Důchodce a duchovní život – Budhismus 1

Autor článku: František Benda To, že se v současné době na trhu objevilo vetší množství knih, zabývajících se buddhistickou tématikou, ještě neznamená, že by tato problematika byla všeobecně známá. Mnoho lidí se o ni pochopitelně zajímá, ale jde o zájem povětšinou pouze povrchní.

Takový zpravidla požaduje rychlou a vyčerpávající informaci – což současně mnoho vypovídá o úrovni tazatele. Rychlou a vyčerpávající informaci o složitých systémech prostě podat nelze. Kdo chce jít opravdu do hloubky, musí počítat s jistou náročností.

Zájem vyvolává už pouhé zjištění, že lidé, kteří se zabývají duchovním životem (což se samozřejmě týká nejen buddhistů), připadají jejich okolí spokojenější a vyrovnanější. Přitom je známo, že toto zaměření požaduje od svých vyznavačů skromný, někdy až asketický způsob života. To se dost těžko srovnává se současným horečným trendem prožívání: vše co nejdříve uchopit, vlastnit, využít. To samo už signalizuje, že případný nástup do nového učení nebude zdaleka jednoduchý.

Už z dob starozákonních proroků jsou známy snahy různých oprávců současného dění; ti sice vstoupili do historie jako klasikové, ale společnost se – navzdory jejich neutuchajícímu úsilí – valně nezměnila. Zřejmě jí docela stačí vzdávat jim úctu – ale řídit se podle nich? To přece ne!

Jak to, že se tu najednou mezi námi vyskytují lidé, kteří se nesnaží napravit chování současné společnosti, ale sami si v tichosti užívají jakéhosi vnitřního pokoje? Čemu bychom se tak asi mohli od nich přiučit?
Autorům buddhistických spisů jistě nelze upřít snahu popsat své učení co nejsrozumitelněji. Bohužel to ale dost často vypadá tak, jako kdyby se někdo pokoušel uvést někoho dosud neznalého třeba do matematiky. Naučil by ho nejdříve psát číslice, potom je mezi sebou sečítat a odčítat, násobit a dělit, pak by se lehce dotkl trigonometrie a proběhl množinami, načež by se podrobně věnoval obtížnému počtu diferenciálnímu. Nebylo by divu, kdyby se v tom zmatku třeba i horlivý a nadaný žák bezúspěšně motal a nevěděl by kudy kam.

Že je buddhistické učení hluboce propracované je samozřejmě šlechtí, ale pro začínajícího zájemce nabízí zdánlivě neprostupnou džungli. V materialistickém myšlení zakotvená mysl již na první pohled shledává tolik překážek a nesrovnalostí, že není daleka toho, aby neučinila ani ten první důležitý krok poznání.
Prozívaví buddhističtí mistři naštěstí proto hned na samém začátku připomínají, že protichůdné paradoxy se v Buddhově učení nacházejí pouze zdánlivě. Ve svém výkladu se totiž především zaměřoval na úroveň tazatele. Tak došlo k tomu, že pouze ty nejprostší strašil peklem s jeho ďábelskými mukami; pokročilejší vybízel k etickému chování a trvalému sebezapírání; a teprve před těmi nejvíc prozřevšími odhalil gruntovní tajemství prázdnoty.

Jak se tedy orientovat?

V jakémkoli výkladu nových poznatků můžeme snadno vysledovat dva pozoruhodné syndromy: syndrom žáka a syndrom učitele.

Syndrom žáka spočívá v tom, že neznalý začátečník je postaven před horu nových výrazů a poznatků. Ve své neinformovanosti nedokáže odlišit co je v novém směru opravdu stěžejní, co podružné a co případně pouze vata. Pro jistotu – aby něco nepřehlédl – věnuje všemu stejnou pozornost. To ale může znamenat buď ztrátu času, nebo vést k ochabujícímu úsilí. Teprve později, až získá jakýs takýs přehled, se dokáže podobným úskalím vyhnout a zaměřit se pouze na podstatné.

Syndrom učitele je právě opačný. On má (nebo by alespoň měl mít) přehled co je na učení podstatné, a na to zaměřit hlavní pozornost. Jít ale přímo k závěru věci nemusí být právě nejzdařilejší. Většího úspěchu se dosáhne postupným vysvětlováním od jednodušších poznatků ke složitějším. Co je bezpodstatné pro učitele, může být pro žáka v počátečním stadiu nepřekročitelné. Na tom se možná právě zadrhl, takže další výklad vyzní naprázdno.

Buddhovo učení naráží od samého začátku na dvě překážky. První je jeho až pedantská propracovanost, zasahující do neuvěřitelných hloubek. Málokdo z těch, kdo o ně projeví zájem, se ale zastaví už po úvodních návodech, které ho vybízí, aby se po několik let věnoval průpravným cvičením, která mu teprve umožní pochopení dalších návodů. Průpravná cvičení nejsou příliš složitá, nicméně znamenají citelný zásah do zaběhnutého způsobu života. Jsou ale nezbytná. Kdo se ale odváží uposlechnout? Diferenciální počet je sice také zajímavý, neboť dokáže vysvětlit mnoho fyzikálních jevů jinak těžko pochopitelných (neřku-li že umožnil cestu k jevům jinak zcela neznámým), ale bez předcházející dlouholeté matematické průpravy je uživateli vlastně na nic. V duchovní praxi je tomu nejinak.

Druhou překážkou, neméně odstrašující, je upozornění, že k přijetí buddhistických zásad je nutno od základu změnit dosavadní způsob vlastního myšlení. Rady typu „zapomeňte vše, co jste až dosud poznali, a začněte znovu a lépe“ mají sice své opodstatnění, ale spíše odradí, než aby přilákaly. A i ti, kteří jsou nakloněni uposlechnout, vlastně ani nevědí odkud a jak začít. V tom je také protiklad obou syndromů.

Autor: František Benda, Foto: Internet