Je čas se rozhodnout o morálních postojích

Autorka článku: JUDr. Irena Novotná V souvislosti se spory kolem církevních restitucí se objevuje něco velmi důležitého, co možná mnozí nevnímají.

Pod otázkou – na co vlastně potřebujeme církev – se lidé svěřují, že mohou věřit v Boha bez nějaké církve, tedy vyslovují tendenci k osvobození se od církevního učení a vedení od metodiky víry, pod otázkou – zda církev je stále garantem křesťanské etiky – se vyslovují proti různým zlořádům jak probíhaly v historii i nyní a na otázku, zda je katolictví nosným podnětem k zamyšlení nad vlastním životem a mohou ho akceptovat, většinou odpovídají ne … co je pro nás důležité? Kde a v čem hledat inspirace ke klidu, štěstí a plnosti života? Vyberte si …. všechno je o etice.

Předpokládám, že čtenáři tohoto článku znají křesťanské učení, takže se o něm nebudu nyní podrobně zmiňovat. Jen do té míry a stručně, že nám nabízí život v plnosti. A nyní o katolictví. Abychom lépe pochopili, přátelé, co je katolictví: pojem „katolická“ vyjadřuje přesvědčení křesťanské církve, že je přístupná všem lidem. „Kde biskup, tam ať je i lid, jako kde je Kristus, tam je i katolická církev“, neomezuje se na rasy a národnosti, na skupiny lidí různých zájmů apod.. V této souvislosti bych chtěla připomenout část evangelia sv. Marka.

• ²⁴Vstal a odešel odtud do končin týrských. Vešel do jednoho domu a nechtěl, aby o tom někdo věděl. Nemohlo se to však utajit;
• ²⁵hned o něm uslyšela jedna žena, jejíž dcerka měla nečistého ducha. Přišla a padla mu k nohám;
• ²⁶a ta žena byla pohanka, rodem Syrofeničanka. Prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery.
• ²⁷On jí řekl: „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.“
• ²⁸Odpověděla mu: „Ovšem, pane, jenže i psi se pod stolem živí z drobtů po dětech.“
• ²⁹Pravil jí: „Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.“
• ³⁰Když se vrátila domů, nalezla dítě ležící na lůžku a zlý duch byl pryč.

Židé příliš nevyhledávali, mírně řečeno, příslušníky pohanských národů (nazývali je „psy“) a z historie víme, že ani Římané nevstupovali do jejich obydlí a jakož ani Židé nevstupovali do římských obydlí. Ale z této historie, kterou jsem víše citovala, vidíme, že došlo k posunu. I když byl Ježíš Žid, věřící Žid, přesto uzdravil i dcerku pohanské ženy, protože projevila víru v jeho působení. Takových případů bychom nalezli v Písmu několik, ale hlavní je, že Ježíš nikomu nebránil (pojďte ke mně všichni …), aby jeho učení, tedy život v plnosti, přijali všichni, kdo po něm toužili. Také víme, že apoštol Pavel, nazýván též „apoštolem národů“ prosadil křest, a tím samozřejmě i učení, i pro pohanské národy …

Obor nazvaný „Morální teologie“ (a na ni navazující Katechismus) je v současné době v určitých kruzích věřících křesťanů diskutovaný a jistě, v určité rovině názorů, proniká i mezi ostatní lidi, kteří vnímají etiku, jsouce nevěřící, jak se sami označují, přes prizma listinu práv a svobod, která platí pro celé lidstvo. Na první pohled – není mezi požadavky na práva a svobody, mezi Desaterem a Listinou práv a svobod žádný rozdíl, požadavky jsou stejné, až na to, že v případě Desatera jsou nezcizitelná lidská práva absolutně podřízena božskému právu. Tedy je předpoklad, že jde o „zjevenou morálku, v případě Desatera“, nikoliv o právní listinu, v případě Všeobecné deklarace lidských práv. Na Listinu práv a svobod navazuje ústava a zákony právního demokratického státu. Všichni víme, i ti, kteří se právem nezabývají, že nejsou články Listiny vždy naplňovány a že lidé musí o svá práva usilovat obranou oprávěných zájmů a práv, která jsou jim přiznána. Stejně, tak, jak musí usilovat o naplňování etických hodnot, vycházejících z Desatera. A protože věřící i nevěřící jsou státní občané, jejich jednání, chování a konání se podřizuje zákonům bez rozdílu, jedni, ti věřící mohou o svých morálních nárocích uvažovat i prostřednictvím své víry a s uznáním Boží svrchovanosti, nevěřící pak uznáním svrchovanosti státu. Svoboda ze strany člověka, v tomto případě, spočívá ve výlučnosti kultu, dobu vyhrazenou osobní i společné modlitbě, uznání svrchované autority, s níž Bůh řídí život svých tvorů, vládne jednotlivcům a národům a vykonává soud. Boží svrchovanost (Ex 19,5) učí určitému pohledu na svět a na pozemské hodnoty, které jsou Božím vlastnictvím. Nikdo však není vyloučen ani z požívání lidských práv a každý může požívat i práva, vycházející z Bible a jejího učení. Ale lidé, kteří se hlásí k takovým hodnotám, ať z té nebo oné strany, nepřicházejí k těmto právům a svobodám jednoduše. Musí si je uvědomovat, chápat jejich rozsah a dosah pro svůj život a přijmout je, třeba v podobě, etického pohledu na svět. Tím ovšem nejsou zbaveni povinností, ani z pohledu náboženského a ani s pohledu občanského.

Mnoho lidí dnes naříká, jak jsou napjaté vztahy mezi lidmi, kolik je nespravedlnosti, bezpráví a korupce, která ničí důvěru ve fungování státu a státních orgánů a jiných subjektů, které ovlivňují náš každodenní život. Tyto jevy v lidských společnostech i v historii byly propírány ze všech stran a všemi dostupnými prostředky. A přes to – máme tu 21. století našeho letopočtu a můžeme tvrdit, že jsme se téměř nikam s řešením těchto jevů, co nás rozčilují a co nám škodí, nedostali. Podle mého soudu, tak jak pozoruji chování lidí a státu, odsunujeme práva a svobody, jako nějaký luxus, až na další místo, protože každý nejdřív řeší, a to je pochopitelné, životní standard v jeho plném slova smyslu. Ovšem, je důležité, jakými prostředky se k němu lidé dopracovávají a jakými prostředky ho drží na žádoucí úrovni.

…. Boj o životní standard

Tahání se o namazaný krajíc chleba většinou dopadne tak, že krajíc spadne na zem právě tou namazanou stranou. A k ideálu „blahoslavených chudých v duchu“ máme velmi daleko už proto, že si přidáváme další a další problémy, které musíme zvládat – a ty jsou spojeny s poskytováním slušné životní úrovně lidem nejbližším. Nemůže nám být lhostejný osud našich starých rodičů a příbuzných i dětí, a tak nemáme důvěru v morálních pravidlech, které nás nabádají, abychom žili přiměřeně, protože náš život je spojen neodmyslitelně v dosahování finančních prostředků, o něž se dělíme v nejrůznějších solidárních fondech a o úrovni tohoto dělení se hádáme se státem. Není to žádná novinka a nikdo ještě nedefinoval, co je to přiměřený život pro chudé i bohaté, pro mocné a bezmocné, protože rovnost mezi lidmi neexistuje ani v jakési míře sociální spravedlnosti. Nicméně, dvě roviny nazírání na život a existenci člověka, jak jsem se o nich zmiňovala výše, mají hodně společného. Usilují o plnohodnotný život. Nikoliv však institucionálním způsobem, protože to je značně omezené, ale samotným přístupem člověka, který jistá pravidla, vedoucí ke štěstí, spokojenosti a spravedlnosti může přijmout z jednoho, druhého či obou soudků. Záleží na každém, čemu podlehne a co si uvědomí, že by měl přijmout nebo nepřijmout v rámci omezených a omezujících prostředků a schopností je rozmnožit nebo rozšířit.

Kdysi lidé, putující pouští, jedli manu, která jim spadla z nebe. Kdysi lidé jedli chléb, který rozmnožil Ježíš Kristus, aby je nasytil. To všechno můžeme chápat i jako obraz duchovní sytosti, kterou lidem nabízí víra v Boha. I lidé, kteří nejsou věřící, ale jistě chápou v plné míře požadavek mravních imperativ i nabídek jak ze strany Deklarace, tak i Desatera, že mají plné právo žít život v plnosti, nikoliv v otroctví čehokoliv a kohokoliv.

… Netrapme se a nehledejme jen symboly

Nemusí se dotýkat po každé, když vyjdou z domu, mezuzy, ale mohou mít tato ochranná pravidla pro sebe a i ostatní, v srdci. Všechna ta neštěstí, která nás denně provázejí, nás děsí a cítíme se bezmocní – násilí na dětech a starých lidech, umírání v opuštěnosti, osamělost, nemoci, špatné zacházení se zaměstnanci, dluhy, exekuce a lichva, to jsou jevy způsobené nerovnováhou mezi tím, co by mělo člověku náležet a co je mu odpíráno, třeba ze strany státu nebo i ze strany duchovní nedostatečnosti. Mnoho toho dobrého si můžeme však dopřávat sami tím, že pochopíme do důsledku, co nám opravdu, každému z nás, náleží a přestaneme se obávat nedostatků ve všech ohledech našeho, poměrně krátkého, života. Jako občané pochopme své oprávněné zájmy a domáhejme se svých práv, jako věřící chápejme pravé významy toho, co nám křesťanství přináší a jak se s tím srovnat v moderním světě, který nás obklopuje. Asi začněme tímto pravidlem: „Nečiň druhým to, co nechceš, aby činili tobě.“

… život je krátký a každý den je vzácný

Do důsledku, v této jediné větě je obsaženo ohromné úsilí zdrženlivosti od všech nemravností, velkých i malých, které náš život stále provázejí a které už jako nemravnosti ani nehodnotíme. Takže máme možnost poznávat hloubku morálních pravidel jak ze strany víry a náboženství, tak i ze strany občanských zákonů a pravidel. Nikomu nikdo nebrání, aby nahlédl do jádra věci, porovnával a pro sebe nacházel odpovědi na své vnitřní otázky. Protože k plnosti lidského života patří nejen materiální zázemí, ale i to vnitřní, duchovní, aby si mohl vybudovat svůj vlastní život, samozřejmě šťastný, pro tu krátkou dobu, oproti věčnosti, kterou má tu čest pobývat na této zemi.

Autor: JUDr. Irena Novotná, Foto: Internet