Košile

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

KOŠILE.
Skřípěla jsem zuby.
„Pojedu na chalupu! Já se tady s tebou rozčilovat nebudu!“
Už jsem toho měla dost. Děti odjely před týdnem na tábor, ještě čtrnáct dní tam měly být a já ten týden, co byly pryč, měla doma peklo.
Rudolf měl odevzdávat důležitý projekt, a jestli jako on, šílí v jeho firmě všichni, tak se divím, že už dávno nezkrachovali!
„Nikam nepojedeš! Já tady nebudu sám! Když přijdu z práce, tak chci mít klid a ne abych se ještě o všechno staral! Počkáš tady pěkně se mnou, až děti přijedou!“
„Dobře! Nepojedu nikam! Ale ty se ke mně budeš chovat slušně! Rozumíš?!“
Zaječela jsem, i když to nemám ve zvyku a Rudolf vyletěl od stolu.
„Nemysli si, že jsem tvůj žáček! Vyřvávej si na svoje dětičky ve škole! Mě laskavě vynech!“
Práskl dveřmi a šel si dát na balkon cigaretu.
Za chvíli jsem ho slyšela, jak si notuje se sousedem, který na svém balkoně dělal totéž. Aspoň že nekouří doma, pomyslela jsem si a pozorovala je za záclonou. Jo, i muži mají své dny, vzpomněla jsem si na reklamu v televizi a uchechtla se. Rudolfa by měli natočit! A celý národ by se chechtal se mnou, jak je ta reklama pravdivá!
Mávla jsem rukou. Kdepak. Nechechtal by se celý národ. Chechtaly by se jenom ženské!
Chlapi mají prostě na mozku jiné závity než ženská.
Když se vrátil, myslela jsem, že bude klid, ale nebyl. Jeho rozčílený hlas se ozval tentokrát od skříně.
„Kde mám zelenou košili?“
Zelenou košili jsem minulý týden prala. Že bych ji ještě nevyžehlila?
Prohlédla jsem skříň a našla ji na ramínku pod jinou košili, nošenou a tedy špinavou.
„Kdybys dával špinavé košile do koše na prádlo a nestrkal je do skříně na čisté košile,
tak bys ji našel.“
Podala jsem mu ji a on nepoděkoval, což jsem nečekala. Prohlížel si ji, jako by na ní bylo tajným písmem napsáno, jaká čísla má vsadit ve Sportce, aby vyhrál balík milionů.
„Kolik dáváš prášku do pračky?“ Jeho tón inkvizitora mě překvapil.
„Cože?!“
Koukala jsem na něho jako na blázna. Nikdy se nezajímal o to, jak se pere!
„Ptám se tě, kolik dáváš prášku na jednu várku do pračky! Co je na tom divného? Ta košile není vůbec vypraná. To šetříš nebo co? Dávám ti snad málo peněz?“
„Až budu potřebovat radu jak prát, tak ti zavolám do firmy,“ odsekla jsem a šla do kuchyně. Ale Rudolf měl poslední slovo.
„Tu košili vyper ještě jednou! Pozítří si ji chci vzít.“
Ne, nezačala jsem ječet, i když jsem chtěla. Místo ječení jsem si demonstrativně přenesla peřiny do dětského pokoje a práskla za sebou dveřmi. Do večera jsem odtamtud nevylezla. Aspoň jsem dětem vyčistila skříně od zbytečných věcí. Byly toho dva velké pytle.
Druhý den jsem košili vyprala znovu. Když na balkoně během dopoledne uschla, vyžehlila jsem ji a dala do skříně. Myslela jsem, že mě jenom buzeroval a že si na ni už nevzpomene, ale mýlila jsem se.
„Tu zelenou košili jsi vyprala?“
Stál před skříní jako bůh pomsty. Aby ne! Už jsme se totiž stačili pohádat. Zjistila jsem, že dává vajgly do truhlíku s muškáty. On tvrdil, že to není pravda a svedl to na souseda nad námi, že je tam hází on.
Když jsem řekla, že soused přestal před měsícem kouřit, začal na mě ječet, jak to, že to vím. Že se starám o všechno možné, jenom ne o domácnost. Vydržela jsem hodinu mlčet a on teď zase začal s tou pitomou košilí!
Došla jsem k němu a stoupla si do pozoru.
„Na tvůj rozkaz košile dnes ráno v osm nula nula vypraná podruhé. Usušená v jedenáct nula nula. Vyžehlená v jedenáct deset.“
Prohlédl si košili, podíval se na mě a poklepal si na čelo.
„Učitelky nemaj mozek.“
Pak začal mávat košili proti mně.
„Já si ji asi budu muset někam odnést vyprat! Tohle je vypraná košile? Vyper ji ještě jednou a pořádně! A přečti si laskavě návod, kolik prášku se má dávat do pračky a neskrbli na něm!“
Tentokrát za sebou práskl dveřmi on, zalezl do obýváku a už tam zůstal.
Nemyslete si, že jsem druhý den tu košili vyprala! Byla čistá už po prvním praní. Nevím, proč bych ji chudinku rvala do pračky potřetí!
„Máš nejhorší muškáty v baráku,“ oznámil mi můj drahý manžel, když přišel druhý den domů. Věděl, že tímhle mě naštve vždycky. Na svých muškátech jsem si zakládala a vychutnávala si chválu sousedek, které je rok co rok obdivovaly.
Když jsem neodpověděla, pokračoval.
„Strašný balkon! Příští rok tam radši nedávej nic! A tyhle chcíplotiny odvez na chalupu. Když je dáš do rohu, kam nikdo nechodí, tak tam snad ostudu dělat nebudou.“
Pořád jsem mlčela. A můj milý Rudolf zamířil ke skříni.
„Vyprala jsi ji, jak jsem ti řekl,“ zeptal se jízlivě a já přikývla. Jo, kdybych dala na tebe, tak by ta chudinka byla v pračce potřetí.
Vyndal ji, prohlédl a praštil s ní o zem.
„Podívej se, jak jsi ji seprala! Včera byla jako nová a dneska je z ní hadr! Až dostaneš od vašeho ředitele nějaké odměny, tak mi koupíš novou! Na to ti snad tvoje slavné odměny stačí! Slyšíš?“
Sebrala jsem košili a dala ji zpátky na ramínko. Svým tvrzením mi vyrazil dech. Tak já ji vůbec neprala a on řekne, že je sepraná?! Všechno se ve mně sevřelo a měla jsem co dělat, abych se před ním nerozbrečela.
„Jen se podívej! Podívej se! Vidíš to, jak jsi ji seprala? Vidíš ty fleky?“
Dívala jsem se na něj, jak přede mnou poskakuje a najednou jsem viděla směšného
šaška. Končím. S tímhle člověkem nechci zestárnout.
Začala jsem si balit nejnutnější věci. Rozhodla jsem se, že odjedu ke svým rodičům a zjistím, jestli bych s dětmi mohla bydlet u nich. Bratr se s rodinou nedávno odstěhoval a tak by to neměl být problém. Bylo tam volné celé poschodí.
Rudolf mě pozoroval a pořád vykřikoval o debilních učitelkách, zkažené košili,
zakrslých muškátech a o tom, že on živí rodinu a nikdo mu není dost vděčný.
Měla jsem sbaleno. Nakonec jsem začala skládat i tu zelenou košili. Vytrpěly jsme si obě dost.
„Co to děláš? Kam ji neseš? Zítra si ji chci vzít.“
„Přece by sis na sebe nevzal opranou košili,“ řekla jsem tiše a dala ji do tašky.
„Není opraná,“ vyjel na mě a chtěl ji z tašky vyndat, ale odstrčila jsem ho.
„Máš pravdu. Není opraná. Já ji totiž dneska neprala. A něco ti řeknu, Rudolfe, já i ta košile odcházíme. Máme toho obě dost. A skoro bych řekla, že ta košile je na tebe víc naštvaná než já.“
Otevřela jsem dveře a vyšla na chodbu.
„Kam jdeš?“
Uviděla jsem v jeho očích nejistotu.
„Kam jdeš, prosím tě? Je večer!“
„Nechci stárnout vedle takového člověka, jako jsi ty, Rudolfe.“
Sklopil hlavu. Když se na mě zase podíval, vypadal jako kluk před výpraskem.
„Markéto… prosím tě, Markéto, nechoď nikam. Jsem vůl. Omlouvám se ti. Za všechno. I za tu košili. Jsem vůl. Slibuju ti, že… že… že už nebudu vůl…“
Koukla jsem na košili a ta zelená potvora na mě mrkla! Vážně! A něco řekla! Co to řekla?!
„Dej mu eště jednu šanci, blbečkovi!“
A tak jsem ji poslechla a vrátily jsme se…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12