Důchodce a duchovní život – Úcta 2

Autor článku: František Benda Potřeba úcty k podrobnostem a nepatrným jednotlivostem byla objevena a doporučována již velice dávno. Zprvu se patrně jednalo o úctu bázlivou, prokazovanou přírodním úkazům nebo předpokládaným bohům. Čili dalo by se říci: úcta „pro jistotu“.

Byla zde – zdánlivě odůvodněná – obava, že zanedbání nějaké důležité maličkosti by mohlo narušit celý složitý vztah k nim. Ale i tak člověk objevil důležitou věc, totiž to, že projevování úcty ho v očích uctívaného nikterak nesnižuje, spíš naopak: tímto jednoduchým způsobem se vlastně „vetřel“ do jeho pozornosti, takže pak mohl počítat i s jeho případnou milostí a z ní vzniklými výhodami. Prokazování úcty zdánlivě nepatrným maličkostem má obdobný blahodárný účinek. Prohlubuje náš vztah k nim, čímž s nimi navazujeme intimnější spojení, což nám zase následně zpestřuje nebo i usnadňuje život.

Nikdy nevíme, která drobná náhoda může vnést do našeho osudu neočekávaný zvrat. Snažit se ale soustředit na kdejakou podrobnost je přece jen obtížné a po delší dobu neudržitelné. Při projevech úcty je tomu jinak. Žádná z jednotlivostí, kterým chceme prokazovat úctu, nemusí být jakkoli vyjímána z kontextu a výslovně jmenována, ale pouze jaksi zahrnuta do celkového objemu jevů, které sice nejsou shromážděny a srovnány podle nějakého seznamu, nicméně jsou brány v úvahu a počítá se s nimi. Místo abychom je vytrhovali z jejich prostředí a zvyšovali uměle jejich význam na předpokládanou velikost vlastního ega, kde bychom je teprve učinili předmětem svého uctívání, ponecháme je tam, kde jsou, a sami se naopak přizpůsobíme jejich úrovni. Poměry velikostí tak zůstanou zachovány, a my se o nich naopak více dovíme. Tím jsme způsobili, že i ony se tak paradoxně „vetřely“ do našeho vědomí, aniž bychom jim museli věnovat nějakou zvláštní, oddělenou pozornost.

Projevy úcty mohou v praxi nabýt nejrůznějších podob. Např. básník Jiří Wolker napsal „miluji věci, mlčenlivé soudruhy“, kde „soudruh“ označovalo spolupracovníky, v tomto případě živé i neživé, se kterými jsme na stejné lodi. A nad toho, koho milujeme, se nepovyšujeme. – Sv. František zas nazýval všechna zvířata a věci svými bratry a sestrami – v obdobné snaze zdůraznit, že mezi nimi a sebou nečinil žádný rozdíl. Opíral se zde zřejmě o výroky z Bible, že všechna stvoření jsou dětmi božími. (Mat. 23,8-9: „… vy všichni jste bratří. Jediný je váš otec, ten nebeský“. 1 Tim. 4,4: „Neboť všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díků-vzdáním.“)

Projevování úcty někomu nebo něčemu tedy v žádném případě nemusí znamenat jakékoli pokořování. Když už nic jiného, je v něm nepovyšování se nad své okolí, tj. neupřednostňování vlastního ega. Dá se ale nalézt mnohem více. Protože ego nikdy neumdlévá, ani naše snaha o jeho zušlechťování by neměla být pouze občasná. V tom už je problém. Projevit něčemu občas úctu je jedna věc, projevovat ji ale trvale kdečemu v okolí se jeví mnohem složitější. V prvním případě jde spíš o řídkou událost, vyplývající z právě nastalé situace. V případě druhém jde o změnu celého přístupu k naší skutečnosti, o určitý druh nového vztahu, o nový postoj. Toho se nedosáhne ani přes noc, ani za měsíc. Je třeba delší doby, aby tím ego nebylo nikterak zničeno nebo potlačeno, nýbrž přehodnoceno tak, aby spíše na duchovní cestě pomáhalo, než jí zabraňovalo. Mějme však s ním soucit. Bylo to přece ono, kdo nás přivedl až do dnešního postavení, kdo nám pomáhal překonat těžkosti a umístil nás na naše místo v současné společnosti. Jak bychom byli bez jeho průbojnosti prošli obdobím dospívání a zrání? Jeho sebevědomí tím zcela po zásluze značně vzrostlo. A najednou se nám už nezdá dosti dobré, takže se je snažíme zreformovat. Není divu, že se brání. Jedním ze způsobů, jak je pomalu odlákat ze stupně vítězů, je prokazování ohledů či dokonce úcty vůči věcem, kterým až dosud byla přiznávána pramalá důležitost. „Mnozí první budou poslední a poslední první“, praví Bible (Mat. 19,30) – nejde ale o nic víc, než o změnu postojů.

Postoj úcty vyplývá buď z celkového chování, nebo z přímého projevu. V chování se projeví způsobem mluvy, výběrem slov, případně drobnými maličkostmi, které řeknou víc než okázalé projevy. Co se týče přímého projevu, mnohé církve, snažící se dát náboženství jakýsi vnitřní řád a jednotné zaměření, přímo předpisují – někdy velice podrobně – jak takové uctívání má navenek vypadat. Předpokládají, že dodržováním rituálu se vnitřní postoj postupně dostaví sám.

Nejjednodušší je prosté klanění. Od mírného sklonu hlavy – což bylo vždy považováno za projev podřízenosti – přes předklon se zády téměř vodorovnými, až po hlubokou poklonu s hlavou svěšenou co nejníže k zemi. Středověk k tomu ještě přidal velice obřadné mávání širákem.

To je ovšem pouze vnější forma, celkem snadno proveditelná. Aby dosáhla vnitřního účinku, musí se časem přetvořit ve svůj pravý opak: nikoli se klanět proto, abychom si postupně uvědomili, že onen vnější předmět, před kterým stojíme, je hoden našeho uctívání, nýbrž styl a hloubka naší úklony mají být přímo vnějším projevem našeho opravdového vztahu, ke kterému jsme došli vnitřním přerodem. Pak se může stát, že žádná poklona se nám nebude zdát dostatečně hluboká, aby dokonale vyjádřila, co vskutku cítíme.

Nejhlubší, a také nejnáročnější pokoru představuje prostrace (padnutí na tvář jako projev nábožné úcty). Tělo leží na zemi na kolenou, břiše a na hrudi. V křesťanství se při tom rozpřahují paže do upažení (do tvaru kříže), východní způsob natahuje paže dopředu (vzpažuje). Tuto polohu lze také provádět dynamicky; po ulehnutí hned následuje vztyk, krok a nové ulehnutí tak, že chodidla se umístí tam, kde byly dříve prsty rukou nebo hlava. Postup na cestě, která je takto měřena délkou vlastního těla, je velmi pomalý, a také je třeba speciálního oblečení (chránit kolena a dlaně), zvláště probíhá-li cesta obtížně schůdným terénem. Je nutno ocenit hloubku přesvědčení a nesmírnou obětavost věřících, kteří tento způsob (v podstatě pokání) – jmenovitě ve východních zemích – používají.

Jednodušší je klanění se tibetským způsobem. Sepnuté dlaně se zdvihnou nad hlavu, načež se spustí před ústa a pak před srdce. Následuje klek, dlaně se položí na zem a čelo se dotkne země. To celé se opakuje třikrát. I tímto způsobem je možno se pohybovat vpřed.

Muslimská modlitba obsahuje klanění mnohem složitější. Ze vzpřímeného stoje (tváří k Mekce) přejde modlící se do kleku, kde dotyk čelem k zemi opakuje několikrát, přičemž pronáší rituálem předepsané modlitby.

Zvláštním, ale jednoduchým způsobem klanění je také klek. Jedná se vlastně o zmenšení vlastní tělesné výšky tak, že se uctívané osobě nedíváme z očí do očí, ale z kleku k ní musíme oči zvednout, tj. vzhlížet k ní, zatímco ona – chce-li s námi jednat – se k nám musí sklánět. To souvisí s dávným zobrazováním důležitých osob ve větším měřítku, než byli jejich podřízení, služebníci nebo zajatci. K tomu přistoupil i poklek pouze na jedno koleno. Znamenalo to pokoru jenom částečnou, spíš jenom naznačovanou, nehledě k tomu, že starší lidé se z této polohy snadněji zdvihají (což není nikterak zanedbatelné. Mezi klanějícími se je vždy více starších než mladších, kterým tento způsob projevu moc neříká). I po kolenou ale dokáže kajícník urazit neuvěřitelné vzdálenosti, což zase závisí na hloubce jeho přesvědčení.

Jóga pak zná soubor zajímavých cviků, nazývaný „Pozdrav Slunci“, který by se také dal vysvětlit jako postup ze vzývání ve stoji, přes onen poklek na jednom koleni až k závěrečnému lehu na tváři jako výrazu naprosté pokory. Pak ovšem následuje další fáze, která cvičícího zdvihne zpět do původní polohy vzývání. Je zde vhodně spojeno tělesné cvičení s prospěšnou vnitřní náplní.

V současné době se klanění u nás moc nevede. Ne že bychom si některých osob nebo věcí nevážili, ale odvykli jsme si to dávat okázale najevo. Spíše se za podobné city stydíme. Pak ovšem musíme hle-
dat nové způsoby, které by za nás promluvily jiným jazykem, než se sami vyjádřit ostýcháme.
Ekologie, ať už vztažená na osobnost nebo na celou přírodu, se snaží dávat najevo zájem o řadu i drobných věcí, které považuje za důležité, nikoli okázalým klaněním, nýbrž tím, že usiluje o pochopení jejich vnitřní struktury, přirozené zařaditelnosti a snahou něco pro ně udělat. To je ovšem spíš spolupráce a uznání významu těchto jevů, než nějaká mimořádná úcta.

Autor: František Benda, Foto: Internet