Důchodce a duchovní život – Uzlíky světla

Autor článku: František Benda Těžko bychom hledali v té části vesmíru, která je přístupná našemu vědomí, alespoň stejně složitý organismus, jako je lidský mozek.

Již život samotný je možno chápat jako dokonalý zázrak, a lidský mozek je zajisté jeho vyvrcholením. Běžně se jeho složením ani jeho podivuhodnou funkcí nezabýváme, ale již počínání malých dětí, a to od samého začátku jejich života, nás musí naplnit úžasem. Dospělý člověk okamžitě zaznamenává, co vše se skrývá v projevech toho maličkého, o čemž ovšem on nemůže mít ani tušení. Teprve budoucí roky mu ukáží jeho schopnosti, a současně vyjeví, co se jemu a pouze jemu povedlo s oněmi možnostmi udělat.

Není vůbec nutné mít hluboké znalosti v nejrůznějších vědních oborech, které se snaží postihnout lidské chování v jeho celistvosti. Celé generace vědců nejrůznějšího zaměření se o to pokoušejí, a to bez zjevného konečného výsledku. Navzdory poznávání DNA, navzdory nalezení nejrůznějších chemických sloučenin s těžko zapamatovatelnými názvy, které zcela evidentně působí v jemných záhybech lidského organismu, navzdory stále novým a novým metodám hlubinné psychologie a mnoha dalším objevům nevíme o člověku mnoho. Vždy znovu přichází někdo z nové generace, aby přihodil svůj vklad na nepřehledně vysokou pyramidu nabytých poznatků.

O vědeckých úspěších nebo prohrách se obecenstvo dozvídá spíš pouze z okrajových zpráv, publikovaných v mediích. Mnohé z nich samozřejmě udiví, ale většina zůstane bez větší pozornosti, protože jsou dost často natolik vědecké, složité a náročné na pochopení, že k nim prostě není snadný přístup, nebo se týkají oborů běžnému životu značně vzdálených, se stejným výsledkem – nezájmem, nepochopením. Dokonce i vysloveně praktické věci, které je možno okamžitě zařadit do běžného života, obtížně prorážejí.

A přece každodenní život přináší řadu prožitků, které by se jen velmi obtížně zařazovaly do některé běžné vědecké disciplíny. K jejich získání není potřeba ani složité dlouholeté akademické studium, ani bouřlivý umělecký život, dokonce ani mimořádný talent či vysoké IQ. Jsou to prožitky dostatečně všeobecně známé, i když obtížně definovatelné, jako je láska, takt, noblesa, soucit, štědrost, milosrdenství a řada jiných, tak často připomínaných v různých bonmotech, nebo shromažďovaných v různých sbírkách okřídlených rčení či mouder slavných a zkušených lidí.

Každému se jistě čas od času přihodí, že náhle pocítí závan jakéhosi prozření, ve kterém si uvědomuje, že se – byť jen na kratinkou chvíli – spojily dvě jinak navzájem sobě vzdálené roviny, ve kterých probíhá jeho současnost. Vždy je považoval za naprosto nesourodé světy, a náhle zjišťuje, že se prolínají. V tomto spojení to zajiskří novým poznatkem nebo pochopením dříve netušených souvztažností.

Takové prožitky vnášejí do života překvapení a radost. Jsou to světýlka, která neočekávaně prosvětlí jinak mnohdy šedivou každodennost našich životů. Jakkoli kratinká, udrží se v paměti vzpomínkou, protože to, co se během jejich zapůsobení vtiskne do mysli, je nezapomenutelné. A přijde-li další, podobný prožitek, a po čase ještě jiný, a pak zase další, dokáže si je paměť pospojovat v jediný celek; konec předcházejícího naváže na začátek následujícího, až postupně vznikne složité, barvité pletivo, vytvářející mozaiku lidského snažení a života. Jako bychom pak pohlédli na zadní stranu krásného goblénu: z jedné strany dokonalý obraz, ve kterém tvary a barvy ladí a plynule přecházejí jeden v druhý, na straně opačné pak nepřehledné množství uzlíků, vytvořených pečlivýma rukama v trpělivé mravenčí práci. Jsou to uzlíky oněch světýlek, vytvářejících celkovou harmonii života.

I když se někdy při té mravenčí práci zdá, že navazování nemá právě nyní přílišnou cenu, že je zbytečné, marné, že nejbližší neočekávaná událost může předcházející dílo dokonale zmarnit, je to zapříčiněno tím, že teprve celkový pohled na dokonané dílo může vynést soud o prospěšnosti či zbytečnosti předcházejícího úsilí.
Proto bývá připomínáno v oněch různých moudrých naučeních, že nemáme reptat na okamžité neúspěchy v současné práci, protože přece neznáme záměry toho, kdo nás právě k tomuto rámu postavil, a že každému se dostalo právě takového určení, které odpovídá jeho potřebám.

Ať už je naše smýšlení nasměrováno jakkoli, vědecky, nábožensky, spirituálně nebo ateisticky, vždy může platit, že každou práci je třeba vykonávat s co největším úsilím, s co neupřímnějšími úmysly.
Každé ze světýlek musíme považovat za dar, každý uzlík, vytvořený vlastníma rukama, za milost.

Autor: František Benda, Foto: Internet