Bez Marka s Markem

Autor článku: Irena Fuchsová Tato povídka je z knihy Ireny Fuchsové, KDYŽ JE MUŽ MOC HODNÝ, která vyšla v roce 2004. Pokud se chcete o aktivitách této spisovatelky, která je zároveň nápovědou v pražském Činoherním klubu, dozvědět více, podívejte se na stránky uvedené na konci příspěvku.

To už se nedalo vydržet!
Když se Marek ten den zase vrátil kolem desáté večer, řekla jsem mu to.
„Nejsi vůbec doma. Vracíš se pozdě. Jsem pořád sama. Ale o mě nejde. Jde o tebe! Neměl by ses trochu šetřit?“
Pokrčil rameny.
„Nedá se nic dělat, Květo. Jsem rád, že se firmě daří. Byl bych sám proti sobě, kdybych toho nevyužil.“
Odešel do koupelny, a když si s mokrými vlasy sedl vedle mě před televizi, přitulila jsem se k němu. Rychle vstal.
„Půjdu si lehnout. Dobrou noc.“
Ani mě nepolíbil a odešel do ložnice.
Dodívala jsem se na film, a když jsem přišla do ložnice, už spal.
A takhle to pokračovalo měsíc, dva měsíce, tři měsíce.
Jednou nepřišel domů vůbec. Kolem půlnoci jsem se doslova třásla strachy. Mobilní telefon měl vypnutý a tak jsem zavolala taxi a jela do jeho firmy. Nikdo tam nebyl, všude zhasnuto a jeho auto na parkovišti nebylo.
Když jsem se rozhodovala, že pojedu do nemocnice a zeptám se po něm, zazvonil mobil. Byl to on.
„Marku! Kde jsi?“
„A kde jsi ty? Jsem doma a ty nikde!“ Jeho klidný hlas mě uklidnil.
„Vzala jsem si taxi a jsem u firmy. Měla jsem strach, že se ti něco stalo.“
„Jsem v pořádku. Pojeď domů.“
Čekal na mě před domem. Když taxi odjelo, vzal mě za ramena a přitáhl k sobě.
„Květo, já už takhle dál nemůžu. Pojď se projít, potřebuju ti něco říct.“
A tak jsem se té noci dozvěděla, že má už několik měsíců milenku. Je to servírka a je jí pětadvacet. Prý studovala vysokou školu, ale rodiče ji nemohli podporovat, tak studium přerušila a začala si vydělávat.
Marek se chtěl rozvést. Chtěl si ji vzít. Byl pevně rozhodnutý. Ta žena byla totiž
těhotná. Dozvěděl se to právě dnes večer.
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“
To byla moje první otázka, když jsem přestala plakat a mohla konečně mluvit. Bylo mi hrozně! Cítila jsem strašnou bolest na duši a také strach z toho, co se mnou bude, když zůstanu sama.
„Květo, já tě mám pořád rád. Jako člověka, se kterým jsem třicet let žil. Ale Denisu miluju.“
Zakryla jsem si uši. Ne! Já to nechci slyšet. Ale mluvil dál.
„Miluju ji jinak, než jsem miloval tebe! Květo, já za to nemůžu! Jsem úplně jiný člověk! Pochop mě. Narodí se mi dítě. Budu otec! Jsem otec vlastně už teď. Nechám ti všechno, co budeš chtít. Budeš zabezpečená. Když budeš cokoli potřebovat, pomohu ti.“
„Ona mi tě ukradla,“ řekla jsem nenávistně. „Jak mi to mohla udělat?“
„Denisa nechce, abych se rozvedl. Prý si to po třiceti letech manželství nezasloužíš. Nic po mně nechce. Oba jsme čekali, že nás to přejde, proto jsem ti nic neříkal. Ale…“
Svitla mi naděje.
„Tak se nerozváděj, když ona nechce! Buď se mnou dál! Plať na to dítě, ale neodcházej ode mě!“
Zavrtěl hlavou.
„Ne, Květo. Chci se svým dítětem žít. A chci žít s jeho matkou. Dítě potřebuje oba rodiče.“
Rozplakala jsem se.
„Kdybychom měli děti…“
„Kdybychom měli děti, Květo, byl by náš život jiný.“
Řekl to tiše a klidně a já pochopila, že jsem ho definitivně ztratila.
Když jsme se vrátili domů, už jsme o tom nemluvili. Byla jsem unavená a oči mě pálily od pláče. Tajně jsem doufala, že se zítra něco změní. Třeba se probudím a zjistím, že se mi to zdálo. To byla moje poslední myšlenka, než jsem usnula.
Když jsem se probudila, Marek ještě spal. Podívala jsem se na budík. Zaspali jsme.
„Marku! Marku, vstávej! Zaspali jsme!“
Třeba se rozhodl, že do firmy dneska nepůjde, napadlo mě. Třeba se rozhodl, že tu věc vyřešíme, jak chci já! Neodejde ode mě!
Marek se nepohnul a tak jsem s ním jemně zatřásla. A pak jsem začala křičet.
Nevím, jak dlouho jsem křičela…
Byl mrtvý. Selhalo mu srdce.
V zaměstnání jsem dala výpověď, naši vilu uložila k zimnímu spánku a hned po pohřbu jsem odjela k příbuzným. Všechny potřebné věci zařizoval můj právník.
Domů jsem se vrátila až po roce.
Ta holka se o žádné peníze na dítě nepřihlásila, takže si to nechala vzít, řekla jsem si, když ani po roce nebylo po dítěti mého Marka vidu ani slechu. A taková to byla velká láska, viď, Marku, ptala jsem se občas svého mrtvého muže škodolibě, ale po pár týdnech jsem to pustila z hlavy.
Ke svému úžasu jsem zjistila, že v naší vile chci zůstat. Dělalo mi radost dávat ji po roční nepřítomnosti do pořádku a starat se o zahradu, i když jsem musela najmout zahradníka, aby mi pomohl. A také jsem si našla práci. Sice na poloviční úvazek, ale v dobrém kolektivu.
Marek mě finančně zajistil, mohla jsem si krásně žít. Ale bez Marka. Krásně jsem sice nežila, ale snažila jsem se. Odešel mi tak nečekaně. Bůhví, jak by to nakonec všechno dopadlo, kdyby nezemřel! Třeba by u mě zůstal. Touhle představou jsem se ráda utěšovala, když mi bylo nejhůř.
Začala jsem chodit do parku nedaleko naší vily. Bylo tady nádherně. Voňavý vzduch, tiché prostředí, klid. Bylo to stranou a tak sem maminky s dětmi moc nechodily, i když to tady bylo právě pro děti jako stvořené.
Všimla jsem si mladé ženy, která sem často chodila s kočárkem. Když jsme se tu viděly poněkolikáté, přišla jsem si k ní sednout a daly jsme se do řeči.
„Chodíte sem často,“ zkonstatovala jsem a ona přikývla.
„Bydlím v podnájmu kousek odsud. Není drahý, ale je to tam tmavé a malé. Tak jsem s malým radši na vzduchu.“
Ukázala jsem na učebnici, kterou držela.
„Studujete?“
Usmála se.
„Studovala jsem. Pak jsem toho musela nechat a pracovala jsem v restauraci. Ráda bych se do školy vrátila, ale asi se mi to nepodaří.“
Chlapeček spal a mladá žena toho využila a začetla se.
Pohodlně jsem se opřela a dívala se do nebe. Bylo nádherně modré a já, nevím proč, jsem si vzpomněla na tu poslední noc, kdy mi Marek řekl o Denise.
Co to říkal?
„Denisa nechce, abych se rozvedl. Prý si to nezasloužíš. Denisa po mně nic nechce…“
Ale říkal ještě něco!
„Je to servírka a je jí pětadvacet. Studovala vysokou školu, ale rodiče ji nemohli podporovat, tak si začala vydělávat…“
Proč jsem si na to vzpomněla právě teď?
Chlapeček se probudil a začal kňourat.
„Mareček je vzhůru? Mareček nenechá maminku v klidu, že ne? Mareček má žízeň?“
Mladá žena vyndala chlapečka z kočárku a vytáhla lahev s čajem…
…Už u mě oba bydlí druhý rok.
Denisa se vrátila do školy a já se starám o Marečka.

Autorka: Irena Fuchsová
http://www.kdyz.cz/
http://www.kdyz.cz/co-je-noveho
http://www.happyend4.me/10-otazek-pro/10-otazek-pro-irenu-fuchsovou.html
http://hledani.rozhlas.cz/?query=Irena+Fuchsov%C3%A1&offset=0
http://fuchsova.blog.idnes.cz/
http://www.stv.sk/online/archiv/posta-pre-teba/?date=2012-04-12