Chalupera

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Byl páteční večer.
Sváťa seděl nad seznamem věcí, které potřeboval na chaloupce. Hřebíky, pilka, ředidlo, štětec, mucholapky…
Všechno si pečlivě rovnal do tašky chalupářky během celého týdne a teď dělal poslední kontrolu, jestli má na seznamu, který si v neděli přivezl z chaloupky, všechno odškrtané. Vypadal spokojeně. Zadané úkoly si splnil na jedničku!
Být to před rokem, tak se na víkend těším jako malá holka.
Ještě před rokem jsme si totiž se Sváťou pečlivě plánovali víkend tak, abychom stihli divadlo, kino, výstavy, návštěvu u známých či výlet na nějaký hrad nebo zámek. A když bylo ošklivé počasí, těšili jsme se na lenošení u televize nebo na novou knížku.
Ale před rokem nabídl Sváťovi jeho kolega ke koupi chalupu. Nikdy jsme chalupu nechtěli. Smáli jsme se chalupářům a vzpomínali na to, jak jsme byli otrávení, když naši rodiče každý pátek vyráželi z města a nás nutili, abychom jeli s nimi.
Když jsme se se Sváťou před třemi lety brali, měli jsme o naší budoucnosti jasno. S chalupou jsme nepočítali ani omylem!
Nejdřív jsme chtěli byt. Ten jsme si koupili brzy po svatbě díky tomu, že jsme dali dohromady spoření na bydlení a vzali si úvěr. Oba jsme měli hezkou práci a postupovali jsme postavením i platově. Děti jsme plánovali pět let po svatbě. Jedno a pak hned druhé. Obě babičky budou v té době už v důchodu a nám jejich pomoc přijde vhod, protože jsem nechtěla být na mateřské ani o den déle, než bude nutné.
A do té doby jsme si chtěli užívat.
Jenomže to by nesměl přijít Sváťův kolega! Když jsme se na chalupu jeli podívat, líbila se nám oběma, to ano. Byla sice od Prahy skoro osmdesát kilometrů, ale jelo se tam dobře a pak, nebyla drahá. Okolí bylo krásné. Klid, lesy, koupání. S dětmi bych tady mohla být celou mateřskou dovolenou a až bych šla do práce, vystřídaly by mě babičky.
Odpočinuli bychom si tady všichni a za kulturou se dá vyrážet i odtud.
A tak jsme ji koupili. Jenomže Sváťa tam hned první den chytil nemoc, kterou jsem
nazvala chaluperou. Stal se z něho chaluperák.
On neměl chalupu na to, abychom se tam rekreovali, chodili po okolí, užívali si přírody a klidu. Ne. On si potřeboval dokazovat, co všechno umí. Jak je šikovný. Jaký je chlap!
Stal se z něho zemědělec, zahradník, ekolog, truhlář, sadař, kamnář, zedník, elektrikář, instalatér… Víkend co víkend tam musel něco dělat. Vyžíval se v manuální práci. Sotva se najedl, šel zase pracovat. Večer padnul do postele a spal. A druhý den začal hned ráno znovu, aby všechno stihnul, než pojedeme domů.
Nechápala jsem to. Chaloupka byla pěkná a dalo se v ní být i bez toho, že by tam pořád něco dělal. Ale on prostě musel! Někdy jsem ho dokonce podezírala, že si práci vymýšlí! Byl jako posedlý! Kdybych mu řekla, že nepojedu, nenutil by mě. Jezdil by sám. A to jsem nechtěla. Přes týden jsme se viděli až večer a ještě abychom trávili víkendy každý jinde?
A tak jsem čekala, kdy ho to přejde. Čekala jsem, kdy konečně řekne, Liduš, dneska nebudu dělat nic. Dneska budeme odpočívat. Kam si zajedeme? Kousek od nás je skanzen, víš to? A také jsme se chtěli jít podívat na koupaliště! A ještě jsme se nebyli podívat v kostelíčku, co je za návsi! A říkali jsme si, že se půjdeme představit sousedům! A že zajdeme večer do hospůdky…
Kdepak! Čekala jsem marně. V sobotu ráno jsme přijeli, Sváťa si vzal montérky a svlékl je v neděli odpoledne. Když potřeboval, tak jsem mu pomáhala, ale většinou jsem dělala něco uvnitř chaloupky, vařila jsem, a když bylo hezky, opalovala jsem se při práci na zahrádce.
Nikam jsme nevytáhli paty. Ve vesnici jsme nikoho neznali. Když jsme se totiž nešli sousedům představit hned, jak jsme chaloupku koupili, teď po roce nám to už přišlo divné. A protože chaloupka byla zastrčená na konci ulice a navíc měla vysoký plot, ani jsme neviděli, kdo jde kolem. A sousedé se nám asi nechtěli vnucovat a sami za námi nepřišli…
Počkala jsem, až Sváťa zkontroloval seznam a dala jsem před něho noviny.
„Četl jsi o té výstavě? V neděli končí…“
Ukázala jsem na zprávu o výstavě obrazů jednoho našeho známého a čekala, co on na
to. Pokýval hlavou a zase mi noviny vrátil.
„Však to není jeho poslední výstava… Musíme zítra vyjet brzy ráno. Před týdnem jsem skoro nic neudělal. Mám tam práce, že nevím, čím začnu! Nezastavím se do neděle, jestli to chci všechno stihnout…“
Pokývala jsem hlavou. Ani jsem nic jiného nečekala. Ale stejně jsem to každý týden zkoušela. Myslela jsem si, že ho konečně napadne, že je chalupou nadšený jenom on, ale kdepak! Chalupera je strašná nemoc! Ještě štěstí, že není nakažlivá!
Dostala jsem chuť na cigaretu. Jako pokaždé, když jsem se cítila ukřivděná. Doma jsem nekouřila, ani v práci. Byla jsem kuřák, který si dává cigaretu za odměnu, když má pocit, že mu bylo ublíženo.
Vytáhla jsem z kabelky červenou taštičku, ve které jsem měla cigarety a zapalovač.
„Lidu…“ Sváťa zvedl káravě obočí. „Neměla bys kouřit.“
Pokrčila jsem rameny.
„Na balkoně to nikomu nevadí. A víš dobře, že skoro nekouřím.“ Do hlasu se mi dostal podrážděný tón a Sváťa se usmál.
„Já ti to přece nezakazuju! Ale není to zdravé…“
„Dobře víš, že kouřit nemusím! Někdy nekouřím celý týden!“
Byla to pravda. Většinou jsem si totiž dávala cigaretu v pátek večer. Kdybys byl psycholog, došlo by ti, proč kouřím! Kouřím vždycky, když se ti musím podřídit!
V pátek večer!
Když jsem na balkoně kouřila- před tím jsem za sebou zavřela dveře, aby kouř nešel do bytu- říkala jsem si, že je škoda, že se neumíme hádat. Nikdy jsme se nehádali. Naše ideální soužití se zadrhlo před rokem, díky té zpropadené chaloupce! Pořád jsem čekala, že se situace srovná sama a že budeme zase spokojení jako dřív. Ale zatím byl spokojený jenom Sváťa. A protože já mlčela a trpně na chaloupku jezdila, myslel si, že jsem spokojená také…
Už to trvá rok! Budu si s ním muset promluvit. Já prostě nechci vidět svého manžela celou sobotu a neděli v montérkách! Nechci s ním prožívat jeho chalupářské tragédie, které považuju za směšné!
Ale bude to těžké. Ten můj chaluperák chaloupkou doslova žije. A jeho nemoc mu vůbec nevadí! Vždyť on ani neví, že je nemocný! Bude těžké říct mu, že na takový život kašlu!
Když jsem dokouřila balkonovou cigaretu, ani zdaleka jsem netušila, jak se druhý den všechno zamotá. A kdyby mi někdo řekl, že mi s mým trápením pomůžou právě moje cigarety, asi bych mu nevěřila!
„Tak, Liduš! Už jdu k autu!“
Byla sobota, půl osmé ráno. Sváťa nedočkavě postával v předsíni s taškou chalupářkou a pospíchal na mě.
„Už jsem dal všechno do auta! Nezapomeň klíče od chalupy!“
Dveře bytu klaply. Pohledem jsem zkontrolovala, jestli mám v kuchyni všechno vypnuté a nakoukla jsem do pokoje, jestli Sváťa zhasnul rybám v akváriu a než jsem zamkla, rozloučila jsem se se svým královstvím.
„Tak papa, bytečku. Jedu na galeje!“
Cesta by byla příjemná, nebýt toho, že se na Sváťovi už s prvními kilometry začala projevovat chalupera.
„Možná, že jsem měl vzít i ty větší hřebíky! A sakra! Zapomněl jsem sehnat ten pruh gumy! Kolik jsem to říkal… čtyřicet na třicet? No, mám to napsané v dílně. Lidu, prosím tě, napiš mi tam -guma-!“
Kývl na papír, který měl připevněný na přední desce. Psal si tam, co na chalupě potřebuje. Napsala jsem -guma- a pak jsem si vzpomněla na knížku, kterou jsem měla s sebou.
„Koupila jsem novou Fuchsovou. Pamatuješ, jak jsme četli, Když se žena svléká? Ty ses tak smál, až na nás Petráň bouchal!“
Byla to pravda. Tu knížku mi doporučila kamarádka. Byly to erotické povídky a Sváťa mi tehdy předčítal obzvlášť vydařené pasáže a doslova vyl smíchy. Pan Petráň, který bydlí vedle, na nás po půl hodině musel decentně zaklepat…
Sváťa přikývl.
„To je fajn. Tak si ji přečti a řekneš mi… to víš, já teď na knížky čas nemám…“
A na co máš čas? Bylo mi do breku. Copak není na chaluperu žádný lék?!
Byli jsme na místě. Projeli jsme vesničkou a zahnuli do slepé ulice, na jejímž konci jsme měli chaloupku.
„Otevřeš vrata, Liduš?“
Celý pookřál. Bylo na něm vidět, jak se nemůže dočkat, až na sebe navlékne montérky a zmizí ve stodole, kde si udělal dílnu. Vystoupila jsem a chtěla jsem z kabelky vyndat červenou taštičku, do které jsem včera dala klíče od chaloupky.
Ano, červenou taštičku, kde jsem ještě včera měla cigarety se zapalovačem. Když na ni včera Sváťa zareagoval jako býk na červený hadr, řekla jsem si, že ho nebudu zbytečně dráždit a cigarety se zapalovačem jsem dala do jiného pouzdra. A klíče od chaloupky jsem dala do červené taštičky. Ať je nemusím v kabelce hledat.
Ale taštička v kabelce nebyla. Určitě jsem ji tam dávala! Určitě!
Sváťa vykoukl z auta.
„Copak?“
„Hledám červenou taštičku.“
Usmál se.
„Včera jsi říkala, že se bez cigarety obejdeš! Že nekouříš třeba týden!“
„Sváťo, já nechci kouřit!“
Zaculil se jako měsíček.
„A proč tedy hledáš červenou taštičku?“
„Protože jsem tam včera dala klíče od chalupy.“
Jeho úsměv se rychle ztratil. Chvíli před sebe koukal a pak vystoupil z auta. Došel ke mně a přelétl pohledem vysoký plot. Tak vysoký, že naše chaloupka nebyla vidět.
A pak se začal bouchat rukama do hlavy.
„Já blbec! Já blbec!“
Vůbec nic jsem nechápala.
„Liduš! Liduš!“ Zdrceně se na mě podíval. „Já… já ti tu taštičku ráno z kabelky vyndal. Já jsem si říkal, že když jsi včera říkala, že se bez cigarety obejdeš… tak jsem tě chtěl vyzkoušet! Jestli to opravdu vydržíš!“
Udiveně jsem na něj koukala. Co to mele? Mávnul rukou.
„Nakonec, vždycky si můžeš skočit do hospody pro jiné… Horší jsou klíče! Nedostaneme se dovnitř! I kdybychom přelezli plot, tak je zamčená stodola! Stejně bych nemohl nic dělat! Mám tam montérky! Mám tam všechno! Já blbec!“
V tu chvíli jsem dostala vztek. Takový, jaký snad ještě v životě ne. Na Sváťu, na chaloupku i na sebe.
„Tak já sem rok jezdím jako blbá! Kvůli tobě! Otravuju se tady! Kvůli tobě! Koukám na tebe v těch tvých umolousaných montérkách! Ty a tvoje chalupera! Poslouchám tvoje veledůležité problémy s hřebíky, s prkny, kladivy! Neřeknu ti ani slovo! A přitom mi to vadí! Vadí mi, že už nikam nechodíme! Vadí mi, že tady spolu skoro nepromluvíme! Vadí mi, že pořád něco děláš! A ty mi vezmeš z kabelky moje věci? Dobře ti tak! To nepřežiješ, viď? Jdi k čertu i s tou tvoji chaluperou! Mě to už nebaví! Nebaví! Nebaví!“
Vytřeštěně na mě koukal a já… já se rozbrečela.
„Tak… tak já… já ti dojdu pro cigarety do hospody. Promiň,“ ozval se konečně a já brečela a vrtěla hlavou.
„Nejde o cigarety! Copak to nechápeš? Já nepotřebuju kouřit! Víš, o co jde? Víš, o co jde? Ty totiž ani nevíš, kde tady hospoda je! A to už jsme tady rok! Nikoho tady neznáme! Nikam odsud nevylezeme! Zajedeme autem dovnitř, zavřeme za sebou a v neděli zase vyjedeme! Nenávidím tu tvoji chaluperu! Buď si s ní! Ale beze mě!“
„Jakou chaluperu? Co pořád máš s nějakou chaluperou? Liduš, já žádnou chaluperu neznám!“
Tvářil se nešťastně, a když viděl, že hledám v kabelce kapesník, podal mi svůj. Když jsem se vysmrkala, natáhl ke mně ruku. Ucukla jsem.
„Liduš… proč jsi mi to nikdy neřekla?“
Popotáhla jsem.
„Protože jsem si myslela, že ti to dojde. A že to bude zase jako dřív!“
Mlčel a pak ke mně znovu opatrně natáhl ruku. Teď už jsem neucukla. Najednou jsem
byla úplně klidná.
„A… a Lidu, kdo je ta chalupera? Znám ji?“
Napadlo mě, že si myslí, že je to nějaká ženská a v koutcích mi zacukalo.
„Znáš ji! A jak dobře! Znáš ji už rok! Onemocněl jsi chaluperou, když jsme tuhle zatracenou chaloupku koupili!“
Chvíli jsme na sebe koukali. Pak přikývl.
„Tak jo. Já to beru.“
Šel zamknout auto a pak mě vzal podpaží.
„Tak pojď, moje červená taštičko! Podíváme se po vesnici. Je na čase, ne?“
Poprvé jsme se vydali ulicí, kterou jsme rok jenom projížděli. Došli jsme na náves. Hospodu jsme uviděli hned. Bylo před ní plno lidí a tahali z hospody stoly. U silnice stála velká tabule s nápisem VEPŘOVÉ HODY.
„Tak co, sousedé? Dneska nebudete chalupařit?“
Otočili jsme se. Za námi stál asi čtyřicetiletý muž a usmíval se na nás.
„Já jsem Tůma. Pavel Tůma. Mám chalupu naproti vám. Tu zelenou.“
Všimli jsme si jí. Ta zelená byla příšerná!
„Ta zelená je příšerná, co,“ pokračoval, jako by nám četl myšlenky. „To mi říká každý. Ale mně to nevadí. Já jsem totiž barvoslepý!“
Rozesmál se a my s ním. Kývl hlavou k tabuli.
„Půjdete? Zvu vás! Právě jsem vyhrál sázku. Díky vám!“
Oba jsme se zatvářili nechápavě a on se dal do vysvětlování.
„Když jste sem před rokem přišli, tak jsme se s chlapama v hospodě vsadili, kdy mezi nás poprvé přijdete. Ti, co tipovali měsíc nebo dva, ti už dávno odpadli. Já si tipnul rok. Protože vy…“ Ukázal na Sváťu. „Vy jste typickej montérák!“
Sváťa pobaveně přikývl.
„Montérák. Moje žena mi před chvíli řekla, že jsem nemocný. Že mám chaluperu. Mám pocit, že to je totéž, co montérák.“
Pan Tůma zvážněl.
„Víte, já jsem vyléčenej montérák, tak vím, o čem mluvím. Bohužel jsem se vyléčil, až když ode mě moje žena odešla… Ale to vám, doufám, nehrozí?“
Sváťa se na mě podíval a pak si mě k sobě přitáhl.
„Ne, to nám tedy už naštěstí nehrozí!“
Na vepřových hodech jsme se seznámili s celou vesnicí. A protože k jitrnicím patří pivo, domů jsme nejeli. Přespali jsme u Pavla, v té příšerně zelené chalupě.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12