Zahrádka, křížovky, vnoučátka

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

„Blaženko, jdeš si už lehnout?“
Ani jsem se na Oldřicha nepodívala a zavrtěla jsem hlavou. Před chvíli jsem domyla nádobí a teď snad zasluhuju chvíli klidu, ne?
Sklonila jsem se ještě víc nad časopis, ve kterém jsem luštila křížovku.
Křížovky byly moje vášeň! A je pravda, že jsem už párkrát vyhrála! Kdepak, na křížovky jsem odborník! Ale teď jsem se zasekla na takové hlouposti! Sakra… koště na sedm… smeták je na šest… koště na sedm…
„Blážo, nech už tu křížovku být a pojď si lehnout!“
Žadonil jako malý kluk, který chce pustit na kolotoč. Nejradši bych mu řekla, aby si vzal něco v ledničce, pěkně si pochutnal a šel do hajan a neotravoval! Kdo má plný žaludek, nezlobí.
Koště na sedm… koště na sedm…
„Blážo… slyšíš?“
Konečně jsem se na něj podívala. Stál mezi dveřmi a prstem mě lákal do ložnice. Jo, to víš, že jo! Na to jsem tak zvědavá!
Zatvářila jsem se nechápavě.
„Co chceš?“
Usmál se a šibalsky na mě mrknul.
„Hádej! Můžeš jednou! Největší radost muže a ženy na tři! To v té své křížovce určitě nemáš! Začíná to na -s- a končí na -x-! A uprostřed je -e-! Už víš?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Já potřebuju koště na sedm a největší radost muže a ženy mě nezajímá! A už hodně dlouho!“
Znovu jsem se zahloubala do křížovky. Zkusím něco jiného! Však já to koště z té své děravé paměti vymetu!
„Pojď! Už jsem ti to pod peřinkou pěkně zahřál!“
Zvedla jsem oči v sloup. Kéž by ho to už konečně přešlo! Bude mu padesát pět a
vyvádí jako za mlada! A přitom moc dobře ví, že já bych se bez toho posledních pět let docela klidně obešla! Vážně, jak mi začal v padesátce přechod, přestalo mě to bavit.
Měla jsem tehdy problémy jako každá ženská, a i když to naštěstí netrvalo dlouho, chuť k sexu ode mě odešla a už se nevrátila. Nevadilo mi to. Ale Oldřich otravuje a otravuje!
Nechápu ho! Už si přece mohl zvyknout a najít si nějakého koníčka! Může chodit na ryby! Jako soused. Můžou chodit spolu. Bude od něho pokoj a ještě přinese rybu! Nebo může jezdit na kole! Chodit na dálkové pochody! Je přece tolik zajímavých činností, při kterých člověk vydá přebytečnou energii! Ale on ne! Jeho zajímá jen práce a sex.
„Tak se tam pěkně zachumlej sám! Já to chci doluštit, abych to mohla zítra poslat! Je poslední den!“
Zklamaně vzdychl a konečně se v ložnici zavřel. Za chvíli bylo skrz skleněné dveře vidět, že zhasnul.
No vidíš, že to jde! Usneš i bez sexu! Však ono tě to také přestane bavit! Kdepak, ženská nesmí skákat, jak si chlap usmyslí! To bych za chvíli mohla jenom ležet v posteli a žádnou radost bych ze života neměla! Jsme přece dost staří na to, aby nás tyhle věci už konečně přestaly zajímat, ne?
Když jsem se ráno oblékala, Oldřich po mně zvědavě pokukoval.
„Tobě to sluší, Blaženko! Ani jsem nevěděl, že máš tak hezké šaty! Měla bys takhle chodit pořád!“
Mávla jsem po něm rukou.
„Ještě to tak! Víš, že se nejlíp cítím v kalhotách! Ale šéf má narozeniny, tak mu budeme přát. A holky si usmyslely, že mu za celou kancelář předám dárek já. Tak jsem se na to musela trochu obléknout!“
„Vypadáš jako mladá holka! Jiné ženské ztloustly, ale ty máš figuru jako třicátnice! A tyhle šaty ti moc sluší!“
„Sluší, sluší… odpoledne jsem si chtěla dojít na trh! Už vidím, jak táhnu sazeničky v
téhle nádheře!“
A co kdybych si přece jenom vzala kalhoty? Šaty dám do tašky a v kanceláři se převléknu! Začala jsem hledat vhodnou tašku, do které bych šaty dala a moc je nezmuchlala.
„Měla bys takhle chodit pořád.“ Nepřestával Oldřich v lichotkách a prohlížel si mě ze všech stran.
Podívala jsem se do zrcadla. No, docela to šlo. Příští rok mi bude pětapadesát, ale nikdo mi je nehádá. Nejsem sice žádný hubeňour, ale váhu si hlídám. Radši si večer vyluštím křížovku, než abych pořád otevírala ledničku a cpala se!
„Víš co, Bláži? Mám nápad!“
Při pohledu na jeho rozzářenou tvář jsem se zděsila. Aby mě nakonec nechtěl dostat do postele! Za chvíli mi jede autobus a žádnou tašku ne a ne najít!
„Blaženko, já pro tebe přijedu do práce a na trh tě odvezu! Pak dáme sazeničky domů, a když už jsi takhle krásně oblečená, pojedeme někam na večeři! Udělej to pro mě, když už ses kvůli mně tak hezky neoblékla! Prosím! Prosím!“
Sepjal ruce, kvičel jako pejsek a ještě na mě mrkal jak dement!
„Mám ti ukázat, jak vrtím ocáskem?“
Bylo mi jasné, že určitě nemyslí psí ocásek a rezolutně jsem zavrtěla hlavou. Už zase blbne! On si nedá pokoj ani ráno!
„Pro mě za mě, vrť si, čím chceš! A co se týče těch šatů, až budeš můj šéf a budeš mít narozeniny, tak se kvůli tobě taky krásně obléknu!“
Byla jsem vzteklá, protože jsem žádnou vhodnou tašku nemohla najít a bylo mi jasné, že sazeničky potáhnu oblečená jako na svatbu. Když už jsem chtěla odejít, Oldřich mě vzal kolem pasu.
„Já nechci být tvůj šéf, Blaženko! Jsem tvůj manžel! Kvůli šéfovi ses sice hezky oblékla, ale kvůli mně se večer zase hezky svlékneš…“
Chtěl mě políbit, ale ucukla jsem. Nejsme mladí blázni! Máme dvě děti, které mají už své děti! Máme čtyři vnuky! Jsem babička a tenhle janek je dědeček! Za pár let budeme důchodci! A to se máme cicmat v předsíni, jako nějací puberťáci? To tedy ne!
Odstrčila jsem ho.
„Neblázni, Oldo! Jestli chceš, tak se pro mě ve čtyři stav! Ale na žádnou večeři nejdu! Když koupím na trhu sazeničky, tak je chci do večera zasadit!“
Zatvářil se zklamaně.
„A nemohlo by to počkat do zítřka? Nebo víš co, Blaženko? Dojedeme je koupit až zítra a dneska půjdeme na večeři rovnou od tebe z práce! Stavím se pro tebe! Nechám auto doma, abych se mohl napít, a uděláme si krásný večer!“
Je nenapravitelný! Zkouší to a zkouší! Dobře, můj milý! Teď jsi to zkusil naposledy!
„Ne. Já svoje plány měnit nebudu. Jestli mám všechno stihnout, jak chci, nemůžu si dělat, co chci! To můžeš ty, ale já ne! Za mě nikdo nic neudělá! Ahoj!“
Když jsem odpoledne vyšla před náš úřad, Oldřicha jsem nikde neviděla. Ani s autem, ani bez auta. Zavolala jsem mu na mobil.
„Kde jsi,“ zeptala jsem se naštvaně, když se konečně ozval.
„Promiň, Blážo. Nemůžu přijít. Máme problémy, ani jsem si neuvědomil, kolik je hodin! Uvidíme se večer! Přijdu později.“
„Jaké problémy,“ zeptala jsem se zvědavě, ale už zavěsil.
To by mě tedy zajímalo, jaké problémy mohou mít! Měl se svým bratrem instalatérskou firmu a k ruce měli slečnu Dohnalovou, čtyřicetiletého Ferdu Mravence, práce všeho druhu, díky které jim šlo podnikání samo! Vážně, slečna Dohnalová byla poklad! Oldřich s bratrem mohli být celé dny u zákazníků a ona všechno zajistila. Dodávky, faktury, objednávky, nabídky, smlouvy. Byla ve firmě od rána do večera. Čas měla. Byla totiž stará panna.
Za mlada prý měla vážnou známost, chodili spolu několik let, ale rozešli se. Jeho rodiče prý nechtěli, aby si ji vzal a on je poslechl. Takže panna asi nebyla, ale dřív se tak říkalo ženám, co se nevdaly a neměly děti. Ale protože se jako stará panna oblékala, tak na ni tohle označení pasovalo. Člověk by čekal, že se bude stydět, že je pořád ještě svobodná, ale ona si na tom, že nikdy nebyla vdaná, zakládala!
„Jsem slečna, prosím. Paní, bohužel, nejsem.“
Tohle říkala pokaždé, když jí někdo řekl -paní-.
Jaké problémy by tedy měli mít, když mají slečnu Dohnalovou? Ale co! Však oni si poradí.
Zamířila jsem spokojeně k tržišti. Nakonec to dopadlo dobře. Oldřich nebude otravovat s večeří v restauraci, kde by to stálo zbytečně peněz, já na trhu nakoupím, co potřebuju, hned jak přijdu domů, půjdu na zahradu, k večeři udělám knedlíky s vajíčky, ty má rád, a až budu mít hotovo, vyluštím si další křížovku z Chvilky pro tebe, přečtu si nový Čas na lásku a pak si půjdu v klidu lehnout, protože Oldřich dnes večer určitě otravovat nebude, když má v práci problémy a přijde bůhví kdy…
Všechno jsem udělala tak, jak jsem si naplánovala. Akorát ty knedlíky, co jsem chtěla udělat Oldřichovi s vajíčkem, vypadaly jako scvrklé fazole, protože jsem je osmažila na másle kolem sedmé večer a potom jsem je znovu na pánvi přihřála kolem osmé a kolem deváté jsem totéž opakovala potřetí a pak jsem se už na celou slavnou Oldřichovu večeři vykašlala. Až přijde, něco mu udělám. Mobil měl totiž celý večer vypnutý, a abych čekala v kuchyni, až se milostpán uráčí přijít, na to jsem zvědavá nebyla. Nakonec, každá ženská ví, co to je, když připraví čerstvé jídlo a chlap nejde a nejde…
Vlezla jsem si do svého ušáku a dala se do luštění.
Bylo kolem půl jedenácté, když Oldřich konečně přišel.
„Seď, Blážo, seď… vezmu si něco sám,“ řekl unaveně, když jsem se chtěla zvednout.
Vzal si kus salámu, ukrojil si chleba a jenom ve slipech si přišel sednout ke stolu, kousek od mého křesla.
„To byl den,“ postěžoval si a pustil se do jídla.
„Tak povídej! Jaké máte problémy,“ zeptala jsem se zvědavě a položila Čas na lásku na stůl.
Usmál se a ukázal na časopis.
„Dneska jsem tak unavený, že i když mám na lásku čas, nemám sílu…“
Naštvala jsem se.
„Dej s tou svojí láskou už pokoj! Mě zajímá, proč jsi přišel až teď! Povídej!“
„Slečna Dohnalová se bude vdávat.“
Vytřeštila jsem na něho oči.
„Cože?! Vždyť je stará!“
„Stará?“ Oldřich se pobaveně usmál. „Je jí čtyřicet let. V tomhle věku mají ženy ještě děti. Jestli je ona stará, tak ty, Blážo, bys ve svých pětapadesáti musela být stařena! A to nejsi,“ dodal rychle, když viděl, že jsem se zamračila.
„Mně je úplně jedno, co jsem. Nemládnu a ty také ne. Odpovídej na to, na co se tě ptám! V čem je problém? Vdá se a co? Do práce bude chodit dál!“
Oldřich smutně pokýval hlavou.
„Právě že nebude. Včera za ní přijel ten, co ho milovala a on si ji nesměl vzít. Teď ovdověl, děti nemá a tak přijel za naší slečnou a nabídl jí ruku. A ona přijala. Během týdne se k němu stěhuje. Na Moravu. A tak jsme ráno s bráchou letěli na úřad práce, tam nám doporučili jednu ženu, zavolal jsem jí, ona hned přišla, a protože je bez práce už půl roku, byla štěstím bez sebe. Zdá se šikovná a tak jsme ji už dneska přijali. Slečna Dohnalová ji do všeho celý den zasvěcovala. A my také. Celý večer. Teď jsem Anušku vezl domů…“
Oldřich se zakousl do chleba a unaveně koukal před sebe.
„Anušku?“
Kdo je zase tohle?
„To je ta nová. Jmenuje se Anna Brázdová. Je to takový drobek. Je jí sice pětačtyřicet, ale vypadá jako holčička. Že prý jí doma říkají Anuška, tak jsme jí tak s bráchou začali říkat také.“
Oldřich se usmál a pobaveně zakroutil hlavou.
„Řeknu ti, Blážo, s ní je to úplně něco jiného. Říkali jsme si s bráchou, že se firma úplně rozsvítila! To bylo pořád samé -slečno Dohnalová, slečno Dohnalová- a najednou máme Anušku, která je stejně šikovná, jako slečna Dohnalová a možná bude ještě lepší …“
Oldřich dojedl, uklidil nádobí a šel do koupelny. Za chvíli kolem mě prošel, zabručel, brou noc, a v ložnici ani nerozsvítil.
Když jsem si za chvíli šla lehnout, spal jako dřevo. Zaplať pánbůh!
Spokojeně jsem se zachumlala vedle něho. Vida, jak se všechno hezky vyřešilo! Nakoupila jsem sazeničky a zasadila je. Slečna Dohnalová je šťastná, protože se konečně vdá. Oldřich s bratrem jsou spokojení s Anuškou, a Anuška je šťastná, protože má práci…
V následujících třech měsících mi začal ráj na zemi! Stal se zázrak! Oldřich mi dal se sexem konečně pokoj!
Každý den, když jsem přišla z práce, jsem dělala na zahrádce a večer jsem byla ráda, že jsem si mohla sednout k televizi nebo ke křížovkám a k časopisům. Oldřich chodil domů pozdě, získali s bratrem velkou zakázku na novém sídlišti a měli plno práce. Přišel, najedl se, neotravoval a šel spát.
Říkala jsem si, konečně nás čeká klidné a spokojené stáří, o jakém jsem snila!
A pak jednou přišel domů už odpoledne. Byla jsem na zahrádce, plela jsem skalku a on si sedl na lavičku a koukal na mě. Mlčel a tvářil se tak vážně, že jsem si utřela ruce a šla si k němu sednout.
Když pořád nic neříkal, šťouchla jsem do něho loktem.
„Povídej! Potřebuju to dneska dodělat.“
Vzdychl.
„To jsi celá ty, Blážo. Nebereš na mě vůbec ohledy. Jenom ty a ty a ty. Tvoje křížovky, tvoje zahrada. Tvůj volný čas. A já tě otravuju, viď?“
„Co sis to zase vymyslel, prosím tě? Oddychla jsem si, že jsi mi dal pokoj s postelí a ty přijdeš s tím, že na tebe neberu ohledy! Jsi jako malý kluk, sakra! Uvědom si, že jsi dědek! Dědek! Tak si pořád nevymýšlej!“
Naštvala jsem se. Už na něj vážně nemám náladu! Přece se s ním nezačnu na stará kolena hádat? Ať mě nechá dělat, co chci, a neotravuje!
Oldřich začal mluvit, ale já mu nerozuměla ani slovo. Jako když mluví cizí řečí!
„Blážo, přišel jsem ti říct, že se chci rozvést. Všechno ti nechám. Odejdu už dneska. Budu bydlet u Anušky. Chci si ji vzít. Brácha o tom ví a schvaluje mi to. Blážo, já ještě nejsem starý. Nejsem dědek, i když mi je pětapadesát a mám čtyři vnuky.“
Vytřeštěně jsem na něho koukala. On se zbláznil do té jejich nové ženské? Na stará kolena se zbláznil! Ta mrcha ho chce připravit o majetek! Chce ho připravit o všechno, na co jsme celý život škudlili!
Oldřich, jako by mi četl myšlenky, pokračoval.
„Naše děti o nic nepřijdou. A ty také ne. Anuška má syna v Kanadě a ten se má líp, než my všichni dohromady. A Anuška můj majetek nepotřebuje. Má svůj byt, chalupu i auto. Oba vyděláváme. Nechám ti všechno. Vezmu si jenom pár svých věcí. Pošlu za tebou právníka a ten ti všechno vysvětlí. Žádost o rozvod napíše tak, že nikoho nebudou zajímat důvody. Budeme rozvedení za deset minut.“
Dostala jsem vztek. Má to pěkně promyšlené!
„A co děti? To se nestydíš před dětmi, dědku stará?“
Oldřich se smutně usmál.
„Včera jsem s oběma mluvil. Chápou mě. Blážo, všichni víme, že ty jsi se svým životem spokojená. Těšíš se, až budeš v důchodu. Ale hlavně máš pocit, že jsi stará a myslíš si, že stejný pocit musím mít i já. Ale já ještě nechci umřít! Já chci žít!“
A pak už na nic nečekal, odešel do domu, za chvíli vyšel s taškou, nasedl do auta a odjel.
Vstala jsem z lavičky a vrátila se na skalku. A teprve když jsem uviděla kytičky jako v mlze, uvědomila jsem si, že brečím…
Trvalo mi dlouho, než jsem ze sebe vybrečela vztek, smutek a nenávist k Oldřichovi. Dlouho. A když jsem si konečně přiznala, že za to můžu sama, už mi to nebylo nic platné.
..

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12