastoupila do vlaku.
Byl přesně typ, jaký se mi líbí. Nedosažitelný, nedotknutelný. Nikoho si nevšímal, ale přitom každého registroval. I mě.
Uvědomila jsem si, že jsem ho ve vlaku už párkrát viděla a že jezdí do Prahy z našeho města. Ale oba asi máme nepravidelnou pracovní dobu, proto se vidíme jenom občas.
Koukala jsem na něho sice nenápadně, ale on si toho všiml a trochu jsme se na sebe usmáli. Naše pohledy se pak ještě několikrát setkaly a mně bylo jasné, že jsem mu sympatická přinejmenším tak, jako on mně.
Jsme na tom asi oba stejně, viď, ptala jsem se ho v duchu. Patříme mezi ty, co jedou na plný plyn a nemají čas na nic. Ani na to, aby se zamilovali.
Když vytáhl časopis, který jsem měla v tašce i já, bylo mi jasné, že dělá také v reklamě.
Přemýšlela jsem o tom, jak si k němu přisednout, protože vlak, který vyjížděl z Prahy plný, se pomalu vyprazdňoval a my měli před sebou pořád ještě skoro čtyřicet minut jízdy.
On to nakonec vyřešil za mě. Zvedl se, vzal si tašku a kabát a přišel ke mně.
„Můžu si k vám sednout? Nejde tam dovřít okno a docela to začalo táhnout.“
Přišel ke mně sám! Hurá! Nesmím ho vyplašit!
„Klidně. Ale tady to táhne taky.“
„Ale ne tolik.“ Když mě ujistil o tom, že si opravdu vybral dobře, uvelebil se naproti mně.
Dívali jsme se na sebe a nevěděli, jak začít. A tak jsem si řekla, že vytáhnu časopis, co má taky. Uvidí ho, začne o něm mluvit, já mu řeknu, na co ho potřebuju, on řekne, na co ho potřebuje on a už to pojede.
Otevřela jsem tašku a zašátrala v ní.
Když jsem uviděla jeho udivený pohled a podívala se, co držím v ruce, ztrnula jsem. Vytáhla jsem časopis o pletení. Pro máti, která je vášnivá pletařka.
Snažila jsem se ten trapas zachránit.
„To není pro mě! Já nepletu! Neumím ani uháčkovat řetízek… Vlastně řetízek umím! Naučila mě ho sestra a já ho háčkovala celé odpoledne, bylo ho asi pět metrů! Pak jsme ho pouštěly z prvního patra dolů na dvorek…“
Pokýval hlavou a začal se dívat ven. To jsem tomu dala. Jen počkej, teď vytáhnu ten pravý!
Schovala jsem pletení a znovu zalovila v tašce. Tak a teď se koukni!
Hrdě jsem vytáhla svůj reklamní časopis a na jeho tváři se objevil úsměv. Zrudla jsem. Já jsem ale blbá! Pro změnu jsem vytáhla časopis o miminech. Pro sestru, která před měsícem porodila.
„Máte dítě,“ konstatoval a já rychle zavrtěla hlavou. „Nebo budete mít?“
„Nemám a nebudu mít. Aspoň zatím ne. Sestra má dítě. Ten časopis je pro moji sestru.“
Proč mu to vlastně vysvětluju? Proč mi záleží na tom, aby si nemyslel, že jsem holka, co ráda plete a miluje mimina?
Proč? Protože se ti líbí, káčo pitomá! Protože víš, že tenhle kluk nechce od svý holky, aby uměla plést a rozplývala se nad kočárkem! Protože bys přesně s takovým klukem chtěla chodit! Proto!
Začala jsem z tašky vyhazovat všechny časopisy, co jsem tam měla, abych konečně objevila ten pravý. Jako naschvál jsem nejdřív vytáhla časopis o vaření. Pro tetu. Pak časopis o kytičkách. Pro máti. A nakonec křížovky pro babičku a dědu. Zlatý hřeb byl BLESK, jehož titulní strana oznamovala, že se jedna naše hvězda rozvádí. Uvnitř byla reklama, kterou jsem navrhla a chtěla jsem se doma pochlubit.
Můj idol zvedl výsměšně obočí a pak začal listovat svým zpropadeným časopisem, kvůli kterému tenhle trapas začal! Bylo mi jasné, že jsem to u něho prohrála na celé čáře.
Schovala jsem všechny časopisy a už jsem se ani nenamáhala vytáhnout ten pravý. Viděla jsem ho, jak si hoví na dně tašky a v duchu ho proklela. Neřáde! Ani se mi neukazuj na očích!
Vtom zazvonil mobil. Nerada volám ve vlaku a tak jsem se na svého společníka omluvně usmála, ale on si četl. Nebo předstíral, že čte, aby na mě nemusel koukat.
Volala sestra.
„Ahoj, Marti. Vezeš mi to?“
„Jo, vezu. Vezu ti, drahá sestřičko, časopis o miminech. A máti řekni, že jí vezu časopis o pletení i o kytičkách. A pro tetu mám časopis o vaření. Jo, a babičce řekni, že mám ty křížovky.“
„Jé, ty seš hodná! A co máš s hlasem? Mluvíš nějak divně!“
A já se v tu chvíli rozhodla, že o svoji lásku ještě jednou zabojuju.
„Co bych měla mít s hlasem? Jsem naštvaná! Chtěla jsem udělat dojem na jednoho kluka, co sedí naproti mně. Chtěla jsem mu ukázat, že nejsem žádná domácí puťka a chtěla jsem z tašky vytáhnout stejný časopis, jaký má i on… Proč? Přece proto, drahá sestřičko, aby viděl, že pravděpodobně děláme ve stejné branži! V reklamě! A místo toho jsem tahala z kabely vaše časopisy! Jeden za druhým! O vaření, o miminách, o kytičkách, o pletení, křížovky… A nakonec i BLESK, kde mám tu reklamu, jak jsem vám o ní včera říkala!“
Moje drahá sestřička se rozesmála.
„Tak promiň! A on už vystoupil?“
„Ne. Nevystoupil. Sedí pořád tady! Přímo proti mně! Nevšímá si mě a já se mu nedivím. Já na jeho místě bych si takové holky taky nevšímala, protože bych se bála, že mi uplete bačkůrky, nacpe do mě bábovku a pak mě zasadí do truhlíku a bude si nade mnou luštit křížovky!“
Kluk si už dávno nečetl, díval se na mě a culil se od ucha k uchu.
Sestra se vyděsila.
„Marti! A on slyší, co mi říkáš?“
„Samozřejmě, že to slyší.“ Pokračovala jsem ve svém boji, ale už jsem tušila, že mám vyhráno. „Ale dělá, že neslyší! Culí se a já nevím proč.“
A to už jsme se oba rozesmáli a do toho sestřička křičela, ať jí řekneme, čemu se smějeme a tak jsem radši telefon vypnula.
„Takže taky reklama,“ zeptal se mě, když jsme se dosmáli. „Tipoval jsem vás na divadlo. Vracíte se večer. Už jsem si vás párkrát všimnul.“
„Já vás taky.“
Ukázal na mobil, který jsem pořád ještě držela v ruce.
„To bylo dobrý… co jste říkala…“
Opět jsme se rozesmáli.
„A neměla jsem pravdu?“ Pokrčil rameny.
„No… trochu jo. Vlastně velkou trochu. Poznala jste to dobře. Kdybyste vytáhla ten svůj časopis hned jako první… Ale vlastně se nic nestalo. Seznámili jsme se díky vaší sestře. Poděkujte jí za mě.“
„A co jí mám říct,“ zeptala jsem se zvědavě, ale už jsem tušila, že jsme nastartovali dobře.
„Řekněte jí, že ten kluk, co s vámi seděl ve vlaku, vás doprovodil domů…“
A bylo to.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12