Bouře ve sklenici

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

BOUŘE VE SKLENICI.
Podívala jsem se z okna. Nebe nad domy se zatáhlo a krásné slunečné odpoledne se změnilo v chladný podvečer. Bouřka byla na spadnutí.
Začala jsem rychle uklízet z balkonu prádlo. Když jsem šla naposledy s hromadou svetrů a zavírala za sebou balkonové dveře, něco za mnou bouchlo. Lekla jsem se a jeden svetr mi upadl na zem. Zvedla jsem ho a zaklela.
„Krucifix!“
Pod ním ležela rozbitá sklenička, která stála na parapetu. Jak jsem zavírala dveře, smetla jsem ji svetry! Zaklela jsem podruhé.
„Krucifix!“
Zrovna Alešova sklenička! Moje nešikovnost mě naštvala. Hodila jsem svetry na hromadu prádla na posteli a vrátila se zpátky ke střepům.
„Tak tohle slepit nepůjde.“
Byla to Alešova „památeční“. Přivezl si ji z Anglie, kde byl před rokem na pohřbu svého strýce. Nikdy z ní nepil, ale často ji bral do ruky a s úsměvem si ji prohlížel. Pak ji zase posvátně vrátil na parapet. Někdy jsem na ni žárlila. Choval se k ní, jako by byla svědkem něčeho, na co rád vzpomíná a o čem se nesmím dozvědět!
„Tak a teď jsi rozbitá. Má po vzpomínkách,“ řekla jsem si škodolibě a šla se podívat na balkon, jestli jsem uklidila všechno prádlo. Zvedal se vítr. Vedle v bytě bouchlo okno.
Na konci ulice jsem uviděla Aleše. Nesl kytičku.
„Brouček…“
Rozněžnila jsem se, když jsem viděla, jak kytku chrání před větrem, aby se nezlomila. Pak jsem se podívala na střepy, které jsem držela v ruce. Bude ho to mrzet.
A co kdybych…
Vrátila jsem se rychle do bytu a položila střepy zpátky na koberec. Pak jsem otočila kličkou u okna a okno otevřela. Jo, půjde to! Kdyby se okno větrem otevřelo, určitě by ji shodilo! Šlo špatně zavírat i otevírat a tak jsme větrali balkonovými dveřmi, ale vítr, co se teď venku zvedl, by ho mohl klidně otevřít!
Budu dělat, že o ničem nevím! Aleš najde střepy a bude si myslet, že vítr otevřel okno, okno shodilo skleničku a Hanička sluníčko bude mimo podezření!
Vzala jsem tašku a peněženku, zamkla jsem a utíkala ven. Sbíhala jsem po schodech a prozpěvovala si. Dobře jsem to vymyslela, dobře! Sice jsem věděla, že Aleš nenávidí lhaní, s holkou, se kterou chodil přede mnou, se prý dokonce rozešel jenom kvůli tomu, že mu lhala, ale copak tohle je nějaká lež? Vždyť se to tak docela klidně mohlo stát, tak jaká lež? A vůbec!
Jaké -mohlo-? Ono se to tak stalo!
U domovních dveří jsem do něho málem vrazila. Chytil mě do náruče, políbil a pak ke mně natáhl ruku s kyticí.
„Jé… tys mi koupil kytičku! Děkuju!“ Ukázala jsem na nákupní tašku. „Jdi napřed! Běžím ještě naproti něco koupit, než začne pršet! Hned jsem zpátky!“
Když jsem se za dvacet minut vrátila, seděl Aleš nešťastně u stolu a před sebou měl rozložené střepy.
„Hani! Podívej se! Sklenička z Anglie se rozbila! To pitomé okno se větrem otevřelo a shodilo ji.“
Smutně jsem si sedla vedle něho.
„To mě mrzí! Muselo se otevřít, když jsem odešla! Když jsem dávala z balkonu prádlo, zvedal se vítr! Mohlo mě to napadnout! Měla jsem zkontrolovat, jestli je pořádně zavřený!“
Aleš zavrtěl hlavou.
„Je to moje chyba, Hani! Vím, že se špatně zavírá! Měl jsem ho nechat už dávno opravit.“
Snažil se složit střepy k sobě. Nešlo to. Přitulila jsem se k němu.
„Měl jsi tu skleničku tak rád… Koupíš si jinou, až tam zase pojedeš.“
Chlácholila jsem ho jako malé dítě a on se smutně usmál.
„Nekoupím, Hani. To byla sklenička, kterou strejda dostal od babičky. Ten, kdo ji měl, měl štěstí v lásce. A teta byla se strejdou šťastná celý život. Proto mi ji dala. Říkala, že to není sklenička na pití, ale na štěstí…“
Vida! Tak já zbytečně žárlila! Žádná ženská, ale hloupá pověra, pomyslela jsem si
spokojeně a vstala jsem.
„Uvidíš, že budeš šťastný, i když se rozbila…“
Vzala jsem ho za ruku a vedla do ložnice. Šel za mnou jako pejsek. V objetí jsme spadli na hromadu prádla, kterou jsem přinesla z balkonu.
„Počkej, Hani, hodím to někam jinam.“
Vstal, nabral prádlo oběma rukama a najednou se mu tvář zkřivila bolestí.
„Au!“
Polekaně jsem vyskočila.
„Něco mě píchlo! Je tam něco ostrého!“
Položil prádlo zpátky a opatrně po něm přejížděl rukou. A pak jsme to oba uviděli.
Na rukávu svetru byl zachycený střep skleničky…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12