Špatně spočítaná Monika

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Zavolala jsem z předsíně do našeho třípokojového bytu, který byl všechno možné, jenom ne liduprázdný, že odcházím, ale nikdo mi neodpověděl.
Babička s dědou se rozčilovali nad křížovkou. Prý ani ty křížovky už nejsou, co bývaly. Sestra oblékala malého Jonáše do svátečního oblečku, protože s ním šla na půlroční prohlídku. Pospíchala. Před domem na ni čekal v autě můj drahý švagr a mužští, jak známo, čekají neradi.
Moje maminka hartusila, protože nemohla najít klíče a pospíchala na autobus. Viktorka, starší sestřička Jonáše, si dávala do tašky svačinu a lahvičku s pitím a chystala se do školy a do toho se ozval telefon a volal můj otec, že si doma zapomněl mobil, abych mu ho donesla do práce.
A nesmím zapomenout na Emánka, staršího pudlího pána, který koukal ze svého křesla v předsíni a byl nadmíru spokojený, že se ho to hemžení netýká.
Matematika je přesná věda! Ať počítám, jak chci, naše rodina, to je devět lidí a pes. A všichni se musíme vejít na šedesát tři metrů čtverečních, což je sedm metrů čtverečních pro každého. Včetně předsíně, balkonu, koupelny a WC!
A když si vezmete, kolik zaberou postele, skříně a koutky, kde si hrají děti…
Může se mi někdo divit, že jsem před zkouškami prchala k tetě do její vilky, kde jsem měla v suterénu pracovnu? Nemůže.
Matka mi podala otcův mobil, já mrkla na hodinky, spočetla si, že se připravím o dvanáct minut, podruhé jsem na všechny zavolala ahoj, nečekala jsem na odpověď a vyběhla z bytu.
Cestou do tátovy firmy jsem si naši rodinku probírala.
Je nás v bytě sice dost, ale na nervy si nejdeme. Nic není tak strašné, jak to na první pohled vypadá. Jakmile se trochu oteplí, odjíždí děda s babičkou na chalupu a sestra s Jonášem je tam s nimi. My se přes týden staráme o školačku Viktorku, která jede na chalupu s mými rodiči a se švagrem v pátek.
Byt je přes víkend smutně prázdný, takže to tam většinou nevydržím a jedu za nimi- pokud se neučím.
Všichni spoříme s Liškou, a tak se sestra brzy dočká svého bytu, na což se všichni těšíme, i když víme, že nám pak bude v prázdném bytě smutno…
Byla jsem před otcovou firmou. Dala jsem mu mobil, a když mi popřál hezký den s matematikou, namířila jsem si to na kraj města, kde měla teta malou vilku a já svůj azyl.
Když jsem byla kousek od ní, podívala jsem se do tašky, jestli mám pytlík s piškoty. Teta měla totiž pitbula. Vlastně pitbulku. Monika byla strašně hodná, ale svou radost projevovala skákáním, a protože jsem od tety často odcházela s modřinami na nohou a na rukou, vykupovala jsem se piškoty. Pomáhalo to.
Přicházela jsem k zahradě, ale Monika nikde. Nakoukla jsem do oploceného výběhu, jestli není zavřená, ale výběh byl otevřený a bouda prázdná.
Asi ji teta vzala dovnitř, pomyslela jsem si a pro jistotu si připravila piškot, kdybych Moniku potkala na chodbě.
Odemkla jsem dům. Bylo zamčeno na dva západy. To znamenalo, že v domě nikdo není. Aha, jsou s Mončou venku, napadlo mě.
Scházím po schodech do suterénu a vtom ze zadní místnosti, kterou teta využívala jako skladiště všeho možného, vyběhla Monika.
„Ale, ale! Tebe tady zapomněli a odešli, co?“
Ukázala jsem jí piškot, vyšla jsem nahoru a hodila jí ho do zahrady. Vesele za ním skočila, já zamkla dům a opět jsem scházela dolů. Když jsem u sebe odemkla, vyběhl proti mně ze zadní místnosti další pitbul!
Vyděsila jsem se, přibouchla za sebou dveře, a protože se pitbul dobýval za mnou, strčila jsem klíč do zámku a zamkla. Skákal na kliku a já horečně přemýšlela.
Takhle skáče na kliku Monika! Takže pitbul za dveřmi je Monika! Ale co to bylo za pitbula, kterého jsem vyhodila na zahradu?
Můj matematický mozek rychle hodnotil situaci. Teta před týdnem říkala, že chce nechat Moniku připustit.
Aha!
Pitbul, kterého jsem vyhodila na zahradu jako prvního, byl cizí. A na kliku teď skáče Monika!
Je to jasné.
Teta nevěděla, že dneska přijdu, nechala oba psy v domě, aby se mohli na sebe láskyplně soustředit a nerozptylovali se tím, co se děje za plotem. No jo, ale jak se na sebe mohou láskyplně soustřeďovat, když jeden je na zahradě a druhý skáče v chodbě na kliku?
To je tedy situace!
Abych se pokusila dostat cizího pitbula za Monikou do domu, to jsem si netroufla. Přece jenom jsem zvyklá na prťavého pudlíka, a i když se zdá, že tihle dva pitbulové jsou mírumilovní a za piškot udělají všechno, představa, že je lákám ze zahrady do domu, mě trochu děsila.
Tak jsem z tašky vytáhla další piškot a pootevřela dveře. Pohledem na Moniččino bříško jsem se přesvědčila, že je to opravdu dáma a ne pán, ukázala jí piškot a vyvedla ji nahoru ke dveřím. Otevřela jsem je a Monika vyskočila za piškotem na zahradu stejně plavně, jako její přítel před chvíli.
Rychle jsem zamkla a scházela dolů potřetí. Tak si to hezky venku užijte, když jsem to takhle pomotala, říkala jsem si.
Vzala jsem za kliku a najednou jsem cítila, že ke mně někdo běží. Vrazila jsem dovnitř, přibouchla dveře a zamkla. Ten někdo se ale dobýval dovnitř!
Proboha! V domě je zloděj! Srdce se mi rozbušilo strachy. Poprvé v životě jsem se ocitla v situaci, kdy jsem nevěděla, co mám dělat a bála jsem se!
Musím zavolat tetě!
Zatímco jsem hledala mobil, můj matematický mozek se vzpamatoval. V domě nemůže
být zloděj, když jsou tady dva pitbulové! To by ten zloděj musel být blázen!
Ten někdo za dveřmi skáče na kliku úplně stejně, jako to dělá Monika! Musí tady být třetí pitbul! Jasně! Teta pro jistotu pozvala dva pitbuly- ženichy, aby si budoucí štěňátka pojistila!
Vyťukala jsem její číslo, a když se ozvala, vychrlila jsem na ni, co se děje. Že jsem
nevěděla, že jsou v domě tři pitbulové a že jsem Moniku s tím jedním pustila na zahradu a
jestli mám za nimi pustit i toho třetího. Ale že se ho bojím, protože mě nezná a nemusí být tak hodný, jako ten první!
Teta chvíli mlčela.
„Bětuško, prosím tě, řekni mi to ještě jednou!“
Zopakovala jsem jí, co jsem během několika minut prožila za hrůzu a do toho se na dveře neustále dobýval třetí pitbul. Když jsem skončila, teta se rozesmála.
„Bětuško, doma je jenom Monika! Já asi nechala otevřené okno v zadní místnosti a ona tam skáče ze zahrady!“
Můj matematický mozek nepřijímal. Byla jsem úplně dezorientovaná.
„Ale tady není jenom Monika! Tady jsou tři pitbulové! Teto, já viděla tři psy! Jsou tady tři psi, teto! Tři!“
Teta se smála čím dál víc a mně to konečně došlo. A začala jsem se smát také. To bude sousto pro celou rodinu, říkala jsem si, když jsem slyšela, jak to teta už teď dává k dobru svým kolegům.
Rozloučily jsme se a já vzala poslední piškot. Jen počkej, já ti dám, říkala jsem si pomstychtivě. Nejdřív zavřu okno a pak tě vyhodím na zahradu, ty třetí pitbule!
Odemkla jsem, opatrně otevřela dveře a přesvědčila se, že ten drzoun je stará známá Monika. Pak jsem šla do zadní místnosti, kde bylo opravdu otevřené okno, které vedlo do výběhu. Zavřela jsem ho, ukázala jsem té potvoře piškot a ona poslušně vyběhla ke dveřím a plavným skokem do zahrady ukončila mé pitbulí drama…
A já se počtvrté vydala po schodech dolů ke své matematice, u které jsem měla jistotu, že jedna a jedna a jedna jsou opravdu tři.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12