Důchodce a duchovní život – Budhismus 3

Autor článku: František Benda Buddhovo učení v podstatě vykresluje model se dvěma světy, které musíme brát v úvahu, chceme-li se dobrat nějakého poznání a s jeho pomocí se pokusit regulovat svůj život. Jeden je vnější, druhý vnitřní. Ten vnější je strohý, dalo by se říci až krutý.

Ve svých zákonitostech je vesměs jasný zcela nesmlouvavý, což je na jedné straně i výhoda, neboť se dá popsat víceméně přesnými definicemi. Těmi se zabývají např. fyzika a biologie. Jedna se snaží obsáhnout svět neživé hmoty, druhá se věnuje projevům života.

Vedle nich žije svým vlastním životem svět vnitřní, svět myšlenek a ducha. Ten je pravým opakem předchozího. Je proměnlivý, bez vyhraněných vnitřních souvislostí a silně přizpůsobivý, takže se snadno přimkne k tomu, co jej právě upoutá. Je ryze subjektivní a obtížně popsatelný.
Tyto dva světy na sebe neustále narážejí, prolínají se, v něčem se podporují, v jiném si protiřečí. V mysli z toho vzniká zmatek, tím větší, čím pečlivěji se je snaží oba zmapovat.

To, že vnější svět ukazuje bez výběru své polarizované stránky, tj. z hlediska mysli dobrou i špatnou, současně vznikají v mysli disproporce, chápané jako úkorné a zraňující. Buddha tomu říká utrpení. Jako utrpení pak ale mysl vnímá kdeco, neboť je zaměřena pouze na příjemný požitek. Ten jí vnější svět občas dopřeje, ale jen omezeně. Patří k jeho vlastnostem, že cosi příjemného občas i nabídne, chvilku podrží a pak ale bez návratu nemilosrdně odebere.

Aby zbavil mysl těchto nevítaných závěrů, doporučuje Buddha odetnout jejich příčiny už u kořene jejich vzniku. Nic ovšem ani nezakazuje, ani nepřikazuje. Pouze naznačuje, vysvětluje. Ke správnému řešení musí dospět každý sám. Buddha pouze poukazuje na zdroje takového utrpení, kterými jsou známé vlastnosti vnějšího světa; dvojnost, podmíněnost a nestálost. Proti nim se nedá nic podniknout. Ne tak ale proti vlastnosti čtvrté – připoutanosti. Ta je zcela (byť velice nesnadno) v režii té které mysli.
U žádného oboru se nelze vyhnout tomu, aby při pečlivém rozpracovávání a uvádění nově objevených praktik do života se materiál nezačal pod rukama rozrůstat do nezvládnutelných podrobností. Neunikl tomu ani buddhismus. Učení s tak širokou a ne zcela přesně definovatelnou základnou se postupně roztříštilo. Vinu na tom nesou jednak rozdílné názory jednotlivých vykladačů (psaná forma vznikla až dlouho po Mistrově smrti), jednak nutná přizpůsobení různým vzdáleným etnikům při expanzi do zahraničí.
Současný zájemce o buddhismus si musí vybrat: buď si zvolí přímo některý z nabízených směrů, nebo si z daných údajů vytvoří svůj vlastní konglomerát a toho se bude držet. Nemusí to být samozřejmě výhradně buddhismus. Komu by se zdál příliš exotický a našemu způsobu dost vzdálený, může z něj čerpat pouze jeho esenci a přizpůsobit si ji vlastním požadavkům. Je zcela lhostejné jak to potom nazve. Záleží pouze na postojích.

Pro začátek je nutno sebrat trochu odvahu, neboť je to částečně krok do tmy. Jde o osamělou cestu, kde usilující věří v novou, pro něj důvěryhodnou směrnici, ale nemá tušení, jak vše dopadne. Cesta je spojena s určitým druhem zřeknutí, i když na začátku ani nemá moc představu, čeho všeho se bude muset vzdát. Autority ale ujišťují, že postupně je toto odříkání snazší a snazší, až nakonec je zcela dobrovolné a mnohdy i ve větší míře než je bezpodmínečně nutné. Vše je vlastně výsledkem úspěšného zkoumání v novém světě, jehož brány se tímto krokem otevřely.

To je zároveň útěcha a povzbuzení pro ty, kteří — nepřipraveni — zatím váhají. Metoda doporučuje postupné a pozvolné kroky; spěch zde není v žádném případě na místě. To nezní pro naše současné uši příliš nadějně, neboť v dnešním uspěchaném trendu spíš toužíme po pravém opaku. Taková je ale povaha věci. Místo abychom profrčeli zkoumanou krajinou ve voze nejmodernější konstrukce, půjdeme pěšky, a to ještě pěkně pomalu, abychom nepřehlédli ani nejmenší detail na své pouti. Naším cílem je cestování, nikoli dosažení čehosi, co je dost nerozeznatelné kdesi v mlhavé dálavě.

Jako se každý cestovatel neznámým terénem musí připravit na různé svízele, je i zde třeba počítat s nezdarem. Mysl je silnější než tělo a snadno je přinutí k neobyčejným výkonům. Tělo se ale dokáže úspěšně a dlouho bránit. Stejně jako atlet nebo hudebník musí dlouho trénovat své svaly, než si zvyknou vykonávat potřebné pohyby, stejně je nutno pracovat s myslí. Také ona dlouho a úspěšně vzdoruje. Rozdíl je pouze v tom, že ke cvičení těla se rozhodla nadřazená mysl, k druhému typu cvičení, tj. k přeměně sebe sama, se musí rozhodnout zase jen ona sama a také se sama kontrolovat. A to není snadné.

Autor: František Benda, Foto: Internet