Zloděj

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

Přemka jsem poprvé uviděla na mejdanu u kamarádky a od první chvíle se mi strašně líbil. Určitě to bylo i tím, co jsem o něm věděla. Prý chodil s holkou, která strašně toužila podívat se do USA. Protože studovala a neměla na to peníze, Přemek jí zaplatil letenky a dal jí peníze na pobyt. Nemohl s ní jet, pracoval na nějakém projektu a nechtěl o něj přijít, tak letěla s jeho kamarádem. A dala se tam s ním dohromady.
Přemek se prý zařekl, že si dá příště pozor, aby nenaletěl na holku, která půjde jenom po penězích. Chápala jsem ho, protože jsem něco podobného měla za sebou také.

Rodiče, stručně řečeno, nejsou chudí. A mně pár let trvalo, než jsem si dokázala přiznat, že některé kluky zajímá spíš moje kapesné, moje auto, naše vila a naše chalupa, než moje maličkost.
Bylo mi dvaadvacet, když jsem konečně „prozřela“ a stejně jako Přemek, i já se zařekla, že si dám na podobné chytráky pozor.

Na tom mejdanu jsme se od sebe nehnuli, druhý den jsme šli na oběd, třetí den do kina, pak na koncert, do divadla, chodili jsme na procházky a za dva týdny nám bylo jasné, že spolu všude chodíme proto, že spolu chodíme…

Všechno mezi námi bylo dokonale krásné! Dávali jsme si pozor, abychom to nepokazili a dodržovali jsme proto od začátku pravidla, která nám vyhovovala.

Platila jsem si svou útratu a Přemek také. Když jsme někam jeli mým autem, přidal na benzin Přemek, když já jela s ním, přidala jsem na benzin já. Všichni si z nás dělali legraci, ale neustoupili jsme. Oba jsme čekali, až naše nedůvěra odejde sama. Nespěchali jsme.
Po třech měsících jsem Přemka pozvala na naši chalupu.
„A co tam budeme dělat,“ zeptal se jakoby mimochodem a přejel mi prsty jemně po páteři. Prohnula jsem se jako kočka. Podíval se na mě a já se v jeho očích rozpustila.

Oba jsme věděli, co tam budeme dělat. Budeme se poprvé milovat. Budeme spolu poprvé dva dny a dvě noci. Jenom my dva.

Přijeli jsme tam v pátek odpoledne a až do večera jsme obcházeli chalupu a pozemek
kolem ní. Pak jsme si řekli, že si navzájem uděláme večeři. Já se zabydlela na jednom konci
kuchyně a Přemek na druhém.

Když jsem vybrala z ledničky všechno, z čeho jsem chtěla večeři pro Přemka připravit a odnesla to na svoji stranu, šla jsem si ještě vzít do skříňky velký talíř. Ve sklenici, kde jsme si nechávali s rodiči vzkazy, byla pětistovka s lístkem od máti, abych ji dala panu Bohoušovi. To byl náš soused, který nám na chalupu dával pozor a zaléval zahradu, když bylo sucho.

Abych na to nezapomněla, dala jsem pětistovku na linku před sebe, postavila na ni misku s okurkami a začala jsem Přemkovi aranžovat jeho večeři. On dělal na druhém konci kuchyně totéž. Mlčeli jsme a poslouchali hudbu.

Připadala jsem si jako zhypnotizovaná. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na to, co bude, až se najíme. Nikdy jsem nic takového nezažila!

Sebemenší dotyk, sebekratší pohled mě vzrušoval a myslím, že bychom oba nejradši nechali jídlo jídlem a šli do ložnice hned. Ale neudělali jsme to, protože se nám oběma to ďábelské čekání líbilo!
Když jsme odnesli tajemně přikryté talíře do jídelny, vrátila jsem se pro příbory a spokojeně kuchyň přehlédla. I když jsme tu „vařili“ oba, uklidili jsme po sobě a žádný nepořádek po nás nezůstal.
Vzpomněla jsem si na pětistovku a chtěla jsem ji dát na verandu ke klíčům, a druhý den ji sousedovi zanést, ale nikde jsem ji neviděla. Podívala jsem se na zem, ale nebyla ani tam. Spadnout nikam jinam nemohla.

Polilo mě horko. Někdo ji musel vzít. A protože já to nebyla, musel to být Přemek!
„Lucie! Pojď už,“ zavolal na mě z jídelny a mně se podlomila kolena. Jak mám večeřet s někým, kdo je zloděj?

Proč to udělal? Peníze nepotřebuje! Proč tu blbou pětistovku vzal? Začalo se na mě
valit jedno podezření za druhým.

Bůhví, jak to bylo s tou jeho holkou a s Amerikou! Třeba kolem sebe pouštěl fámy o tom, že jí dal peníze! Chtěl ukázat, jak byl štědrý a jak se mu to nevyplatilo! A dokázal tu fámu dobře využít! Proto za mě nikdy neplatil! A nechal si platit za benzin! A souhlasil, abych si platila lístky do kina a do divadla a na koncerty…
Určitě se mnou začal chodit, protože ví, že mám peníze! Proto si to tady tak prohlížel!
Jiný na jeho místě by se se mnou už dávno miloval, ale on ne! Chalupa ho zajímala víc než já! A plná lednička taky!

Bylo mi do breku. Sedla jsem si na židli a koukala do podlahy. A najednou byl Přemek u mě, klekl si a objal mě.
„Co se stalo? Že ty se bojíš, že jsem ti otrávil jídlo? Co? Jak jsi to poznala, holubičko? Víš, že to je tvůj konec?“
Čekal, že se zasměju a já přitom měla co dělat, abych se nerozbrečela. Co mám dělat? Mlčet? Nemám o tom mluvit? Nebo si mám vymyslet nějakou katastrofu, která mi zkazila náladu? To bych nezvládla.
Ukázala jsem bradou k místu, kde ležela pětistovka.
„Tamhle… tamhle jsem měla pět set korun. Pro souseda. Před půl hodinou tam byly a teď tam nejsou.“
Přemek vstal.
„Luci… prosím tě… přece si nemyslíš…?“

Sklonila jsem hlavu. Šel tam, kde pětistovka ležela, prohlížel to tam a stejně jako já před chvíli, i on se podíval na zem.
„Nespletla ses?“ Nešťastně na mě koukal a já se rozbrečela.
„Ne! Nespletla jsem se! Nespletla!“
Vyndal peněženku a položil na stůl dvě dvoustovky a stovku. Pak odešel do jídelny a vrátil se s oběma talíři.
„Pojedu domů. Jestli chceš, tak tě vezmu. Kam mám dát ty talíře?“
Podívala jsem se na něj a vytřeštila oči.
Ze dna talíře, který jsem pro něho s takovou láskou připravovala, na mě vykukovala přilepená pětistovka…

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12