Důchodce a duchovní život – Budhismus 2

Autor článku: František Benda Bouřlivý úspěch Buddhova učení byl v mnohém podpořen tím, že tehdejší společnost byla už dávno duchovním naukám nakloněna, což vedlo k tomu, že noví věrozvěsti byli přijímáni vlídně, někdy až dychtivě. Tam se za nové myšlenky neupalovalo. Spíš se o nich na širokých fórech živě a důkladně diskutovalo.

Také instituce žebravých mnichů, na Západě ojedinělá a spíše extravagantní, byla na Východě brána nejen jako přirozená, ale dokonce i vítaná. Dělný lid vydělával na udržení života, mniši pečovali o duši. Proto bylo považováno za chvályhodné je podporovat.

Navzdory tomuto vstřícnému stavu Buddha váhal, má-li poznatky, ke kterým došel svou několikaletou tuhou askezí, vůbec zveřejnit. Pochyboval, že je někdo v té míře jako on vůbec pochopí a přijme za své. Teprve na vnější domluvu (v tom se prameny různí: jedni ji vkládají do úst moudrému bráhmanovi, jiní přímo bohům) se odhodlal k prvnímu kázání. Zde naštěstí nalezl připravenou, úrodnou půdu. Proto pak mohl následovat známý bouřlivý rozvoj.

U nás je situace poněkud jiná. Duchovní život sice není žádná Popelka, ale ke sňatku s princem – pánem země – zatím nedošlo. Duchovní život se v minulosti ubíral jiným směrem, a navíc jsme byli vždy považováni za duchovní berany, ve vlastní víře tuhé a neústupné. Ta část populace, která ale přece jen jisté znalosti má (tradice je jak známo silná) a je vstřícná, vycítila přínos nového učení a otevřela se mu. I když v tom mnoho touhy po modernosti ještě je.

Je pozoruhodné, že Buddha tehdy vlastně ani nic tak zcela neznámého a převratného nepřinesl. Koncentrace a meditace duchovně založených jedinců byly dávno zaběhnuté a v některých systémech i dost propracované. Také mnohé z toho, čím se dnes zabývá psychologie, bylo už tehdy známo. Přínos Buddhy je však v tom, že sice použil poznatků všeobecně známých, ale sřetězil je do učení, které přinášelo nová a všeobecně přijatelná řešení.

Části, kterých Buddha použil, byly různě roztroušeny po jiných filosofiích a náboženstvích. On však tím, že je spojil dohromady, jim dal nový, šokující výklad. Navzdory tomu, že nepokrývají celý rozsah
možných dnešních otázek, týkajících se odpozorovaných skutečností, poskytují dostatečný základ k dosažení vnitřního klidu a míru.

Jako základ Buddhova učení jsou vždy oficiálně uváděny tzv. čtyři vznešené pravdy. Ty ale přinášejí pouze zevšeobecňující pohled. Nic praktického z nich vyčíst dost dobře nelze. Ani z jejich dalšího rozvedení, které vybízí např. ke „správnému uvažování, správnému konání“ apod. nemusíme být moudří. Zvídavé mysli touží po konkrétním vyjádření. Co je a co není správné?

Raději se tedy podíváme na praktické zastávky. Ty se dají vyjádřiti velice stručně: polarizace, podmíněnost, nestálost a přivázanost. Teprve při jejich rozpracování pochopíme, proč se máme připravit na nutnou změnu dosavadního myšlení. K tomu nás zajisté nikdo nenutí. Chceme-li je ale zařadit do svého „myšlenkového metabolismu“ nebudeme mít vyhnutí. Teprve pak pochopíme správnost, dalekosáhlost a hloubku základních pouček. A také snadněji dojdeme k závěru, že není nutno podávat jakoukoli přihlášku do jakéhosi pomyslného buddhistického spolku, nebo si běžet opatřit oranžové roucho. Nejde zde totiž ani tak o vnější formu, jako jen a jen o vnitřní myšlenkové změření.

Jako první se hlásí polarizace. Je vlastností našeho světa – vše, co je schopno proniknout do naší mysli, se vyskytuje ve dvou vydáních. Ta obě jsou zcela neutrální, k průběhu našich životů naprosto lhostejná. Život, aby se udržel, se přirozeně přimknul k té životadárné, avšak velice by chyboval, kdyby zcela přehlížel její přirozenou (jakoby zápornou) sestru a obrátil se k ní zády. Ta nás ve všem sleduje jako stín. Ať ale při kterémkoliv jednání zvítězí ta či ona, vždy se to stane zdrojem nějaké nové situace, která se pak podobným způsobem rozvine dále.

Rozlišování např. na dobré a zlé svědčí o dualitě mysli. Z hlediska prázdnoty (o které se Buddha zmiňuje až v samém závěru učení) to nemá smyslu. Dualita se v singularitě ztrácí beze stopy. Např. úspěch v nějaké činnosti je všeobecně považován za blahodárný. Správnější by bylo brát i neúspěch za přirozený jev a nenechat se jím rozhodit. Nejsprávnější by pak bylo odtáhnout se od obou a nenechat se jimi ovládnout. Pocit nespokojenosti je často zapříčiněn neopodstatněným očekáváním, že věci se budou vyvíjet tak, jak bychom si přáli my. Ony se ale řídi svými vlastními zákony, ke kterým nemáme zpravidla přístup, takže jsme to my, kdo se musí podřídit. Nedaří-li se nám to, nebo jsme příliš vzpurní – trpíme. Čí je to ale vina?

Jako druhá se hlásí podmíněnost. Není nutno připomínat fakt, že každý zrozenec měl nějaké rodiče. Ti kdysi rovněž měli své – a tak dále, a tak dále. Konce nedohlédneš. Obecně – vše, co se kdy a kde vyskytlo, mělo nějakou příčinu. Její následky mohou být různé, neboť při jejich vzniku mohou působit nejroztodivnější vnější či vnitřní okolnosti, ale příčina je z velkého výběru možností vždy pouze jedna. Zůstává (dosud nezodpovězenou) otázkou jaká že to byla příčina, která způsobila vznik naší existence na samém začátku z předpokládané naprosté prázdnoty. Vodítkem by mohl být starozákonní výrok z počátku stvoření, že „duch se vznášel nad vodami“. Všechny úvahy však končí v obtížně uskutečnitelné představě oné původní naprosté prázdnoty – která ostatně je také vyvrcholením buddhistického učení. Ale také nikoli pouze jeho. Nicméně – podrobnostmi se buddhismus dále nezabývá.

Praktickému člověku je ovšem vzdáleno teoretizování. Zde proto stačí vědomí, že nic nevzniklo z ničeho nebo samo od sebe, nýbrž že má někde – možná i skrytého – původce. Ostatně od této představy odvozují buddhisté své tvrzení, že v podstatě nic neexistuje, neboť i onen prapůvodní impulz vzniku pocházel z té naprosté prázdnoty. Říkají tomu nepodmíněný vznik.

Pro praktická uvažování tedy stačí představa rozvoje jako neustále se množícího a nekontrolovatelně narůstajícího kontinua, ve kterém je třeba si najít nějaké zdůvodnitelné místo. Nic pevného to samozřejmě nebude, neboť vše se nám pod rukama neustále mění.

To je ale vlastně už podmínka třetí, proměnlivost. Počáteční prázdnota je beze změn, tedy i bez projevu a tudíž také i bez života. Jakási změna způsobila vznik pohybu, který ale už byl definovatelný; měl řadu parametrů: počátek, trvání, zánik, a také směr, sílu, a ještě leccos obdobného. To vše by se dalo shrnout pod obecný pojem: změna.

Změny můžeme nejlépe sledovat na vlastním životě, kde se nás bezprostředně dotýkají. Mění se samozřejmě kdeco kolem nás, ale tam si toho mnohdy ani moc nevšímáme. Nelze jak známo vkročit znovu do stejné řeky. Změnila se ale nejen ona, nýbrž i vstupující.

Všechna tři jmenovaná působení byla víceméně vnější, zasahující člověka z jakéhosi cizího prostředí s vlastními zákony, které nelze bylo měnit. Jen je brát na vědomí a přizpůsobit se.

K nim přistupuje působek čtvrtý, a to přivázanost. Naše mysl je neustále, nejen ve dne, ale dokonce i mnohdy v noci, bombardována neutuchající sprškou nejrůznějších dojmů. Některé pramení odkudsi z vnitřku mysli, jiné přicházejí – ať vyhledávané či nechtěné – zvenku. Mysl se někdy obětavě, někdy dychtivě snaží ke všem zaujmout nějaké stanovisko. S chtěnými je snadná práce – mysl je ráda a snaživě rozvíjí. Horší je to s nechtěnými; těch se mysl snaží zbavit, jenomže mnohdy neúspěšně. Objevují se znovu a znovu, vtírají se.

Při všech těchto rozborech se ale nesmí zapomínat, že původní nasměrování duchovního, a tedy v tomto případě i buddhistického zaměření, je ve snaze zkoncentrovat vlastní myšlení na co nejmenší množství představovaných objektů, a s ní, takto očištěnou, pracovat dále. Je samozřejmé, že v tomto úsilí nám v prvé řadě brání ony myšlenky nepříjemně dotírající, snažící se zabrat celý průběh myšlení pro sebe. Jestliže se nám podaří nějakým způsobem je potlačit a setrvávat převážně pouze v té oblasti prospěšné (což je mimochodem onen proces, který se může protáhnout až na několik let – ale nestrašme se předčasně), jestliže se nám podaří překlopit myšlení do víceméně kontrolované polohy, snadno sami, bez vnějšího návodu či zásahu zjistíme, že překážkou je i to, co jsme až dosud považovali za vítané. Má-li být mysl koncentrovaná, nesmí v ní být nic, co by ji odvádělo jinam. Ale když nic, tak skutečně nic, přátelé.
Takže se nakonec zjistí, že vše, co vnímáme, že se děje, i vše, co sami podnikáme, se na nás lepí a ztěžuje nám koncentraci. To je bod, před kterým se couvá, to je důvod, u kterého i Buddha zapochyboval, že dojde pochopení. Naštěstí se mýlil. Naštěstí se našlo dost odvážlivců, kteří se bez váhání vrhli do temné propasti neurčitosti, neboť si uvědomili, že je to bezpečná cesta k získání vnitřního klidu a míru.
Dokonalosti Buddhovy si nikdo nečiní nárok dosáhnout, ale již pouhé částečné následování nebo alespoň sympatie k učení přinášejí uspokojivé výsledky.

Autor: František Benda, Foto: Internet