Důchodce a duchovní život – Úcta

Autor článku: František Benda Prokazování úcty někomu je samozřejmou průvodkyní lidského společenství. Jako každá jiná činnost má mnoho odstínů. Ve své podstatě znamená přiznání jistého stupně podřízenosti vůči jiné osobě, ať už důvody k tomu byly jakékoliv.

Může vycházet stejně ze srdce oddaného nebo obdivujícího jako z vypočítavého, kalkulujícího s případnou pozdější odměnou. Patří sem i úcta povinná, z nějakých důvodů předepsaná. Tu prokazujeme bez vnitřní motivace, a může se stát, že její potřebnost pochopíme teprve po delší době vlastního zrání.

Prokazování úcty nemusí vždy znamenat ústup z vlastních pozic. Je řada činností, do kterých nejsme schopni zasáhnout, protože k tomu nemáme ani potřebné vybavení, ani znalosti, nebo se nám do nich prostě nechce. Pak rádi uznáme dobré výsledky někoho jiného, i když se na našich vzájemných vztazích nemusí nic měnit. Já pán – ty pán.

V oblasti našich zájmů se prosazuje především naše ego. Ego-já není přesně definováno, a proto nemůže být ani jasně naznačeno jak s ním zacházet při snaze je kultivovat. Návrhů je sice dost, ale příliš se od sebe liší, než aby se dal nalézt jeden skutečně věrohodný. Postup lze navrhnout jedině rámcově. Pokud se nechceme stát přímo kajícníky, kteří ve snaze o zmenšení ega omezují kdeco, měli bychom se držet alespoň jakési umírněné střední cesty, která nás zbytečně nepokořuje.

Vzdávání úcty čemukoli bez vnitřního prožitku by se pak snadno mohlo stát samoúčelným a ztratilo by svou vnitřní sílu. Projevování úcty je pouze tehdy úspěšné, jestliže přiznává lidem, věcem, jevům a jejich vzájemným vztahům právo na jejich vlastní existenci a uznává jejich hodnotu. Současně je ale musí zařazovat na místo, které jim v daném kontextu přísluší, bez jakéhokoliv omezení, protekce nebo přehánění. Úcta je snadno zaměnitelná za pochlebování. („Čí chleba jíš, toho píseň zpívej“). Vzdávání přiměřené úcty zapojuje uctívajícího do komunikačního procesu a předem odstraňuje třecí plochy, kde by to mohlo neočekávaně zaskřípat. „Kdo je opravdu velký, nedopustí, aby se vedle něj někdo cítil malým“. Už pouhou existenci je nutno oceňovat. To, že se tak všeobecně neděje, ještě není důkaz, že toho není třeba. Velkopanské myšlenky jsou záludný nepřítel, který škodí v prvé řadě jejich autorovi. Velcí duchové byli většinou vždy skromní a pokorní.

V běžném životě se chováme většinou velmi přehlíživě. Z každého jevu si všímáme právě pouze té části, která z plovoucího tělesa vyčnívá nad hladinou, a o zbytek, skrytý před našima očima v hlubině, se nestaráme. Jako by pro nás neexistoval. Prostě se nestačíme zabývat všemi detaily. Teprve tehdy, jsme-li na některé části hlouběji zainteresováni, si na ni uděláme čas. Požadavky, že bychom se měli stejně pečlivě věnovat všemu, co nás potká od samého rána až do večera, vyvolají na naší tváři leda shovívavý úsměv.

Tím se ovšem dostáváme stále více do oné snadno odůvodnitelné polohy přehlíživosti, která zajisté neublíží oněm opomíjeným věcem – neboť ty si žijí svým vlastním životem –, nýbrž právě nám. Z pyšného nadhledu se zdá všechno jednoduché a černobíle jednoznačné, což k našemu poznání přispívá pouze zdánlivě.

Příměr o plovoucí ledové kře je ovšem ošidný. Kdyby se nám ji podařilo převrátit nohama vzhůru, po uklidnění hladiny se objeví zas jenom kus ledu, jenomže jiný, než předtím. Kdežto nahlédneme-li do hloubky události, o níž z toho, co se zjeví, jsme přesvědčeni, že je jasná a přehledná, musíme často rychle vycouvat a hledat jiná vysvětlení, než na která jsme zvyklí. To, co považujeme za neměnnou skutečnost, jsme si totiž už dávno rozložili do šablon a pojmů, a vše nové, čemu nerozumíme, co nechápeme, co se nám nelíbí či dokonce oškliví, čeho se bojíme – zkrátka vše, co zdánlivě překáží hladkému provozu – jsme zasunuli pod onu hladinu každodennosti. Není divu, že – pakliže se to nějakým způsobem objeví – na to nemáme ani metr, ani patřičnou přihrádku.

Na jednu stranu je to dobře, neboť život by se nesmírně zkomplikoval, pokud by byly na první pohled zjevné všechny jeho tajuplnosti; na druhé straně je rozumné předpokládat, že existuje řada faktů, které by se mohly za jistých podmínek (tj. pokud bychom jim popřáli sluchu) docela dobře uplatnit. Je tedy prozřetelné jim, jakkoli neviditelným, prokazovat předem když už ne přímo úctu, tedy alespoň toleranci.

Autor: František Benda, Foto: Internet