Důchodce a duchovní život – Polarizace 3

Autor článku: František Benda Nejhloubavější mysli se odedávna zabývaly citlivým přechodem mezi prapůvodní prázdnotou a vznikem polarizovaných dvojic. Fyzika, která k tomuto problému přijíždí po jiných kolejích, má svůj Velký třesk.

Co bylo po něm, má dost podrobně zmapované, ale neznámo před ním zatím jejímu náporu odolává. Vědy duchovní jsou na tom obráceně: o tom, co probíhalo po stvoření, se dosud vedou neutuchající spory, kdežto na předcházející stav se dívají jednoznačně: bezbřehá prázdnota, bez vztahů a bez života. Obsahuje vše, co by se případně mohlo projevit, ale nic, co by se skutečně projevovalo. Tedy současně vše a nic.

Selský rozum se takové představě brání. K čemu je něco, co vlastně není? Kdo to může pozorovat nebo prožívat, když nikdo neexistuje? Pro koho a k čemu to tedy je? Ale existence našeho světa je přece zřejmá, však ji také všichni zcela evidentně prožíváme, takže ke vzniku zřejmě došlo. Ale proč? A jak? A kdy?

Nemají to hloubající mysli jednoduché. Docházejí k závěru, že v onom bezbřehém Nic (a Vše) se zřejmě objevil nepředpokládaný impuls, který přivodil následnou změnu. Některé, i složité systémy se takto chovají. Stačil možná malý posun zdánlivě nedůležité částečky, aby nastala řetězová reakce.

Různá etnika se s touto představou, která se shodně objevila v rozličných dobách a na různých místech, vyrovnávala různě. Každé samozřejmě po svém. Bible, u nás nejznámější, nás např. učí, že na počátku (tj. těsně před stvořením) byla země temná a pustá. To by odpovídalo. Temná znamená bez světla, a světlo je přece pohyb (ať už fotonů nebo vln). A pustá proto, že na ní nebylo zhola nic.

A pak ten vznik člověka. Hospodin ho uhnětl z hlíny, čili z několika ne příliš složitých základních prvků, které byly právě po ruce, a vdechl mu život, což není příliš daleko od onoho impulsu, který navodil následnou změnu. Když ale zjistil, že pak strádal o samotě, stvořil mu dodatečně z vyňatého žebra ženu – Lilith. Jenomže ta se neosvědčila. Byla tedy zapuzena, a po ní přišla Eva, která už prověrkou prošla a dala posléze základ lidskému rodu.

Současná věda také kupodivu tvrdí, že lidstvo vzniklo z jedné jediné ženy, nikoli z muže. Že se ta tehdejší žena spíš než zobrazením sličné Evy ve starodávných chrámech podobala obdivovaným chlupatým miláčkům v zoologických zahradách, na věci příliš nemění. Zpočátku je ale asi jednodušší mluvit o Matce než o Ženě. Hlavně že byla zdrojem dalšího potomstva. Jenomže to muselo být vlastně pouze klonované, neboť příroda to ještě jinak neuměla. To se ale příliš neosvědčilo. Takže spíš se vtírá představa, že prvním použitelným lidským tvorem byla vlastně Eva, a když to s tím klonováním tak špatně dopadlo, přikročil Stvořitel k radikálnímu zákroku. Vyňal jí (a nikoli tedy Adamovi) ve spánku z těla cosi, co se spíš než žebro v biblickém případě Adamově podobalo penisu, z nějž stvořil následně pravého Adama. To by vysvětlovalo, proč toto „cosi“ tolik touží a všemožně usiluje o návrat zpět na místo svého původu (často dokonce bez ohledu na jakékoliv překážky). Pak teprve byla polarizace dosazena na své místo a vývoj mohl nabírat obrátky. Napovídalo by to ovšem, že patriarchální společnost v době Mojžíšově by nebývala schopna prvenství ženy rozdýchat, takže do čela musel být postaven muž. Pán tvorstva – a hotovo.

Biblický prvotní hřích tedy byl vlastně nezbytným vystoupením ze stavu původní netečné neexistence do problematického života v polarizovaném prostředí. Nicméně dokud nedala Eva ukousnout Adamovi z jablka, z kterého byla před tím sama pojedla, nic se vlastně nedělo. Oba byli ještě zatím nevědomí. Teprve po prvním soustu Adam ožil a umožnil Evě, aby vzala osud lidstva do svých rukou. A také si současně uvědomili, že jsou nazí a jaksi rozdílní; natrhali si tedy listí fíkovníku na zakrytí svých odlišností, načež se Adam snažil v hanbě před Hospodinem skrýt do křoví. Dále už to známe.

K obdobným závěrům došla kupodivu i východní filosofie. I tam existují na počátku dvě základní bytosti – Šiva a Šakti, bůh a bohyně. Šiva je všeobsáhlý a všemocný, čili vlastně také všechno a nic. Veškeré výstupní brány z jeho možností mají pro něj stejnou mocnost, takže vlastně ani není důvod vyjít. Proč právě touto a ne onou? Podnět musel vyjít teprve od Šakti. Ta zavelela a rozhodla kudy a kam. A i to dále už známe.

Dochází tak ke vzácné shodě představ, že veškerý život prýští z jednoho jediného pramene a z jednoho důvodu. Chce-li pak někdo pochopit tento rozvoj blíže, nezbývá mu než pokusit se alespoň částečně, nebo byť jen v náznaku ubírat se proti toku času a omezovat to, co se tváří jako výdobytek moderní doby, ale vlastně zavaluje poznání přemírou nejrůznějších možností. Dobrat se takového zjednodušení je ale asi stejně obtížné jako pochopit fyzikální podmínky těsně po Velkém třesku. To je vyhrazeno pouze nemnohým, a i jim po předlouhém, namáhavém studiu.

Autor: František Benda, Foto: Internet